ROMA, MI AMOR... má osobní cesta za poznáním...

ROMA, MI AMOR... nahodilé prázdniny v Římě, jež mi posvítily na cestu

inspirativní autobiografický román/cestopis/velmi neklasický průvodce jedním z nejkrásnějších měst na světě

Tato kniha vznikla stejně spontánně, jako mé zastavení v Římě, v srpnu tohoto roku. Spolu s ní se ve mě vzbudilo odhodlání pořádně se opřít do mé spisovatelské dráhy, která už mi delší čas klepe na dveře... Kniha je mou osobní poctou městu, jemuž dle mého není rovno, je o cestě, o objevování vlastního poslání, krůček po krůčku, o úžasných náhodách a příležitostech, které když využijeme, dovedou nás přesně tam, kam jsme si přáli...

Věřím, že vám vykouzlí úsměv na tváři i na duši, inspiruje vás nejen k tomu sbalit pár věcí do tašky a bez dlouhého rozmýšlení vyrazit do úžasného Říma. Provede vás neznámými zákoutími a ulicemi. Pobaví, přivede k zamyšlení a povzbudí ve vaší cestě k vašim pokladům.

Je seskládaná ze zápisků, postřehů, pozorování vnějších i vnitřních z mé poslední a velmi nahodilé a neočekávané cesty do Říma, která mi opravdu posvítila na další cestu. Něco mě přinutilo na chvíli se ve věčném městě zastavit. Našla jsem odpovědi a odhodlání, které jsem v tu chvíli najít potřebovala. Řím. Úžasné město, které se od mé první návštěvy, zhruba před 10-ti lety, nesmazatelně otisklo do mého srdce. Jako pravá láska, na kterou nikdy nezapomenete.

Měl mi ten pocit už tehdy snad něco naznačit? Nevím. Vím jen, že jsem věděla, že se vrátím. A ne jednou. A ne jen na chvíli. Pro mě je Řím jedním z nejkrásnějších míst na světě. Jsem do něj opravdu zamilovaná. Byla to láska na první pohled a myslím, že i na celý život.

UKÁZKA

...

Úvod

Pravé věci, situace, lidi, místa... se nikdy neomrzí a nikdy jich nemáme dost... A tak jsem znovu v Římě... Moje přestupní stanice mezi návštěvou mé rodné vlasti a jihoitalským ostrovem Ischia, kde jsem několik posledních měsíců sbírala po kouscích inspiraci pro mou další knihu a další cestu... Kam jsem přicestovala na konci ledna tohoto roku v domění, že zůstanu týden. Měla jsem letenku v jednom směru. Bez návratu. Netrvala jsem na tom jednom týdnu. A tak se z jednoho týdne stalo nečekaně několik měsíců úžasného dobrodužství. Poznávání cizího kousku země, nové řeči, nové kultury, lidí, městeček, pláží a v neposlední řadě i sama sebe.

Bylo to poprvé, kdy jsem vyrazila do světa úplně sama. Myslím tím na delší dobu. Bez kamarádky, bez přítele. Do úplného neznáma. Měla jsem strach a zároveň mě to neskutečně lákalo. Nejen z důvodu, že budu na místě, kde nic a nikoho neznám, ale tušila jsem, že tak má člověk jedinečnou možnost poznat sám sebe do větší hloubky. Objevit nové dimenze toho, kým vlastně je. A co všechno může. Vnímat, vytvořit, zažít. Nikdy není stejné, když vyrazíte v doprovodu. "Nepustí" vás to tak daleko. Je to velká výzva, protože je člověk sám a sám si také musí poradit a vystačit. Ale svět začne fungovat kouzelným způsobem a začnou vám do cesty chodit přesně ty situace, náhody, lidi, které zrovna potřebujete a o které zažádáte.

...

Každá cesta je nesmírně obohacující. Kdo může a má tu touhu, měl by rozhodně vyrazit. Život sám o sobě je cestou a cestování je jako film, momentky, co vám běží neustále před očima. Jen s tím rozdílem, že nesedíte v kině nebo na gauči, ale jste tam. Přímo uprostřed děje. A co víc, jste hlavním aktérem. Děj se točí kolem vás. A vy se postupně ve své nové roli začínáte příjemně zabydlovat. Odhazovat všechno, co vás omezuje. Jako jsou věci, předsudky, strach, nedostatek odvahy, nesmělost... A začínáte se rodit vy. Začínáte se dostávat ke své čisté podstatě. Zjednodušené a nesmírně silné části sebe samotných. Je vám dobře ve vaší vlastní společnosti a uvědomujete si, že zrovna tak se chcete cítit i ve společnosti druhých. Začínáte víc vybírat, jak použít svůj čas. Aby jste jím neplýtvali. Ať už setkáváním s nevhodnými lidmi, nebo nevhodnými situacemi... Které vás jen zdržují na vaší opravdové cestě. Protože zjistíte, kolik je toho k objevení.

A dojde vám, že jsme možná dostali dar života, abychom se do toho pole neomezených možností rozběhli. A objevovali, zkoumali, zkoušeli, nacházeli, ztráceli se. Radovali se, brečeli, smáli se, zuřili, překypovali nadšením, byli šťastní. A nepřestali zkoušet. Najít to pravé. Nespokojit se kompromisem. V jakékoliv oblasti života. Nezastavit se u něčeho, co v nás nebudí stoprocentní nadšení. Co nám nezrychlí tep. Co nám nerozzáří oči a nerozbuší srdce. Co v nás nevyvolá pocit, že život je nádherný a že je to "ono".

...

Kapitola pět

20. srpen, 2015

Včera odpoledne jsem do Říma přicestovala vlakem z temperamentní a nenapodobitelné Neapole. Neapolský vliv se silně promítnul i do nálady jinak poklidného a tajemného ostrova Ischia... Pravý čas na chvíli se vzdálit... Zatoužila jsem po pohledu na zelené lány a pole... Tekoucí řeku, ticho a klid... trochu mateřského jazyka kolem sebe... Už jsem se těšila... Jenže... Nepředvídatelné věci se dějí...

Když jsem včera odpoledne vystoupila na římském nádraží Termini, ovanul mě překvapivě svěží vánek a prázdné nádraží a já jsem zalitovala, že mám zabookovanou letenku už na další odpoledne! Proč tak brzy? Věděla jsem, že město bude klidnější... každý prchá na pobřeží a jindy rušné ulice teď v létě poskytují útočiště všem, kdo se rádi toulají a naslouchají tichu... Tak zvláštní a nenapodobitelná atmosféra... Právě teď... Za pár dní se zase všechno změní, až se všichni, co se právě teď koupou, zase vrátí... Teď je teď... A jiné TEĎ už nebude... Každá PŘÍLEŽITOST je jen jednou. A je tu z nějakého důvodu... Vím to.

U baru s velkým nápisem Lavazza jsem si ve stoje dala svoje první římské cappuccino. Hned kousek od perónu. Kochala jsem se poklidným tempem velkého nádraží a v hlavě mi začala poletovat velmi sympatická myšlenka... Co kdybych... si ten let... posunula? Teď je teď...

Po cestě do Trastevere, kde jsem měla zarezervované ubytování, se rozbil autobus. Prostě dál nejel. "Roto", bylo jediné vysvětlení řidiče se slunečními brýlemi. Museli jsme vystoupit. Autobus naštěstí "kleknul" kousek od řeky a tak jsem se vydala pěšky po nábřeží. I s velkým kufrem. Nebylo to až tak daleko a kufr má přece kolečka a já mám nohy... Na ulici nejezdila skoro žádná auta, jen pár lidí. Řím působil jako mnoho desítek let zpátky. Zatoužila jsem se převléct do sukně s vosím pasem a uvázat si puntíkatý šáteček kolem krku.

Když jsem potom v Trastevere dosedla v jedné kavárně na druhé cappuccino, ještě před tím, než jsem dorazila do hotelu, měla jsem jasno. Tuhle příležitost si rozhodně utéct nenechám. Zavolala jsem do letecké společnosti a a posunula si let na za týden. Tak to přišlo. Přirozeně. Týden v Římě... Ani nevím, proč. Dostala jsem na výběr tři nové termíny, zvolila jsem ten poslední. Byl to prostě pocit. Stejně nečekaný jako ten svěží vánek, kterým mě Řím tentokrát uvítal. Pozvánka k tajemnému. Paní z letecké společnosti na konci drátu by si to se mnou prý hned vyměnila. Chápu jí. Kdybych nebyla mnou, přála bych si udělat přesně to samé. Popřála mi do telefonu, ať si ten týden krásně užiju a pak už mě zanechala, ať se trochu rozkoukám a vstřebám tu nenadálou novinku. Pár desítek minut v Římě a už se dějí zázraky. Rozhodně. Teď je teď. Nechám se překvapit, co tady mám potkat...

Nápad? Myšlenku? Další nové boty? Někoho snad? Nic se neděje náhodou.

A ani náhodou jsem potom v pozdním odpoledni nenašla na trhu u řeky, v blízkosti Andělského hradu úžasnou knížku o cestování. O tom, proč lidé cestují, proč cestují sami, co jim to přináší, jaká vnitřní touha je k tomu vede... Byla jsem šťastná, když jsem listovala prvními stránkami u nepočítaného cappuccina pod vysokými korunami stromů, které pomalu začínají šeptat nadcházejícím podzimem a věděla, že můj výlet do tohoto úžasného města za pár hodin ještě nekončí... Že mě čekají další procházky a toulky a tajemné noční uličky... Andělský most a fontány a inspirace za výlohami a hektolitry kafe... A co ještě? To se uvidí...

VEDIAMO... Slovo, které jsem si nějakým blízkým způsobem oblíbila. Krásně zní... Vediamo, uvidíme... široký neplánovaný obzor přede mnou... I když jsem se na chvíli od moře vzdálila, je pořád se mnou, jen v jiných formách.

I když to naše oči nevidí, s tím, co milujeme, nás pořád pojí neviditelné nitky. Jsme spojení, jsme jedno.