Chrastění zbraní následuje chrastění kostí.
Vyrůstala jsem s hrozbou války v zádech. Strašili nás třetí světovou a cvičili v brannosti. Co dělat, když zazní siréna, jak navléct plynovou masku, projít územím zamořeným chemickými zbraněmi, jak se krýt v případě jaderného výbuchu. Západní kapitalistický svět byl hrozba a Východní rudý bratr nejinak, jen jinak. Dětská duše se bála letadel a oči těkaly střídavě po obloze a možných úkrytech kolem. Tehdy jsme s válkou počítali, teď nám nepřijde na mysl, a přitom chrastí zbraněmi za humny. Rudá Čína polyká svět a utahuje ekonomickým vlivem smyčku svobodě a lidským právům, Rusko válčí dezinformacemi a o pomyslné červené čáry, islámský stát podminovává tiše svět. Válka je vždy nečekaný čekaný, latentně raší na mnoha frontách, ale i když se zubí ze všech koutů a dá se tušit, ve výsledku je vždy překvapením, skutečností, která člověka dobíhá zpětně. Mrazí mě při čtení zpráv o dění na rusko-ukrajinských hranicích. (20.2.2022)
Je válka na Ukrajině! (24.2.2022)
Je válka. Válka za humny. Válka v Evropě. Válka o Evropu. Válka bez hranic, válka přes čáru, válka o čáry. Vládne jedinec a jím oslepený dav. Národ, vlast, nacionální MY. 
Bezbrannost tváří tvář zbraním.
Dny s pachutí apokalypsy. Před válkou není úniku, ze všech stran sevřena mysl. Lítostí s umírajícími nevinnými, se zničenou zemí, s roztrženými rodinami, s prchajícími bez domova. Bezmocí a frustrací z toho, že je možné napadnout svobodnou zemi a tu svoji držet v bludu a využívat. Hrůzou, kam až paranoia a mocichtivost může zajít. Obavou, co nás čeká a zda nenastane konec svobody, dostatku, světa, lidstva. Stačí tak málo, několik pokynů a vypaříme se.
Do toho vyřizování pohřbu přítele. Hledání prostoru, času, pohřbívajícího. Člověk pryč a jeho reálie za pečetí na dveřích bytu stále tu. Věci uspořádané tak, jak je nečekaně opustil, neuzavřené, osiřelé. Bezradní pozůstalí, kteří toho svého znali méně než cizí lidé, přátelé, kolegové. Labyrint smrti, nevíš, kudy před ní utéci, kde a kdy na ni narazíš, mnoho slepých ramen, mnoho odboček, zákrut. Bezvýchodnost, u jejíhož východu se Smrt sama baví. Má nadhled, dívá se shůry jak sevřeni úzkosti před ní, jí utíkáme přímo do náruče. Budit se do dnů, které se zdají být skončené. 
Jsme vydáni do rukou, zlosynů a Otce.
Bojím se. K existenciálnímu strachu z nebytí a smrti se přidružil strach z náhlého konce rukou frustrovaného šílence.
Slunce zalévá dny, ale nedokáže zalít mysl, ochromenou všudypřítomnými zprávami o válce, zkáze a smrti. Cítím se jak pod poklopem, odříznutá od světlých zítřků. Úspěch má naspěch, zazáří ve vědomí jako kometa a hned zhasne, udušen nepatřičností osobního štěstí na pozadí neštěstí davu. Jsme součástí celku, byť jeho hranice leží v nedohlednu. Nelze žít privátní štěstí v kontextu neštěstí sousedního národa. Ignorovat bolest vzdálenou jen pár stovek kilometrů. Možná je to právě nouze, co dává vyniknout „malým všedním radostem.“ Jsme na vernisáži dětských výtvarných prací se zadáním: Tajemné místo v okolí mého bydliště. Očima bloudíme tajemnými zákoutími v lesích, v ruinách opuštěných hradů či domů, na hřbitovech psích i lidských, ve skalách, ve stínech, v alejích, v záhybech cest, v mlhách nad vodou. Větve stromů se kroutí jako smyčky a oka, barvy jsou syté a temné, světlo v sevření malých výsečí, skulin, mraků. Odkudsi se cení zuby, odjinud svítí ze tmy oči, ve skrýších tušíme přítomnost zlého. Ty jsi tajemné místo situoval na noční hřbitov. Namaloval jsi HROB, jemuž anděl zvedá víko. Za hřbitovní zdí se ze tmy sklání zkroucené větve stromů, připomínají ruce sápající se k mrtvým. Za cáry mraků bledý měsíc. RIP. Mezi životem a smrtí s nadějí, že je mezi nimi most, že ze smrti kdosi vyvádí.
Tísnit se s tísní. Tíseň vytěsňuje. Tíseň nelze vytěsnit.
Běžný důraz na nesamozřejmost všedních věcí a radost z malých ztrácí v okamžiku, kdy jde o věci konečné a poslední, svoji povzbuzující moc. Když se bojíš o něco tak velkého, jako je holý život tvůj a tvých blízkých, zdá se vše ostatní, každá drobná radost všedního dne, malicherným. Když je ohrožena podstata, není kam se postavit, kam utéct. Malé nemůže pojmout větší. Konec má nihilizující moc, vše relativizuje, vše zastiňuje, vše pohlcuje. Válka traumatizuje i ty, kteří jsou v bezpečí. Jak udržet psychické zdraví, odolnost vůči strachu a traumatu v okamžiku bezmoci zastavit fatální a zničující děje, změnit situaci, pomoci? Jistě, je tu láska, oběť, pomoc, empatie... Ale to jsou právě samé velké věci, jichž - alespoň v té vrcholné a nejúčinnější podobě - není mnoho z nás schopno a už vůbec ne setrvale, po neohraničeně dlouhý čas. 
Psychopat dal světu pat.
Válka a hrozba jejího šíření vypustila z pevně uzavřené lahve nevědomí džina strachu z konce a smrti. Osídluje bdělou vědomou mysl. Možná je to nakonec dobře. Možná je vědomí konečnosti konečně tam, kde má být. VE VĚDOMÍ. Jako memento mori, které nás odkazem na konečnost bytí učí žít tady a teď a naplno. Jako váha, která poměřuje, co je důležité a co banální. Jako hranice, která nám vyjevuje naše limity i skutečné možnosti. Co nezvládl covid, daří se Putinovi. Stal se SMRTInošem. Vnesl ji do našich myslí. Ovšem za cenu toho, že se stal dříve vrahem tisíců nevinných.
Putinovi dali košem,
stal se světu Smrtinošem.
Z kouta, v který zahnán, velí,
posílán je do prdelí.
Těžko vzdát se nenávisti,
vraždí-li děti, civilisty.
Pro ideu velké Rusi,
genocidu užít zkusi.
Zbav nás, Bože, Putina
pro nějž je zlo rutina.
Pohřeb přítele jako nejkrásnější okamžik posledních dní.
Smrt jedince přehlušovaná zprávami o smrti mnoha. Nikdo by neměl umírat bez rozloučení, bez pohřbu, bez hrobu. Nikdo není nahraditelný, po každém prázdné místo.
Pane Bože, v tyto dny si uvědomujeme více než kdy jindy, jak nesamozřejmé je, když člověk umírá přirozenou smrtí a jeho blízcí se s ním mohou rozloučit a důstojně jej pohřbít. A prosíme za všechny lidi na světě, kteří umírají smrtí násilnou, ve válce, v lágrech, bez rozloučení, bez hrobu. Uchovej je ve své paměti a nám dej sílu ozývat se a pomáhat dříve, dokud ještě lze konflikty zvrátit. Buď s ohroženými na Ukrajině, i s jejich mrtvými. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pro stále větší masu lidí se stává životní náplní útěk.
Ve zprávách ruiny zničených měst, torza aut a vojenských vozidel, mrtvoly agresorů, obránců a civilních obětí. Přeplněné vlaky, nádraží a hraniční přechody. A prázdné ruce, prázdné náruče.
Budoucnost osekaná slovem válka na seschlý pahýl.
Dny, o kterých nevíš, zda budou mít pokračování. Začínáš myslet v řádu krátkodobých časových úseků – v týdnech, ve dnech, v okamžicích. Podobně jako nevyléčitelní pacienti v terminálním stavu. Smrt je vždy za dveřmi.
Vzbuzuje-li Rusko strach a jsou-li Rusové zajedno s Putinem a jeho ideou velké Rusi, je těžké nepropadnout rusofóbii.
Slyšíme za zády rozhovor v ruštině a dělá se nám špatně, jazyk agresora nelze snést. "A vy za Putina?", ptáš se jich. "Net. My net s Putinem. My z Estonii." Dáváme se se skupinou mladých lidí do řeči. Jsou proti válce na Ukrajině stejně jako my. Ruska se bojí "ču-čut", ale kultovní finsko-estonskou spisovatelku Sofii Oksanen, která píše o pohnutých estonských dějinách, neznají, stejně jako některá místa své země. Jejich estonství je čeřené ruským vlivem nebo kořeny. Jsou veselí, bezstarostní, zaletěli si na pět dní na výlet.
Podruhé nám ruština vnikne do uší, když uchození odpočíváme na schodech pod sochou na jednom z náměstí. Dvě elegantní ženy v luxusních kožiších a muž v obleku procházejí kolem a rusky halekají. Křikneš za nimi: "Smrt Putinovi!" Zarazí se, otočí hlavy, očima pátrají, kdo to řekl a pak na Tebe ukážou prostředník. Nedokážu potlačit opor vůči nim.
K večeru fotím gtrafiti na zdech úzké ulice vedoucí k nádraží. Míjí mě trojice mladých dívek ve značkovém oblečení. Ovane mě proud jejich řeči jako nepříjemný parfém. "Ta rusofóbie je strašná", říká rozhořčeně jedna. Druhá vášnivě přitaká: "Viď, to je neskutečné jak všichni..."... Otáčím se za nimi a cítím nevoli. Jak mohou být dotčeny, když žijí v blahobytu, na svobodném Západě, mají přístup k svobodným sdělovacím prostředkům a narozdíl od masy ruského lidu odkázaného výhradně na propagandu Kremlu vidí fotografie a zprávy o tom, co Rusko na Ukrajině páchá?
Jsme skleslí. Vnímáme, že vzdálenost od Ukrajiny otupuje i vnímání tamního dění. Občas zahlédneme ukrajinskou vlajku nebo nápis stop válce, mnohem častěji tu ale visí vlajky s duhou a symbolem hippies připomínající spíše boj za svobodu genderu. Ukrajina je daleko a chybí zkušenost s okupací. Strach z Ruska na Západě nemají pod kůží jako my, podceňují míru rizika a nutnost zříci se komfortu ve prospěch nezávislosti na Rusku. Bože, zbav svět Putina a jemu podobných, ať skončí válka na Ukrajině.
Potřebujeme mosty, po kterých lze přecházet na druhý břeh. Potřebujeme mosty mezi Já a Ty, vedoucí k druhým lidem. Některé propasti lze přemostit jen vírou, nadějí a láskou. A někdy jen láska tím jediným posledním mostem.
Benátky. Labyrint uliček a odkázanost na mosty. Zkušenost oddělených břehů, slepých uliček, uvíznutí. Zesílené vědomí, že druhého břehu nelze dosáhnout, že ne každá cesta vede k cíli, že některé cesty jsou ty poslední, nevedou dál, končí nad propastí, v prázdnu. Chodíme křížem krážem, často ve svých vlastních stopách, bez cílně. Oči dokořán a krása znásobená zrcadlením na hladině. Hra světla, stínů, odrazů, pablesků, vln. Patina dávných časů vepsaná do zvětralého zdiva domů, oprýskaných okenic, ohlazených schodů a rohů, směsice stavebních slohů. Renesanční domy, které spolykaly ty gotické nebo románské. Zbytky okenních rámů a oblouků osiřelých v novém zdivu. Za želenými branami patia se zahradami. Houpavé kolébání gondol, černá těla štíhlých lodí se stříbrnou hlavicí na přídi, se zářezy podle příslušnosti k městské čtvrti. Chodíme nad hlavami druhých, proplouváme pod nohami druhých, svět vrstvící se na sebe, svět bez pevné půdy pod nohama, svět ohraničený vysokými stěnami, svět bez výhledů a nadhledů. A přesto labyrint zároveň bezpečným lůnem. Benátky tě svírají v náručí. Benátky tě kolébají.
Benátky, izolace na isolách, je jich 118. Není nic snazšího než izolovat izolu, odříznout ji od okolního světa. Na ostrovy se vyhošťují nežádoucí občané, nakažlivě nemocní, staří, šílenci, trestanci, vzbouřenci, nepohodlní, dokonce i mrtví. Není divu, že právě v Benátkách vzniklo první židovské ghetto na světě. Roku 1516 byli všichni Židé vystěhováni na ostrůvek Ghetto Nuovo, který byl oddělen dvěma mosty, jež byly v noci hlídány. Židé mohli ghetto opustit jen ve dne, ovšem řádně označeni žlutým odznakem nebo čapkou. 
Nohavica
nikdy víca
propásnout poslední šanci
a sám svému jménu, umění, minulosti i přítomnosti utáhnout smyčku
medaile od Putina
je taky vina
a žádný vlaštovky let
na křídlech neodnese
smrt a bolest napadených
a selhání toho, kdo přijímá cokoliv od lháře
Usínat i vstávat s hrůzou, co přinese noc, co přinese den. Noční můra přesídlila ze snů do bdění, roztahuje křídla nad vědomím i nevědomím.
Každé ráno se budím s obavou, co nový den přinese Ukrajině a potažmo celému světu. Úleva, když zjistím, že Kyjev, Lvov a další města zůstávají nedotčena, že prezident Zelenskyj žije, že se Ukrajinci drží a bojují. Nicméně každá zpráva o dalším útoku, bombardování, záměrech Ruska deptá duši. Nelze se ubránit pláči při pohledu na vyděšené lidi všeho věku na útěku a při sledování jejich svědectví a osobních příběhů. Je tak frustrující přihlížet bezdůvodné, zbytečné, naprosto nepochopitelné, protiprávní zkáze v přímém přenosu. Město za městem se ocitá v sutinách. Mrtví civilisté, mrtví vojáci, mrtvoly agresorů. Všude spoušť a lidé bez domova. Vlna solidarity a pomoci pozvolna podkopávaná hlasy populistů. Válka má mnoho vrstev a vln a vede se nejen na bojišti. Na sociálních sítích, v médiích, v mysli, v srdcích. Bez lásky je každá válka prohraná. Nesmí nám odtrnout, nesmíme se unavit, nesmíme dopřát hlasům lhářů, propagandám, rozeštvávačům sluchu. A i když třebas neznáme historii a nerozumíme politice, i když se chyby a zvěrstva mohou odehrávat na obou stranách, nelze rezignovat na prostou lidskost, soucit, lásku k bližnímu. Jen čelit rusofobii a hněvu vůči Rusům je těžké. Mohou za to, dokud se neozvou, všichni, kdo jsou a zůstávají s Putinem a věří propagandě, všichni snící nacionální sen o Ruském miru, jak se má nový geopolitický útvar nahrazující ruskou velmoc Sovětského svazu, nazývat. 
Hrozit se ohrožení.
Houká siréna, běžný hasičský výjezd. A člověk myslí na nálet, kryt, přežití. Myslí na to, že stejný zvuk o pár stovek kilometrů dále má zcela jiný význam a dopad. Bože, zbav svět Putina. Ať není válka. Ať skončí ničení ukrajinských měst, vraždění ukrajinského lidu. Internet přetéká zprávami o zbraních, které ještě mohou přijít na scénu. Fosforové bomby způsobující těžce se hojící popáleniny, sarin schopný v nepatrných dávkách usmrtit davy lidí, termobarické střely podobného účinku jako jaderné zbraně, obsazené jaderné elektrárny a hrozící nehody v nich a v posledku onen pověstný jaderný kufřík. Zbraně hromadného ničení, apokalypsa za dveřmi, apokalypsa v rukou zbabělého psychopata. - - - Nebezpečí bez jména pojmenuje siréna.
Ukrajina se topí v slzách.
Reportáž z Ukrajiny, tak syrová jako bys tam byl. Domovy v troskách. Rodiny osiřelé o jednoho či více členů. Dlouhé řady čerstvých hrobů. Prarodiče nad hrobem dětí a vnuků. Roční dvojčata, devítileté dítě, matka, otec. Během okamžiku vymření rodu, budoucnosti. Oči zarudlé od slz. Bezmoc. Ostrý řez za minulostí, vytržení z kořenů, ztráta identity, cesta do neznáma, bytí nikým. Nemohu zastavit pláč, ta míra bolesti nelze snést. Naposledy jsem takto zaplavující smutek zažila v památníku Yad Vašem. Je to zvěrstvo, genocida, nezměrná bolest. 
ukrajují Ukrajinu,
čtvrcení nevinných těl
ruskými zbraněmi
ukrajují Ukrajinu
se souhlasem či mlčením
ruských občanů
ukrajují Ukrajinu
Mapa Ukrajiny rudne dobitým územím a prolitou krví obránců i útočníků Krvavé země jsou opět věrny svému přízvisku. Jako by zem nebyla dost přesycena krví prolitou za Stalina a Hitlera.
Přes clonu slz čtu zprávy, ta míra zvůle, zla, zániku nelze snést, přestože se odehrává jinde. Za okny už několik hodin vyhrává místní rozhlas dechovku. Pořád dokola píseň Prešporská kasáreň malovaná, jako by se vysmíval. Kdyby se válka dala vypnout jako obecní tlampač.
Rusko propadlo propa-gandě.
Vymýtání rozumu mýty, hra na nacionalistickou strunu ruské duše. MY utvrzené sloganem, který vyhrál druhou světovou válku „NAS MNOGO.“ Putin v roli falešného Mesiáše a spásou nová světová velmoc, která to všem, kdo jsou proti Rusku, pořádně natře. Propaganda určuje obsah i slovník, za slova vojna, mír několikaleté vězení, podpora Ukrajiny vlastizradou a za tu navrhováno dokonce doživotí. „Je třeba deratizovat společnost od krys,“ zní na adresu svobodomyslných z Kremlu. Pravdu nelze umlčet, hledá si skuliny, aby narušila pracně vystavěnou lež. Zoufalé rušení svobodných médii, zákaz a rušení sociálních sítí, mizí Facebook, Instagram, Twitter. Na oficiálních kanálech se vymýlají mozky neuvěřitelnými konstrukty. Sportovní kluby obeslány materiály, které musejí prezentovat při zápasech, cedule pro fanoušky s předepsaným obsahem: „My za Putina.“ „Podpora našim.“ Sportovci vytvářejí variace na písmeno Z, symbol ruské agrese. Je to povinné, porušení se trestá. Rodiče dostávají ze škol a školek varování, že za mluvení o válce může sociálka odebrat dítě. Bojte se, strach je účinná zbraň, deformuje, sráží na kolena, setne svědomí. Propaganda má jediný cíl a výstup - propad duše až na samé dno.
Paměť už dávno převálcovali přepisem dějin a propagandou, teď jsou na řadě památky. Cílem je zbavit Ukrajinu historie, národ bez minulosti je snadným soustem. Buď se vyhladí nebo začlení do národa jiného. Na řadě je Kyjev, Lvov, Oděssa. Na řadě jsou historické budovy a pravoslavné chrámy z 11. století.
Barbarství ruské agrese oprašuje prapůvodní význam slova barbar.
Bezbřehost násilí na Ukrajině, taktika spálené země, ničení měst a vraždění bezbranných civilistů, včetně žen, dětí a starých nelze snést. „Je to barbarství!“, řekl jsi na mé každodenní tázání, jak je to možné, proč to dělají, taková zvěrstva. Nemáme cit pro pravý význam slova barbar, užíváme ho v přeneseném smyslu, s nadsázkou, eufemisticky, jako označení pro něco nekulturního, neestetického, jako označení pro nedostatek citlivosti na různých rovinách. Ale pravé barbarství znamená nájezdy hord, které znásilňují, brutálně mučí a zabíjejí, plení, drancují. Je to neohraničené násilí a zkáza, spoušť, naprostá ignorace jakýkoliv zákonů a práv, zvrácenost, absence svědomí a víry.
Zmocnit se ostatků, aby nic nezůstalo. Zpřetrhat jakékoliv možnosti. Když vymažeš BYLO a zničíš JE, nemusíš se namáhat s kategorií BUDE.
Zabíjet, deportovat, popřípadě převychovávat ženy a děti znamená likvidovat nejen přítomnost, ale i budoucnost národa.
Města, rodiny, životy v troskách. Vše rozmetáno na bolestivá torza, zlomky, střepy, ostatky. Nejvíce ze všeho duše. A zatímco jedni krvácí ze všech možných ran těla i ducha, druzí jako stopující psi hledají zraněné a dorážejí je. Vystrašené a zbídačené oběti jsou odvlékány ze svých úkrytů a sklepů a násilím deportovány do ruských filtračních táborů, odkud je zbavené pasů posílají bůhví kam. Deportace, selekce, převýchova. Genocida dvacátého prvního století v přímém přenosu a svět přihlíží – sice ne mlčky a nečinně – ale ve výsledku stejně fatálně neúčinně jako při genocidě Arménů, holokaustu Židů, vraždění bosenských muslimů, Kurdů, Syřanů nebo Ujgurů v čínských lágrech.
Pud sebezáchovy, který se měří pouze a jen SEBOU k záchraně nestačí. Pud sebezáchovy nikdy nikoho nezachránil. Vždy to byla a je láska, láska k člověku, k druhému, k bližnímu, láska SEBEobětovná nebo alespoň respektující a milující TY, co zachránilo jedince, komunitu, společenství, národ, svět.
SEBE zachovat, ale co TI DRUZÍ? Co je Já bez Ty?
Sebe zachovat, ale pro koho? Pro samotu!
Rusko se dopouští válečných zločinů na Ukrajině a jejich páté kolony všude po světě ukřivděně skloňují slovo rusofobia.
Co na tom, že Rusko napadlo svobodnou suverénní zemi, poté co zamořilo její příhraniční oblasti Luhansko a Doněcko agenty FSB a frustrované obyvatelstvo žijící po "zlaté éře socialistických časů" v chudobě opomíjeného satelitu zradikalizovalo proti demokratickému ukrajinskému západu. Co na tom, že Rusko anektovalo Krym. Co na tom, že bombarduje civilní cíle: obytné domy, nemocnice, školy, školky, obchody, divadla, muzea, památky a srovnává ze zemí celé čtvrti nebo města. Co na tom, že zabíjí děti, těhotné matky, staré lidi, novináře, humanitární pracovníky. Co na tom, že střílí po osobních autech, autobusech, sanitkách, po lidech prchajících, po lidech ve frontách na jídlo a léky, po lidech pohřbívajících své mrtvé. Co na tom? Všechno! Jsou to zločiny a demokraticky smýšlející lidé jsou uvyklí ptát se, kdo je za zlo-čin zodpovědný, kdo se bude zodpovídat. Jako viník se skloňuje Rusko. Ne obyčejný Rus, který s válkou nesouhlasí a dává to najevo, ale Rusko jako totalitní bezprávný režim, Rusko jako velmoc toužící po stále větším vlivu a území, Rusko jako Putin a jeho podporovatelé, Rusko jako oligarchové, kteří odmítají válku jen kvůli svým materiálním ztrátám a ne ze soucitu vůči obětem a z vědomí páchaného bezpráví. Rusko jako obyčejný lid, jednotlivec i celek, které se nechá opíjet nacionalistickými sny o Velké Rusi a obelhávat státní propagandou a pravdu vidět NECHCE. Ano RUSKO, každý jednotlivý Rus, který podporuje Putina, schvaluje válku na Ukrajině, nosí hrdě na prsou písmeno Z, mává transparenty s hesly: My za Putina, My s našimi, je viníkem. A měl by činit pokání. Nahlédnout zlo, které Rusko jako totalitní moc, ať už ji prezentuje jedinec nebo poddajná masa, představuje, a zodpovídat se z něho, kát se, odmítnout ho, litovat ho. Rusofobie není fobie z Ruska - z ruského národa, jazyka, člověka, ale ze zla, které nekající se Rusko působí v dějinách už desítky let. Rusko je říše lži a zla. Rusko je nabubřelý nacionalismus. Rusko je rozpínající se velmoc opakovaně napadající ostatní země. Rusko je absence lidských práv. Rusko se stylizuje do role oběti a nikdy se neomlouvá.
Pátá kolona je toho zjevením. Ačkoliv se brodí krví nevinných obětí, i těch z vlastních řad, manipuluje s termínem rusofóbie, aby odvedla pozornost od viny, která je zjevná. Termín RUSOFOBIE je toxické slovo, kterým se Putinova propaganda ohání po historické pravdě jako po neodbytné mouše. Kdokoliv se odváží Rusko kritizovat a volat k odpovědnosti za historické selhání a zločiny je nazván rusofobem, když má štěstí a je to dost daleko od ruské moci. Jinak končí umlčen, ve vězení, otráven, zavražděn.
Spása začíná zlomem, ostrým řezem mezi bylo a bude, v prázdnu mezi koncem starého a počátkem nového.
Zločin a trest, soud a spravedlnost, vina a odpuštění. Mantinely, mezi nimiž se formují a udržují vztahy jednotlivců i národů při životě. Trestem se obnovuje počáteční rovnováha a řád. Trestem se splácí dluh. Spravedlnost spravuje, látá, kliží, lepí, tmelí, co se poničilo a rozpadlo. Spravedlnost jako vysprávka, ne však obnova. Ta je možná jedině skrze pokání a odpuštění. Odvrácením se od zlého a novým začátkem. Obojí, spravedlnosti i odpuštění a obnova, jsou však jen berle udržující chod. Spása se rodí ze smrti starého, z totálního rozchodu se starým, nelze začínat nově se starou křivdou, s pokřivenou duší, ať už ji křiví zloba nebo sebelítost. Proto je Rusko nebezpečím. Nenahlíží svou minulost kriticky, nelituje zvěrstev, za které je odpovědno, přede s předky jako kočka spokojeně za pecí. Většina národa žije ve lži a lží, souhlasí s Putinem a jeho propagandou, přepisuje dějiny, místo aby je revidovala, souhlasí s vězněním a likvidací historiků, kritiků.
Spása Ruska začíná rozchodem s Ruskem. Rozchodem s krvavými dějinami. Odříznutím se od historie založené na krveprolévání jak vlastního národa, tak národů okolních. Symbolem tohoto rozchodu nová vlajka, symbolicky očistěná od krve. Namísto bílá, modrá, rudá - bílá modrá bílá. Nové Rusko, nová vlajka.
Hybridní válka je jako eroze, pomalé nenápadné zvětrávání pravdy, narušování celku, až se rozklíží a rozsype.
Vypadá to tak nevinně, hra se slovy, posouvání a otupování významů, osekávání sdělení o drobné nuance, podrobnosti, detaily, infikování pravdy polopravdami, neúplnými výpověďmi, drobnými nepřesnostmi, odchylkami, obrušování hran a jasných obrysů, přeznačování, zpochybňování, torzovatění, lámání celků, ukusování celistvosti. A na konci tříšť v hlavě, v srdci, na bojišti.
I.
hra se slovy
hra s obsahy
hra s pravdou
hra se lží
hra s ohněm
spáleniště
prázdnota
ticho
II.
se slovy
beze slov
oněmět
nemít
III.
ticho před bouří a ticho po bouři
ticho před bojem a ticho po boji
ticho prořízlé nářkem
ticho zalknuté v slzách
ticho
Celý svět je držen v šachu ruským zastrašováním a lží.
Ekonomické zájmy a strach z jaderného útoku, dva hřeby, kterými Rusko přibilo svobodný západní svět na kříž.
Ekonomické zájmy a strach z jaderného útoku, dva hřeby, kterými svobodný západní svět přibíjí na kříž trpící Ukrajinu.
Neznámá města, Mariupol, Irpiň, Černihiv, Sumy, Borodinka, Buča, se stávají symboly. Symboly krveprolití, genocidy, drancování, znásilňování, válečných zločinů.
Buča – posetá mrtvolami na ulicích v různém stupni rozkladu, hromadný hrob vedle kostela, z kterého trčí ruce, ohořelá těla obložená pneumatikami, aby lépe hořela, ztuhlí cyklisté ležících vedle svých kol, tašky s vysypaným nákupem pevně sevřené v dlaních zemřelých, zaschlé louže krve kolem hlavy jako krvavé svatozáře mučedníků, oběti se svázanýma rukama za zády střílené do týlu, sklepy plné znetvořených mrtvol, uřezané uši a vytrhané zuby mučených jako trofeje, hromada těl s nahým dětským tělíčkem na vrcholu, brutální třešnička na dortu bestiality. Prý se hýbou, napsali Rusové. Leda tak ve cloně slz, které rozmazávají nemilosrdně ostrý obraz dokořán otevřených očí, zkřivených úst, prázdných očních důlků, pergamenově křehké kůže, modřin a otevřených ran. Prý je to zinscenovaná falešná nahrávka ukrajinské propagandy, prý po našem odchodu nebyl mrtev ani jediný civilista, prý je podivné, že se fotografie z mrtvými objevily až čtvrtý den po stažení našich vojsk. Prý je to fake… PRÝ! Slůvko, kterým se ruská propaganda marně zaklíná a dovolává pravdy… A zatím satelitní snímky mění zaklínání ve věčné prokletí, když fixují mrtvá těla z ulic i hromadný hrob u kostela v čase, několik týdnů zpátky do času ruské okupace, dávno před odchod. A zatím svědkové vyprávějí jeden přes druhého o chování ruských okupantů, o svlékání mužů do naha a střílení do hlavy, o znásilnění žen před očima dětí, o granátech vhozených do krytu chvíli po dodávce jídla... A zatím Anonymus přináší seznam se jmény, fotografiemi a osobními údaji vojáků z vojenské jednotky, která masakr spáchala. Anonymus zbavuje vrahy anonymity. Příslušníci 64. pluku mají jména, hodnost, bydliště, datum narození. A budou mít i trestní spis nebo popravu, to podle toho, která forma spravedlnosti je doběhne.
Hákový kříž vyrytý do kůže Ukrajinců jako svědectví, kdo je ve skutečnosti nacistou.
Potřeba silnějších ukázat koule slabším. Potřeba zvěčnit svou převahu, moc, výhru v dějinách. Potřeba nechat po sobě otisk. A tak ryjí hákové kříže do hladkých živých těl odchycených Ukrajinců jako to dělávají milenci do kůry stromů. Byl jsem tady. Toto je má značka. Otisk vymyté a zlé mysli spolu s otiskem prstů a DNA na těle nevinných obětí. Hákový kříž jako znak, cejch, podpis, důkaz.
Někdo za sebou pálí mosty a někdo stopy, těla obětí.
Začít znovu, s čistým štítem, jinde, jinak, nově bývá podmínkou změny a růstu, a někdy jedinou možnou cestou. A nejtěžší na ní rozchod se starým, spálení mostů, dovření zadní vrátek, přesazení, odříznutí, vyrvání z kořenů. Je to otázka volby, rozhodnutí, zúčtování, vyhodnocení pro a proti. Někdy poučení z chyb. Někdy vnitřní proměna. Spálit mosty, abych se nevracel do slepých uliček, nechodil v bludných kruzích, abych v minulém nevězel, abych se hnul z místa.
Spalování těl obětí nemá s novým začátkem, očistou, proměnou nic společného. Je to jen dovršení zvůle, další způsob páchání zla. Smazat stopy, umlčet svědky, přesunout svoji vinu na druhé, znemožnit spravedlnost, soud, trest, vymazat nejen ze života, ale i z paměti. V popelu ruských mobilních krematorií v Mariupolu hoří mrtvoly zavražděných civilistů a s nimi i důkazy mučení, týrání, vraždění. V popelu ruských mobilních krematorií hoří více než jen těla, spaluje se v nich jméno, identita, příběh, síť vztahů. V popelu ruských mobilních krematorií se šklebí nicota a vítr odnáší zrnka prachu komínem stejně jako v Osvětimi, Majdanku a dalších vyhlazovacích táborech.
Nedosáhnout cíle, protože se staneš cílem.
Opustit domov, jít do neznáma, stát se nikým, vše nechat za sebou, vše obětovat pro příslib bezpečí, pro zachování života, z nutnosti, z nezbytí. A přesto nedosáhnout cíle, protože se staneš cílem.
Nádraží a vlaky přeplněné uprchlíky. Jejich mysl na předělu mezi dosavadním a budoucím. Za sebou opuštěné domovy, minulost, kořeny, sny. Před sebou naděje v obyčejný život, v možnost přežití, v možnost návratu. Koleje uklidňují, protože někam vedou. Jsou symbolem záchrany, nového začátku, pokračování. Ale ani jízdenka v ruce a život rychle sbalený do příručních zavazadel není zárukou dobrého konce. Stačí okamžik a nádraží je konečnou stanicí pro všechny, které zasáhla ruská raketa. Zavazadla osiřele hlídkují u těl svých majitelů ležících v tratolišti krve jako věrní psi. Na hromadu mrtvol shlíží dětský kočárek…
Kramatorsk v Doněcké oblasti. Civilní obyvatelstvo po výzvě ukrajinské armády opouští město, než začnou boje o východ Ukrajiny. Do davu přiletí dvě ruské rakety. Padesát mrtvých a mnoho zraněných. V hromadě mrtvých těl občas pohyb ruky těch, kteří ještě nezemřeli. Všude křik, krev, bolest. Hrůza. Rusko vydává prohlášení, že vystřelilo na vlak, který vezl zbraně. Po zprávě o vysokém počtu obětí civilistů vydává další prohlášení, že si své lidi ve svém městě zabili sami Ukrajinci, prý proto, aby zabránili masivnímu odchodu obyvatel, které potřebují za živé štíty. Prý rakety tohoto typu mají jen Ukrajinci. Později se ukazuje, že užité rakety mají ve výbavě i Rusové, a také, že zprávu s obviněním Ukrajinců z útoku měli připravenou na Twittru v odložených zprávách k odeslání předem, a co více – pustili ji do světa o pět minut dříve, než raketa dopadla. I lež potřebuje správné načasování, má-li hrát svou roli.
