MichelleArt-Recy

Mění kolekci téměř každý týden, je to levné, vyrábějí to lidé za méně než minimální mzdu a má to téměř každý. Co to je? 

 Její zrození se datuje až k osmdesátým létům, kdy s tímto obchodním modelem přišli Benetton a Zara. Dnes už ale tento model přebrala většina výrobců konvenčního textilu. Řeč je o takzvané fast fashion. 

Doba cesty z mola na pulty obchodů se neustále zkracuje. Řetězce se snaží rychle a nízkorozpočtově vyrobit nejoblíbenější modely a nasytit tak hladové zákazníky. Lákavá je také cena. Fast fashion se stává rok od roku levnější. V roce 1997 si průměrná Britka pořídila 19 kusů oblečení za rok, před deseti lety to bylo 34, a dnes je to ještě více. 

Cena nízká tak jako kvalita

Nekvalitní látky, levná pracovní síla a křehká struktura oděvu umožňují výrobcům držet cenu velmi nízko. Spousta zákazníků si raději koupí tričko za 100 kč, i když po prvním praní vypadá zničeně, než aby si raději koupili tričko za 500 kč, které vydrží celý rok nošení. 

Jak to tedy je? 

Levná masová výroba si ale svou cenu vybírá. Nejen velkým množstvím pesticidů, které je potřeba použít, ale i na dělnících, které ji vyrábějí. Jejich plat jim totiž často nestačí ani na základní životní potřeby. Pracují v otřesných podmínkách téměř celý den. Módní značky, které hledí na kvalitu života svých dělníků a jsou ,,fér" ke světu, nosí certifikát fair trade. 

Marketing

Co ale opravdu platíme s každým takovýmto kousek oblečení je marketingová kampaň. To je totiž právě ten zázrak, který generuje firmě zisk. Reklamy, slevy a poutavé cedule téměř nonstop loví své zákazníky. Není to ale trochu plýtvání? Jen v Británii se ročně vyhodí téměř 1,2 milionu tun oblečení. 

Zodpovědnost? A za co?

Poslední dobou v některých obchodech můžete nošené oblečení přinést zpět. Obchody ho pak zrecyklují. Těžko ale říci, zda to není pouze maska pro veřejnost.