Dahlia - náušnice záhněda

Záhněda je kamenem ochrany. 

Podle pověsti dokáže zahnat veškeré druhy smůly. Také je velice dobrým kamenem pro ukotvení, uzemnění a pomáhá s přijetím fyzického těla. Také skvěle pomáhá v období po nemoci (při rekonvalescenci) nebo když trpíme různými splíny. 

Záhněda je prostě kámen s velkým "K" :) Její krásné odstíny hnědé mi evokuje Matku Zemi, se kterou nás krásně propojuje. 

Velikost: celá délka náušnice i s háčkem 5,5cm; každá náušnice cca 5g

֎ Mějte na paměti, že naše šperky jsou ruční výrobou. Protože jsou vyráběné z přírodnin a každá má jiné vlastnosti, mohou mít šperky drobné nedokonalosti. Každý kus je tedy originál.

֎ Oxidace mědi je přirozený pochod. Nelze mu zcela zabránit, ale dá se zpomalit vhodnou péčí o šperk.

֎ Barevnost výrobku se může lehce lišit v závislosti na nastavení vašeho monitoru.

֎ Na všechny fotografie či popisky na mém prodejním profilu si vyhrazuji autorská práva. Pokud si je chcete vypůjčit, prosím uvádějte u nich mé jméno.

~ Tiché ráno, doslova. Kromě svého dechu neslyšela nic. Vítr přes noc umlkl, lidé byli ještě zalezlí ve svých postelích a ptáci si své písně nechávali na teplejší a přívětivější dny. Přehodila si vodítko na psi přes rameno a se svými chlupáči vyrazila k brance do lesa. Pod nohama jí křupala zmrzlá tráva a od pusy jí stoupaly obláčky páry. Vyškrábala se po kluzké mezi do lesa za psy, kteří už byli kus před ní. Tiše hvízdla a v tu chvíli byli zase u ní.

"Ať vás vidím," mrkla na ně a gestem je zase propustila.

Užívala si ten klid. Jako by její napjaté nervy pokrýval tišící balzám, aniž by si to uvědomila, úlevně vydechla. Mezi stromy panovalo šero, slunce se ještě nevyhouplo na oblohu. U krmelce zahlédla srnky. Znovu tiše hvízdla, psi se k ní připojili. Čekala, dokud srnky neodešli, a pak vyrazili dál. Chtěla dojít na louku, aby se tam chlupáči řádně vyběhali a vybouřili se u dolování myších děr. Cítila se klidně, pokojně a šťastně. Tohle štěstí bylo v náhlém přívalu a přísahala by, že z ní přímo vyvěrá. Tak moc plná se jím cítila. Byla pozorována, ale nevěděla o tom, několik párů očí ji sledovalo.

"Zase září," usmál se vlkodlak.

"Vždyť září pořád," oponoval elf, "Vždyť je Světlem pro ostatní lidi."

"Nene, takhle září jenom když se spojí s přírodou. ... Když se vrátí domů," usmíval se vlkodlak dál a byl stejně radostný jako jeho svěřenka.

"Něco na tom asi bude. Ostatně její oči mají zase ten tmavý lem, ten mívají vždy když u ní magie dojde k vrcholné hranici," mnul si zamyšleně bradu elf.

Mezitím došla se psy až na louku, kde je nechala běhat po libosti a sama se kochala pohledem na nebe. Bylo chladné, jako vzduch kolem, ale zároveň vřelé a nádherné. ~