marra

Ráda bych zde ukázala co se mi, tedy když je čas, podaří vytvořit. V profilovém obrázku jsou háčkovaná zvířátka z "minizoo" (ale bez medvidka, jenž byl doděláván později). Tuto minizoo jsem háčkovala dvakrát našim nejmenším vnoučátkům k vánocům r. 2009. Dalo mi to zabrat a stihnout to do vánoc bylo náročné. Měla jsem na to asi měsíc. Ale když jsem sedávala se zvířátky,  moc jsem si přála, aby se líbily a těšila se na reakce. 

Ruční práce, zejména pletení a háčkování, jsou pro mne světem sebe sama a tak trošku úletem do svého nitra. Při chvílích s háčkem a jehlicemi lze v duchu probírat vše co den dal, zejména však to, o čem se mi třeba nechce hovořit nahlas a co si myslím, že je jen mé.  Život je mnohdy složitý a netřeba psát podrobněji. Moc se mi líbila a i líbí kniha s názvem Tančím dokud mohu a občas si říkám, že vlastně i život je tancem o život. K ručním pracem mne vedla moje nejhodnější maminka, kterou již nemám. Ještě než jsem šla do školy, uměla jsem háčkovat, plést a šít, tedy tak úměrně věku a v té době zatím jen na panenky. Ráda se ve vzpomínkách a nad svým tvořením vracím do dětství. A to i tak, že jsem po letech znovu nově oblékla panenku chodičku po našich dcerách. Má nové pletené šaty, svetříček háčkovaný tuniskou technikou,  kalhoty, kalhotky a také i  botičky.  Své dětské výtvory vznikaly u nás v kuchyni pod jídelním stolem, kde jsem si ponejvíce jako malá hrála. Neměli jsme velký byt a pod kuchyňským stolem na dece bylo mé malé království, zde jsem šila svým malým panenkám "něco na sebe".  Tak jsem jednou (a naposledy) bádala z čeho ušiju panenkám kalhoty. A stalo se, že mne nenapadlo nic lepšího než vystřihnout záplaty na nových teplákách. Tenkrát se ještě spravovalo oblečení tzv. na lítačku. Prodřená kolena na teplákách se zašila záplatami a sloužily dále. No a já si tehdy asi řekla, že mamka je opraví. Ale ten údiv, když to maminka objevila. Zlobila se, ale co se dalo dělat. Nové tepláky pak dostaly nové záplaty. A ty neděle s pohádkou v rádiu a kutění pod stolem. To už je jen (krásná a milá) nostalgie. Ale rádio a především stanice Vltava, Praha 2, to je stále moje. Mluvené slovo, vážnou hudbu, čtení, hry... si nerada nechám ujít. Nedám na rádio dopustit, neboť je mým společníkem, který mi nekrade čas jako televize. Při rádiu se stihne vše možné. Vařit, uklízet, tvořit ...

A když přijedou děti s vnoučaty, vytáhnou se hračky po našich dětech, dnes jejich mámách. Nezbylo jich moc, ale přeci aspoň něco. Vždy se hodí plná velká  krabice dřevěných kostek, také ta panenka chodička, hodně staré zbytky lega a tak. Některé kostky jsou poztrácené, obrázky na nich semtam poničené, ale hrady, cesty, domy atd. se z nich dají.

V duchu děkuji tam nahoru své mamince a tatínkovi za to,že nás vedli s láskou především k nicnedělání (A už se nikdy nedozví jak moc mi chybí). 

A ještě douška. Mám dvě dospělé dcery. Obě moc a moc šikovné a zručné, a to nejen na ruční práce.  Slýchávám od známých, že na tom mám i já podíl, což mi uvnitř dělá hodně dobře.  Zde je stránka jedné z mých dcer, která také neumí zahálet a její věcičky jsou opravdu pečlivě zhotovené. Ostatně zkuste se podívat na:

//www.fler.cz/faltysova