Pan Šimral přichází - ebook

Dobrodružné, bláznivé, legrační, milé i absurdní příběhy důchodce pana Šimrala, který bývá někdy dosti zmatený, jako ostatně my všichni. Prolíná se zde poetika Nerudy i vtip Daniila Charmse. Příběhy pana Šimrala reflektují problémy moderní doby. Tento svérázný důchodce se účastní demonstrace, recykluje odpad, zkoumá obsah masa v plátku šunky, rozhodne se přilepšit si k nízkému důchodu sázením sportky. Celkem dvacet historek vás vtáhne do kouzelného světa, kdy je možné létat v povětří pomocí deštníku.

Napsal Luboš Pavel. Ilustrace Aneta Pavlová.
Formáty ebooku: interaktivní PDF, mobi nebo epub.

Recenze z webu Databazeknih.cz:
Jsou to úžasně milé obyčejné i neobyčejné příběhy z denního života čerstvého důchodce pana Šimrala. Mě jen mrzí, že jsem knížku přečetla najednou. Lepší by bylo si na každý den nechat jeden z příběhů, abych si tu skvělou náladu, kterou jsem po přečtení měla, užívala delší dobu.

1. Jak pan Šimral nepospíchal

 To vám žil v Praze na Starém Městě pán, který se jmenoval Šimral. Žil sám, ženu neměl, děti neměl, měl rád klid. Byl to už starý muž, který nosil černý klobouk, sako a motýlka pod límečkem košile. Dále měl samozřejmě kalhoty a ponožky a k nim naleštěné boty. Takže vlastně vypadal jako mnoho jiných mužů, jen trochu vyšlý z módy.

Tělesným založením byl pan Šimral spíše menší, vepředu s bříškem. Jinak ale souměrné postavy, chodil vzpřímeně jako štafle. Pěkný, sympatický, od pohledu zvenčí. Oči měl zelené, někdy šedé nebo žluté. To záleželo na tom, jak se zrovna cítil a jaké bylo venku počasí. Vlasy si udržoval krátké a jednobarevné, pěšinku na pravé straně pěkně podle dopravních předpisů. Svaly pan Šimral neměl, neboť neposiloval a ani jinak svoje tělo netrénoval a netýral, a jeho tělo mu za to bylo vděčné. Někdy si říkal, že svoje tělo vlastně ani moc nepotřebuje a odkládal ho do křesla, kde poslušně vydrželo sedět třeba i celé odpoledne.

Pracoval v Akademii Věd na Národní ulici. Staral se tam v suterénu o krmení laboratorních zvířat a jejich psychohygienu, což nebylo nic jiného, než že jim vyráběl různé žebříky, běhací bubny, překážky a domečky.  Jednou zapojil svoji kreativitu a pořídil jim hrací skřínku s melodií Mozartovy ukolébavky, kterou ale po týdnu odstranil, protože ho rozčilovalo neustálé vyhrávání. Také měl na starosti kartotéku a každý pátek kontroloval, zda jsou všechny karty seřazené podle abecedy, aby to měli páni doktoři na pondělek připravené. Práci měl rád, ale konec pracovní doby také a přesně v 15.00 stál připravený ve dveřích k odchodu domů. Stál tam a čekal až do 15.30 a pak rázně vykročil ze dveří.

Tenhle pan Šimral měl jednu zvláštní vlastnost. Vždy o všem velmi důkladně a hloubavě přemýšlel. Možná právě proto také pracoval v Akademii Věd. Než kupříkladu vyrazil do práce, důkladně promyslel, kudy má jít. Prohlédl si mapu, odhadl, kolik mu bude cesta trvat času a vyrazil s dostatečnou rezervou. Zkontroloval, jestli má peněženku, klíče a brýle, občanský průkaz a průkaz akademie věd. Zatelefonoval na informace, aby zjistil předpověď počasí. Do aktovky si zabalil náhradní ponožky a trenýrky.

U stánku s novinami vedle Akademie Věd si zakoupil čerstvý tisk a pak se nadechl, aby dokázal odtlačit velké dveře do budovy akademie. Vešel dovnitř do příšeří a zatuchliny chodby. Započala mu pracovní doba. Pan Šimral zvolna, už v pracovní době, došel na svoje pracoviště. Tam si otevřel noviny, a dokud byly ještě čerstvé, v klidu je pročítal. Jednoho dne ale na jeho pracovním stole ležela obálka. Zprvu si ji nevšiml, protože ji překryl novinami. Když ale dočetl na poslední stránku, všiml si bílé obálky bez adresy a bez známky. Stálo na ní jen tiskacím písmem jeho jméno ŚIMRAL.

Dlouho přemýšlel, co to může být za obálku, vždyť žádný dopis nečekal. Nervózně přecházel kolem stolu a občas na ni vrhl pátravý pohled. Bílá obálka ležela na stole s tichou nevinností. Když ani po dvou hodinách nebyl schopen přijít na to, od koho může být, vrhl se ke stolu, s lačnou dychtivostí vzal skalpel na preparaci zvířat a obálku rozřízl. Uvnitř stálo oznámení, že pan Šimral po celoživotním docházení do práce dospěl do důchodového věku a je mu tudíž tímto za jeho práci poděkováno a pracovní poměr s ním ukončen. Zítra už nemusí do Akademie Věd chodit. S pozdravem Doc. RNDr. Ivan Jakoubský, DrSc., ředitel AV ČR.

Pan Šimral si chtěl sednout, protože se mu podlamovala z té zprávy kolena, pak si ale uvědomil, že už sedí. Vstal tedy, aby mohl znovu usednout. Udělalo se mu trochu lépe. Výborně, uvědomil si pan Šimral, rozptýlím své chmurné myšlenky trochou pohybu. Vstal a usedl ještě asi osmkrát, než se ozval zvoneček, kterým potkani dávaly najevo, že mají hlad.

Nasypal jim do misky zrní, do druhé dal vodu a hledě na ně stále zamyšleněji, říkal si: ,,Kdo se o vás teď postará, drobátka moje. Kdo vám dá najíst a napít, kdo vám přichystá postýlku, kdo vás uchlácholí, až vám bude úzko? Kdo vám bude předčítat ze světové encyklopedie, aby se vám dostalo také trochu toho vzdělání? Kdo vám bude ťukat na okénko terária, abyste měli sdostatek kognitivních podnětů, kdo se vás bude ptát, jak vám je a kdo mi zase neodpoví? Je mi to všechno tak líto," vzdychl si pan Šimral.

Bylo už po třetí hodině odpolední a pan Šimral stále ještě nestál ve dveřích připravený k odchodu. Věci si balil pomalu a pokukoval po potkanech v teráriu. Víte co, holátka moje? Já to tak nenechám. Vezmu si vás všechny domů a tam se o vás postarám. Pan Šimral se oblékl, vzal si svoje věci a nakonec otevřel aktovku a opatrně do ní vložil všechny čtyři potkany, co je tady choval pro pány doktory biológie. Aktovku zavřel, jemně ji pohladil, naposledy se rozhlédl po svém pracovišti a pak bez jediné skáplé slzy vyšel ven.