Mlčky přihlížet – nenápadná, nevinně vyhlížející podoba hříchu.
Jak daleko je od mlčení k lhostejnosti a k samotnému hříchu? Jaká míra spoluviny je u těch, co se bojí ozvat, co nepozvednou hlasu, co zpovzdálí mlčky přihlížejí?
Neplést se do cizích věcí, přecházet a přehlížet dění, které považuji za špatné, bát se riskovat hádku, konflikt, nevoli, nepřátelství, odvetu, neprovokovat, aby se vše neobrátilo proti mně samému. Pasivní děje, které nejsou bez dopadu. Neudělat, neříct, nedat najevo - znamená ve svém důsledku přidat se na stranu Zlého, dovolit mu přijít a působit.
Co se nemá? Mít ústa němá!
V posledních dnech mi rouška stále více připomíná náhubek. Zhmotnění prezidentského výroku "SHUT UP!", kterým hlava státu počastovala téměř stejně početnou skupinu těch, jež ho prezidentem nezvolili. Zakryli jsme si ústa, abychom chránili sebe i druhé před nevyzpytatelným virem. Zakryli jsme si ústa a nevědomky přestáváme mluvit, spolu navzájem i ve vztahu k veřejnému a politickému dění. Němě se míjíme na ulicích i v krajině, jakoby i pouhý pozdrav byl rizikem. A loajálně mlčíme ke všemu, co se děje a jakkoliv pochybné či přímo chybné to je.
Zakryli nám ústa a přejí si, abychom MLČELI.
S neklidem a obavou sleduji, jak snadno jsme se nechali obalamutit rétorikou hesel "V jednotě je síla" a "Národ sobě." Musíme být jednotni, ...táhnout za jeden provaz, ...spolu to zvládneme. Teď není čas na kritiku a běda těm, kdo si dovolí vůči vládě a jejím krokům kritickým být. Je to naprosto nová situace, ...nemohli jsme to předpokládat, ...nikdo to nečekal, ...nikdo by v této nebývalé situaci neobstál. Tak to vydržte alespoň po čas krize a NEKRITIZUJTE!!!" A v paměti jako Amen ozvěna onoho prezidentova povolebního poselství: "SHUT UP!"
S neklidem a obavou sleduji, jak snadno se mnozí, dost možná že většina, nechají ovlivnit, naverbovat, "nakazit" touto rétorikou a děsí mě to mnohem více než samotný vir. Mlčet, držet hubu a krok, Koronavirus - Nekoronavirus.
Mlčet - k nákupům roušek, ventilátorů, termostatů pochybné kvality a ceny z Číny
Mlčet - o daru roušek a ventilátorů z Tchaj-wanu
Mlčet - k ignorování nabídek českých firem a zadávání zakázek firmám cizím, ať čínským či americkým
Mlčet - k nerovným podmínkám podnikání, střetu zájmů premiéra a likvidaci demokracie, kultury a pestrého světa drobných podnikatelů
Mlčet - k zneužívání pandemie pro posílení moci, profitu, budování vlastního image a sbírání politických bodů
Mlčet - k čemukoliv, zbaběle, bezpáteřně, poníženě, vypočítavě, lhostejně...
Z řad církevních nadřízených zní mimo jiné opatrné: "Respektujme rozhodnutí vlády. Přejme panu premiérovi, ministrům, vládám všech zemí, aby jim Bůh dával sílu, zdraví, moudrost a pokoru."
TEĎ není čas na kritiku zní shůry, té světské i té církevní.
Ale my jiný čas než přítomnost nemáme. POTOM může být pozdě a všechno pasé...
Máme mlčet k chaosu, ke lžím, k chybným krokům, které poškozují jednotlivce i celek?
Dali nám roušku či náhubek?
Vyšplhat po zádech shrbených strachem vzhůru.
Společným rysem každé totality je zastrašování, práce se strachem, fobiemi a frustrací druhých. Nikdo není více bezmocný, poddajný, loajální, než ten, kdo je ochromený strachem. V totalitě platí dvě pravidla: VŠE JE DOVOLENO (pro ty nahoře) a NIC NENÍ DOVOLENO (pro všechny ostatní). O zbytek se postará strach nebo lhostejnost.
Farář a politika - mlčet či nemlčet k politickému dění
Úkolem faráře je, řečeno církevní hantýrkou, zvěstovat Boží slovo. Řečeno civilněji zprostředkovat obsah a zvěst Bible pokud možno aktuálně, nově, srozumitelně, věrohodně věřícím i nevěřícím. Zpřístupňovat druhým "ústí mostu, jímž je víra", po kterém pak ale musí jít už každý sám. V reálném životě se však od faráře čeká mnohem více, jeho role je všezahrnující: měl by být nejen kazatel, ale také vůdce, zpovědník, psycholog, učitel, služebník, manažer a pokrýt s větší či menší pomocí farníků celou škálu činností, které s duchovním životem nemají už tolik společného. Ostatní zpravidla vědí také to, co by farář měl či neměl, je stále pod drobnohledem své farnosti i veřejnosti a často čelí kritice za to, co řekl, udělal, neudělal. K roli faráře tak patří neustálý vnitřní boj s pochybami, s očekáváními a představami druhých, s předsudky a soudy, o výraz, o slovo, o autenticitu a zákonitě prožívá velkou dávku profesní i osobní osamělosti.
Zvláště kritizován bývá farář za to, vyjádří-li se jakkoliv konkrétně k politikům a politické situaci. Diskuse o tom, že moc duchovní a světská má být oddělená se vede již od Konstantina, který křesťanství učinil státním náboženstvím. Jednota Bratrská a mnohé jiné církve dbaly na to, aby v církvi nesměli rozhodovat šlechtici, aby křesťané nevykonávali určitá povolání, jež jsou neetická nebo spojená s mocí. Za pokusy napomínat, kritizovat či volat k pokání politiky byli duchovní vůdci pronásledování odjakživa - počínaje proroky a Janem Křtitelem. Ve středověku měli výsadu říkat pravdu mocným šaškové, u nichž nebylo jasné, co je míněno žertem a co vážně, a nebo všelijací bláznové, tedy i blázni boží, za něhož byl jeden čas považován třebas i František z Assisi, když opustil měšťanský a rytířský stav a stal se kazatelem chudoby a pokání. V totalitních časech ztráceli faráři souhlas za to, když se ozvali proti komunistické zvůli nebo se jen zastali bojovníků za demokracii či svobodu. Přesto, proto si kladu otázku, zda farář má k určitým a ne nepodstatným otázkám a oblastem života člověka mlčet a upřímně (nebo alibisticky) nechat vše na Pánu Bohu a moci modlitby. Boží slovo cílí na srdce a svědomí člověka a mělo by jej proměňovat k dobrému, uzdravovat, obnovovat, očišťovat. Lze se pak některým tématům a oblastem vyhýbat? Drbat křesťany za ušima slovem o milosti a bát se, že by se jich případné usvědčující slovo mohlo dotknout?
Pro příklad, jak bývá farář za vyjadřování k politickým otázkám napadán, nemusíme chodit ani do dávné minulosti. V době uprchlické krize byli mnozí věřící pohoršeni, otráveni, dotčeni, rozhorleni kázáními, která na základě biblických textů ze Starého i Nového zákona mluvila o přijímání cizinců, těch, kteří přišli odjinud, jsou poutníky, na cestě, bez domova, v nouzi. Rozčilovalo je dokonce i kázání vykládající podobenství o milosrdném Samařanu a debaty o tom, kdo je bližní. Kdekdo se v té době dovolával křesťanské kultury a křesťanských hodnot, včetně lidí nevěřících, ale sama kázání, která tyto hodnoty nebo spíše zvěst o Kristu a kristovském chování, na kterých jsou vystavěny, do důsledku rozebírala, je popouzela. Bible je text nadčasový, nadnárodnostní, globální. Mluví o Bohu a jeho vztahu k člověku a v mnoha žánrech, způsobech a podobách tento vztah popisuje. Největším přikázáním je láska k Bohu a k bližnímu a bližním ten, kdo se ocitne v mé blízkosti a potřebuje mou pomoc - ať je to kdokoliv - a tedy ne pouze ten, kdo mi je něčím blízký. Proč bylo kvůli těmto kázáním tolik křiku? Snad proto, že zazněla v době, která si žádala jejich skutečné naplnění a mnozí se cítili zahanbeni a usvědčeni ze selhání...
Možná ze stejných příčin se ozývá tolik křiku, zazní-li v kázání či modlitbě, kritické slovo vůči mocným. Totiž, je-li tato kritika konkrétní, dovolí-li si pojmenovat ZLO-čince a jejich ZLO-činy. Snad proto, že mezi posluchači vždy bude nějaké procento těch, kteří tyto ZLO-čince zvolili a mohou se cítit napadeni. A možná právě zde leží zakopaný pes. Pojmenování zla - zlo ohraničuje. Není to už cosi neurčitého, neuchopitelného, neznámého. Nelze se už tak snadno vymlouvat na nevědomost, neznalost, na to, že politice nerozumím nebo mě nezajímá. Najednou je člověk zodpovědný - přinejmenším za svoji lhostejnost nebo volbu a nemůže se tvářit, že za to, co se děje kolem, mohou jen ti druzí a ti nahoře. Každý jsme odpovědný za svůj život, slova, činy, mlčení, pasivitu.
Farář se "nemá (nesmí)" vyjadřovat k politice. Ale docela bezesporu se má (smí) vyjadřovat k biblickým textům. Rozebírat je, vykládat je, aktualizovat je, zvěstovat je. V souladu se svým svědomím, vírou, intelektem, smýšlením. Totiž jak nejlépe umí - v rámci svých možností, víry, pochyb. Smí se zamýšlet a vykládat i nepopulární texty Bible, které jdou na dřeň a obnažují smýšlení srdce člověka. Smí přemýšlet o aktuálních bolestech doby a hledat, co k tomu Bible říká. Četla jsem mnoho kázání, která by v časech uprchlické krize nebo v těch dnešních, kdy je v naší zemi a v mnoha jiných po světě ohrožena demokracie, lidská práva a svobody, mohla být napadána za to, že jsou příliš angažovaná, manipulativní, a ona přitom vznikla v zcela jiných časech, léta zpět, kdy žádní uprchlíci lid neděsili a politici relativně ctili Ústavu a slušné mravy. Farář je podobně jako býval prorok posel, který vyřizuje zprávu od Boha a nikde není psáno, že má být pouze poslem dobrých zpráv, že má selektovat obsah sdělení a kalkulovat s takovými faktory jako je přízeň posluchače, zda se mu zavděčí, zalíbí, utvrdí jej v jeho postojích.
Jak je to tedy s postojem vůči vrchnosti, vládě, politikům? Lze vše ožehavé, nepříjemné, nepopulární přesunout do modlitby, nejlépe pak tiché? Plnit očekávání a představy posluchačů? Komu má farář sloužit? Bohu nebo lidem? Má za povinnost, a není to zrada vůči Slovu a Bohu, formulovat vše tak, aby se někoho nedotkl, aby se všem zavděčil? Vždyť nikdo není dokonalý a tudíž tu a tam usvědčen z pochybení, omylu, selhání, viny, zlého úmyslů může zaslechnout každý (faráře nevyjímaje), stejně jako ujištění, že Bůh sice nenávidí hřích a zlo, ale miluje a přijímá hříšníka. Ovšem toho, který se nebojí svá selhání pojmenovat, vyznat, nechat za sebou.
Nemyslím si, že by farář měl jakkoliv agitovat a ovlivňovat v předvolebních bojích. A respektuji právo odlišných názorů. Mám na mysli právo a povinnost POJMENOVAT evidentní, zjevné zlo - lež, likvidaci práv, svobod, demokracie, zneužívání moci pro vlastní zájmy a ozvat se proti němu. Mít ústa němá a pasivně přihlížet ke zlému, které jsem jako zlé (v rámci svých možností a pokud možno objektivně) rozpoznal, znamená mít na onom zlu, ať je jakkoliv veliké, podíl.
Sama jsem se, kdysi před léty, kdy mě politika netrápila a neděsila, pokusila v kázání uchopit známý text apoštola Pavla o vztahu k veřejné moci z 13. kapitoly epištoly Římanům. Kdybych na něj kázala nyní, obávám se, že by se našlo mnoho těch, kteří by mě soudili za to, že si vůbec dovoluji toto téma v čase koronavirové krize vytahovat a kritizovat vládu, když musí řešit tak těžké problémy, vždyť musíme "držet pospolu" a "na kritiku bude čas." To téma je však nadčasové (respektive biblické slovo o něm) a právě v časech krize se vyjeví jak pravé pohnutky a kvality vlády, tak nástroje, kterých mocní užívají k ovládání lidu, z nichž je bezesporu strach (a v tomto období strach ze smrti) ten nejúčinější.
Kázání: Římanům 13, 1-10
„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“
„KAŽDÝ ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.“ - - - Neprovokuje vás takové nekompromisní, absolutní vyzvání? Nemáte pocit, že by člověk měl být na vládní moci spíše nezávislý, vůči ní obezřetný a kritický? Nepříčí se vám slovo o poslušnosti a podřizování vůči vládnoucí moci, KDYŽ všude slyšíme o korupci a politice vlastních zájmů? Když máme v živé paměti dlouhou éru politické nesvobody, útlaků a bezpráví? Když v mnoha koutech světa vládnou mocnosti zvlčilé, tyranské, zlé? Platí apoštolovo slovo o vrchnosti jako obecná norma pro každou vládu? Nebo jen pro vládu dobrou? A byla kdy dobrá vláda, prostá sobectví, pýchy, touhy? - - - Co nám Pavel o vztahu k vrchnosti v epištole Římanům vlastně říká? Co – JAKÝ postoj, stanovisko, jednání vůči moci a mocipánům – od nás žádá? Tupou poslušnost? Slepou, nekritickou úctu? Ustrašenou loajalitu? Prospěchářský respekt? Zbabělou pasivitu? Pohodlnou soudržnost? - - - TAK se přece často vůči mocným a vládnoucím, vůči těm na předních a vlivných místech stavíme. Proč si „špinit“ ruce politikou a přidělávat si problémy? Proč si proti sobě štvát ty nahoře a veřejnost? Proč si kazit pověst a ohrožovat svoji kariéru, možné profity, budoucnost??? – KOMU, ČEMU bychom tak pomohli??? říkáváme (my obyčejní lidé) alibisticky a ve vztahu k věcem veřejným se zpravidla spokojíme s obecným reptáním a nadáváním na ty nahoře. Jako by se nás TO VEŘEJNÉ, ti nad námi – netýkali. Jako by nám v té pozici BEZ-MOCI bylo dobře.
AVŠAK – k pasivitě, k trpnému postoji vůči moci a mocipánům, ke lhostejnosti vůči věcem veřejným, ke zbabělému mlčení – nás Pavlův text o vztahu k vrchnosti ROZHODNĚ nevybízí. Ba právě naopak. Onu otázku: KOMU-ČEMU bychom tak pomohli???, kterou my říkáváme jako omluvu pro svou pasivitu – nám klade jako výzvu!!! KOMU, ČEMU můžete pomoci, když vůči vrchnosti, věcem veřejným zaujmete odpovědný, aktivní, nebojácný postoj?! Pavlův text – i když se to na první poslech možná nezdá – nás osvobozuje od falešné úcty a od strachu z vrchnosti. OSVOBOZUJE nás – v duchu evangelia – slovem o lásce. Hlavní normou a mírou lidského života, ať už se jedná o život jednotlivce nebo společnosti, je LÁSKA. Ta je a má být základem, intencí i naplněním zákona. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“
Ale vraťme se zpět k Pavlově řeči o vrchnosti. „Není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru.“
Pavel v listu Římanům jasně definuje, jaká vládní moc je dobrá a hodna souhlasu, jaký je její úkol a co jí patří, kam až sahá její vliv a kompetence. A také jasně říká, čím jsme vůči vrchnosti povinni a naopak v čem, v kterém bodě od ní osvobozeni. Říká-li: „není moci, leč od Boha“ – míní tím, že žádná moc, vláda není svrchovaná, nýbrž pouze stvořená. Je zřízena a dána člověku KU POMOCI. Má své poslání. Jejím úkolem je: dbát o spravedlnost a právo, chránit člověka před zlem, před vášněmi, před soudy konanými v záchvatech msty a odplaty, před anarchií. Má potírat zlo a hájit práva slabých, chudých a bezmocných. „Je Božím služebníkem k tvému dobru“. Takové moci je třeba se podřizovat a podporovat ji: placením daní a cel. Všimněte si také, co nás má k poslušnosti vrchnosti motivovat. Nemáme dodržovat zákony a ctít vrchnost pouze ze strachu, protože se „bojíme trestu“, nýbrž máme být poslušní „pro svědomí“ – tedy proto, že si uvědomujeme potřebnost a nutnost existence pravidel, zákonů a morálních hodnot, které chtějí spoutat zvíře ukryté v člověku. A nakonec je jako motiv zmíněna i odměna: „jednej dobře a dostane se ti pochvaly“.
„Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů“ – tedy když dělají vše výše zmíněné. Odcizí-li se svému poslání sloužit lidem a chránit obecné blaho, pravdu, právo a spravedlnost – poslušnost jim nepatří. Naopak Bible, jak Starý tak Nový zákon, vybízí člověka vedle poslušnosti také ke stálé obezřetnosti a odstupu vůči mocipánům. Úcta vrchnosti zde není založena ve vznešeném postavení, nýbrž vždy v tom – ZDA a JAK dodržovala Boží zákon. V knize Přísloví často čteme, že TRUN lze předat jenom synům, kteří respektují Boží smlouvu a že zvrhlé vládce, kteří jsou nespravedliví a jednají nemoudře může nahradit „zbožný služebník“. „Prohlásil jsem sice, že tvůj dům a tvůj rod budou přede mnou konat svůj úřad věčně. Ale nyní je toto Hospodinův výrok: Jsem toho dalek! Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni.“ (1. S 2,30) Zlá vrchnost je v knize Přísloví také nejednou otevřeně kritizována: „Vévoda bez rozumu znamená mnoho útisku. (Př 28,16) „Řvoucí lev a sápající se medvěd je svévolný vladař nad nuzným lidem.“ (Př 28,15). A našli bychom mnoho podobných výroků...
Jak už bylo řečeno, Pavel nás svými slovy o vrchnosti především osvobozuje od falešné úcty a strachu vůči ní. „Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ Vrchnosti patří daň a clo, a je-li slušná, pak také úcta a loajalita, ale NIKDY si nemůže nárokovat naše svědomí, naši duši, smýšlení našeho srdce. To patří pouze Bohu. Podobně to ostatně vyjádřil sám Ježíš ve svém sporu s farizei o daň císaři. „Co je císařovo, odevzdejte císaři, co je Božího (tedy: své srdce, své lidství) Bohu.“
V posledku musíme být poslušni a věrni jedinému přikázání, normě a míře - a tou je láska. Neboť pravá láska neudělá bližnímu NIC zlého. A v lásce už také nejsme ani otroky, ani pány, ale především bratry a to zcela mění naše vztahování se vůči sobě navzájem. Amen
