Keramika hrou, tak se jmenuje keramická dílna, kde Ivana Prchalová tvoří s dětmi keramiku hravým a zajímavým způsobem. Děti si modelováním rozvíjejí jemnou motoriku, estetické cítění, manuální zručnost, fantazii a vlastní kreativitu. Tvorbou ve skupině lze také krásně podporovat sociální dovednosti, spolupráci v kolektivu a kamarádské chování. Nejde jen o výsledný výrobek, ale i cesta k němu může být cenným přínosem.

Pro časopis Golem v dílně vytvořili keramické ptáčky a postup výroby i detailně zdokumentovali. Pojďte se podívat, jak se jim to povedlo.

Materiál a pomůcky:

  • keramická hmota Witgert 225
  • modelovací pomůcky, špachtle, nožík, šlikr, štětec, houbička
  • oxid železitý – černý
  • glazury Colorobbia Bellissimo

Za častého obracení vyválíme z hlíny plát a vyřízneme z něj nožíkem obdélník.

Ohneme a vytvarujeme tak, aby spodní část byla užší a ptáček stabilně stál.

Prsty vytáhneme hlínu vpředu i vzadu, čímž vytvarujeme zobák a ocas.

Hlavičku dotvoříme přidáním další hmoty. Vytvarujeme podle potřeby a začistíme.

Přilepíme oči šlikrem a pohrajeme si s detaily na hlavičce ptáčka.

Do plátu vtlačíme pěnová tiskátka ve tvaru křídel a obtisky vyřízneme nožíkem.

Křídla přilepíme šlikrem a ptáčka dozdobíme podle vlastní fantazie.

Po vyschnutí a přežahu zatřeme oxid železa a dobarvíme glazurami Colorobbia Bellissimo, které nestékají a jsou vhodné po práci s dětmi.

Naglazované ptáčky vypálíme na ostrý výpal (teplota výpalu 1180 °C).

Autor: Ivana Prchalová a děti z dílny Keramika hrou, foto: Ivana Prchalová

 

Úvodník Golem 2/2022

Fler.cz: Golem č. 2

Tvorba je úžasná a povznášející aktivita, ale co si budeme povídat, bolí z toho záda, ruce a taky za krkem. Nejsem velký sportovec. Při pomyšlení na nějaké kolektivní míčové hry nebo posilovnu plnou strojů a zpocených cvičenců a jejich osobních trenérů mě jímá spíš hrůza. Běh mám spojený s ostrým červnovým sluncem a antukou mezi zuby. Ty zpropadené patnáctiminutovky mi přišly jako nekonečné maratony, které nám naše tělocvikářka zpříjemňovala dost nevybíravým a hlučným hecováním, což na mě mělo vždy naprosto opačný efekt. Místo zvýšení tempa jsem měla sto chutí shodit ty příšerné modré trencle a vzít to přes cukrárnu rovnou domů.

O pětadvacet let později... Běžím si blaženě večerním Brnem. Můj styl ani vybavení není bůhvíjaké, ale radost už je jen to, že na mě u toho nikdo nekřičí. Rychlost mám tak akorát, abych si stihla prohlížet ozdobné fasády stoletých činžáků starého Brna. Objevuji spousty zajímavých detailů, kterých si člověk při poklusu s kočárem nebo těžkým nákupem nemá šanci všimnout. Skvělé je, že už za pár dní nemusím svůj linecký a vanilkorohlíčkový kopec na trati potupně odpochodovat, ale můžu ho více méně ladně vyběhnout. To mi vždycky zvedne náladu, stejně jako úsměvy a letmé pozdravy protiběžících nočních spolusportovců. Běžci mě zdraví, je to dobré. Berou mě na trati za sobě rovného, tomu se v duchu musím trochu smát.

Moje trasa vede kolem ruské ambasády u brněnského výstaviště. Dovedete si představit, jak to tam teď vypadá. Běžím kolem a posílám všechny válečné lodě světa... však víte kam. Běžím a myslím na všechny mámy pár set kilometrů odtud. Jsem ráda, že alespoň v této podvečerní hodince převládá bolest nohou nad vším ostatním. Tuto aktivitu vyhodnocuji jako skvělou psychohygienu a autoterapeutickou seanci v jednom. Takové proběhnutí voňavým lesem by bylo asi poetičtější, ale večerní Brno také není k zahození.

Přeji vám krásné jaro, ať už tvoříte, sportujete nebo jen tak koukáte do nebe...

Fler.cz: Golem č. 2