Pohádky Ivana Klímy "Kokrhací hodiny"

Další knihy, které prodávám :

Pohádky Ivana Klímy "Jak daleko je slunce" a "Uprchlíci z cirkusu Gloria"

Leo Pavlát : Kniha židovských pohádek a legend "Osm světel"

Pohádkovou knihu pro děti "Kokrhací hodiny", vydalo nakladatelství Portál v roce 2012, počet stran 96, pevná vazba, ilustrace : Hana Pavlátová

Budete-li si přát, autor knihy vám napíše věnování pro vaše děti nebo vnoučata.

Ivan Klíma vydává v Portálu svoji druhou knihu pro děti. Po loňském souboru příběhů Jak daleko je slunce nyní k dětskému  čtenáři míří Kokrhací hodiny, které vycházejí k autorovým 81. narozeninám.

Příběhy reportéra objevujícího podivuhodnosti v zemi Pohádsko děti spolehlivě zaujmou i pobaví. Kokrhací hodiny je soubor příběhů, které spojuje postava vypravěče reportéra. Ten cestuje zemí Pohádsko a informuje o všem zajímavém, co zde viděl a co se mu přihodilo. Děti se například dozví, proč ve Vlašských Klobúkách žijí samé klobouky, proč  v Hrochově  Mlýnci stavějí místo soch sněhuláky, kdy chodí děti v Pohádsku do školy, v jakém autě jezdí žirafa nebo co to vlastně jsou kokrhací hodiny.

Kokrhací hodiny je kniha plná vtipných vyprávění, která podporují dětskou fantazii. V některých příbězích se také lehce parodicky dotýkají naší současnosti. Díky jednoduchému jazyku je mohou rodiče předčítat dětem již od tří let. Právě kontakt rodičů s dětmi nad knihou považuje Ivan Klíma za stěžejní pro rozvoj dětského čtenářství: Je jistě důležité, když děti vidí, že jejich rodiče také čtou. Pokud součástí domova není knihovna, je to velmi závažný nedostatek, který může záporně ovlivnit kulturnost dětí. Je třeba, aby se rodiče snažili pochopit zájmy svých dětí a podle toho jim pomáhali volit tituly, které by je zaujaly.

Kokrhací hodiny vycházejí po 47 letech (první vydání je z roku 1965). Ivan Klíma je nyní doplnil o nové příběhy a kniha získala zcela nové ilustrace od Hany Pavlátové, Klímovy dcery. Ani po letech neztratilo vyprávění nic na svém vtipu a poutavosti. Autor se drží osvědčeného schématu pro dětskou literaturu, které platilo už v dobách jeho dětství: Hodně se četly verneovky, také foglarovky, zvláště Hoši od Bobří řeky, ale   i náročnější tituly třeba od Ericha Kästnera nebo bratří Čapků. Mladí čtenáři chtějí zajímavý, napínavý příběha hrdinu, který jim imponuje.

Ivan Klíma je výsostný vypravěč. Jeho texty si pohrávají s jazykem, dokáže vymýšlet zajímavá slovní spojení, nebojí se ani modernismů  nebo hovorového jazyka, dokáže se však přizpůsobit malému  čtenáři. Spojení zajímavého příběhu a přístupného jazyka pak děti nejen literárně  obohatí, ale pomůže jim přirozeně  přijmout i výchovné poselství textů. V literatuře pro děti i pro dospělé bude vždy převládat brak, vysvětluje Klíma. Bývá nenáročnější, líbivější, a tedy prodejnější. Jsem proti jakýmkoliv zákazům,  či příkazům, které by omezovaly svobodu literatury. Jediným legitimním způsobem zápasu s brakem je podpora hodnotné literatury. Kdo však určí hranice mezi hodnotou a brakem?

Ivan Klíma je známý autor, jeho dílo je rozsáhlé a žánrově  pestré a zahrnuje prózu, dramata, reportáže, eseje, fejetony i knížky pro děti. V 50. a 60. letech 20. století pracoval jako redaktor a přispěvatel několika časopisů  a novin, působil také v nakladatelství  Československý spisovatel. Od r. 1970 byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Je také nositelem několika ocenění   Ceny Franze Kafky, Ceny Karla  Čapka nebo Litery za literaturu faktu 2010 za knihu Moje šílené století.

(Převzato z tiskové zprávy nakladatelství Portál)

ROZHOVOR S IVANEM KLÍMOU

k novému vydání knihy Kokrhací hodiny

Kokrhací hodiny vycházejí nyní podruhé po neuvěřitelných 47 letech (první vydání je z roku 1965). Aktuálně je doprovodila novými ilustracemi Vaše dcera, Hana Pavlátová. Liší se od původního vydání i text?
Můj přítel Miroslav Klomínek, který ilustroval první vydání knížky, bohužel už před lety zemřel. Protože jsem připsal několik nových povídek, bylo třeba doplnit obrázky a v tom případě mi připadalo lepší, aby všechny ilustrace byly od jednoho autora.

Příběhy ani po téměř půl století neztratily nic na vtipnosti a svěžesti a nepochybujeme, že zaujmou i současné děti. Zavzpomínejte prosím, jak vypadal typický dětský čtenář v době Vašeho dětství a dospívání?
Typického čtenáře v době vlastního dětství si neodvažuji charakterizovat. Samozřejmě neznal televizi, o internetu nemluvě. Kniha byla v podstatě jedinou možností, jak se děti mohly setkat s příběhem.

V současnosti se vede nejen v Česku velká diskuse o dětském čtenářství. Učitelé a rodiče často mluví o nezájmu dětí o čtení, knihovny jsou však s dětskou návštěvností spokojeny. (Např. podle statistiky Městské knihovny v Praze je zde registrováno přes 222 tisíc čtenářů, z toho 37 tisíc představují nejmenší čtenáři do patnácti let.) Právě knihovny jsou velmi aktivní ve vymýšlení různých projektů na podporu dětského čtenářství. Jak byste posiloval vztah dětí ke čtení Vy?
Je jistě důležité, když děti vidí, že jejich rodiče také čtou. Pokud součástí domova není knihovna, je to velmi závažný nedostatek, který může záporně ovlivnit kulturnost dětí. Dcera i syn dostávali jako dárky k Vánocům i k narozeninám knížky, syn byl dokonce v dětství velmi vášnivý čtenář.

Jste pro zadávání povinné četby ve škole? A co povinné vedení čtenářských deníků?
Povinná četba je jistě spolehlivá cesta jak zošklivit mladým lidem některé tituly. Mnohé z těchto titulů by postižení byli s to přijmout a pochopit až v daleko dospělejším věku. Ale chápu, že pro výuku je třeba, aby studenti některé knihy aspoň prolistovali. Čtenářský deník je jistě užitečný pomocník paměti, měl by však také vést studenty, aby se nad knihou zamýšleli, aby formulovali svůj názor. To platí ovšem pouze tehdy, pokud studenti opravdu zaznamenávají své myšlenky a své názory (nikoli vyčtené z učebnic anebo jiných tištěných pomůcek).

Další diskuse se vede o tom, co děti čtou. Knihovny i knihkupci uvádějí největší zájem dětí o sci-fi, fantasy a hororové příběhy. Co s tím? Je to jen aktuální módní vlna, která zase opadne? Nebo by měli zasáhnout rodiče, učitelé?
V době mého dětství se hodně četly verneovky, také foglarovky, zvláště Hoši od Bobří řeky. Tyhle knihy splňovaly všechno, co zmiňujete. Mladí čtenáři chtějí zajímavý, napínavý příběh a hrdinu, který jim imponuje. Ale četly se i náročnější tituly třeba od Ericha Kästnera nebo bratří Čapků. Nejsem zastáncem jakéhokoliv zakazování, spíš je třeba, aby se rodiče snažili pochopit zájmy svých dětí a podle toho jim pomáhali volit tituly, které by je zaujaly. O totéž by se měli snažit i knihovníci.

Někteří autoři jsou už dokonce pobouřeni mírou násilí a strachu, které obsahují dětské knihy. Například v současnosti nejlépe prodávaný americký autor dětských knih G. P. Taylor prohlásil, že dnešní dětské knihy dosahují hrozivosti, která by mohla poškodit psychiku příliš malých dětí. Řešení vidí v rozdělení knih podobným způsobem, jako se už dávno dělí filmy, tedy podle věku dětí, pro které jsou určeny. Jsme přece zodpovědní za zdravý psychický vývoj našich dětí. A stupňovat šokující principy v dětské literatuře mi začalo připadat opravdu zvrácené." (Literárky.cz, 10. 7. 2012,//www.literarky.cz/kultura/literatura/10473-budou-dtske-knihy-v-budoucnu-pistupne-od) Co vy na takový návrh?
V literatuře pro děti stejně jako v literatuře určené dospělým bude vždy převládat brak. Bývá nenáročnější, líbivější, a tedy prodejněj

(A knížka se bude líbit i vaší kočce, jak dokládá foto Tondy - kocoura :o)