Při pohledu na tu spoustu prodaných i vystavených výrobků, na tu nekonečnou titěrnou práci, kterou každému z nich musela věnovat, člověk jen těžko věří, že Zuzce alias Lillian Bann bude teprve 24 let. A že už se dokonce stihla se svým náhrdelníkem zúčastnit mezinárodního utkání Battle of the Beadsmith 2016 (o němž jsme nedávno psali a kde ještě mimochodem stále můžete hlasovat). Ale teď už se určitě těšíte na rozhovor, že? :-)

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Mé jméno je Zuzana, bude mi dvacet čtyři, jsem zrozenec Vah a odjakživa jsem tak trochu jiná než moji vrstevníci.
Myslím, že jsem se narodila s tužkou v ruce :-) Od útlého věku jsem malovala a kreslila a láska k výtvarnému umění ve mně zakořenila tak hluboko, že ji nic nevyvrátí. K šitému šperku jsem se dostala až v roce 2011, a to díky Fleru, který jsem náhodou objevila při brouzdání na internetu. Hned jsem se registrovala a moje vrozená touha tvořit a prodávat mě dostrkala k výrobě šperků. Nejprve to byly velice prazvláštní pokusy s fimem a drátky, ale pak jsem spatřila v blogu šitý šperk a řekla si, že tohle chci jednou umět, a tak jsem bez jakýchkoliv kurzů začala zkoumat, jak se něco tak krásného vytváří, co je k tomu potřeba, a začala jsem.


Tehdy bych snad ani neřekla, jak nesmírně moc mě korálky chytnou, protože teď už si život bez nich nedovedu představit, což zní trochu jako klišé, ale je tomu skutečně tak. Změnily můj život, daly mu jiný rozměr, jiný náhled na okolí, … ale více povím později :-)

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ano, šití šperků se stalo mým skutečným povoláním. Když se mě někdo ptá, jako co pracuji, mívám problém se správně vyjádřit, lidé totiž mají předsudky vůči korálkům (ty se dají přeci jen navléct, ne?).

Kromě toho jsem i malířka, fotografka, grafička a také vyrábím svojí vlastní speciální technikou malované kabošony, které sama používám do šperků a samozřejmě je také prodávám. Takže má profese jsou korálky a barvy – a pohlcuje velkou část mého času, protože nerozeznávám hranici mezi prací a volnem. Jsou dny, kdy vstanu brzy ráno a hned jsem u barev, pak šiji, odpoledne lakuji a večer fotím, takže nějakých šestnáct hodin v kuse pracuji, ale může to být i naopak, kdy inspirace nepřichází – a jakmile není chuť, nic se mnou nehne :-)

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Věnuji se technice šperku šitého z korálků (anglicky beadweaving) a jeho „podnožím“, jako je třeba korálková výšivka nebo šití za použití sutašek. V každém případě jsou mým hlavním materiálem korálky, od drobného rokajlu přes různé druhy mačkaných, broušených, ale i těch z drahých kamenů, keramiky nebo plastu, a nástrojem jehla.

Před šitým šperkem jsem zkoušela jiné techniky, hrála si s fimem, zkoušela wire-wrapping, ale korálky to vyhrály – a jedním z důvodů byl i zdravotní, protože mám velmi citlivou kůži a alergii na kovy, takže dráty mi nedělaly dobře. Ale nebylo těžké se rozhodnout, zkrátka jsem ke korálkům přilnula, k nekonečným možnostem, které nabízejí. Čím více času s nimi strávíte, tím méně je pak chcete opustit :-)

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Nejdůležitější chvílí celé tvorby je inspirace, první impuls, nápad. Někdy přichází znenadání třeba díky krajině, kterou vidím, náhodné písničce, jež se line z rádia, nebo z kombinace barev, kterou má na sobě cestující v autobuse. Hodně se dívám kolem sebe, malování i šití mě naučilo jinak vnímat realitu, všímat si úplně jiných věcí než lidé okolo mě. Říkám, že mám v oku „kapátko“, kterým si přesně určuji odstíny barev třeba na tekoucí řece z pohledu proti slunci.

Tyhle své nápady a postřehy si píšu a kreslím do náčrtníků nebo aspoň na útržky papíru, když není nic jiného po ruce – mám totiž strach, že je rychle zapomenu. Už teď mám bloky plné nápadů a návrhů, jejichž realizace by mi trvala mnoho let, přesto jsem schopná je odsunout, objeví-li se čerstvý závan, který se nedočkavě dožaduje svého vyrobení. Po zakreslení přichází na řadu výběr materiálu, což bývá mnohdy velice zábavná část tvorby. Ráda si kompletuji balíčky s materiálem na konkrétní šperky dopředu, abych měla vždy po čem sáhnout. Samotné šití bývá napínavé, nezřídka se stane, že výsledná podoba šperku se výrazně liší od návrhu, ale to je v pořádku, tvorba si žije vlastním životem a na umělci je, aby ji vedl, podporoval, ale nijak zásadně nedusil její vlastní ambice.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Rozhodně v první řadě můj. Sobecké trochu, ale je to tak, musím být spokojená já, mít pocit, že se dílo podařilo, že je všechno takové, jaké má být. Pocit z dobře odvedeného díla je k nezaplacení – i když radost z prodaného šperku tento pocit ještě umocňuje :-) Pak si ráda vyslechnu názor své maminky, které si vážím a často se na ni obracím s žádostí o radu. A v neposlední řadě se ráda pochlubím svým přátelům a kolegyním, jejich odezva je pro mě také důležitá.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Za těch několik let na Fleru jsem si oblíbila výrobky mnoha prodejců. Ráda zakoupím přírodní kosmetiku U Zelené větévky, výborné dobroty u asmery a jsem hrdou majitelkou mnoha tašek od Jolanetty. Nesmírně si vážím šikovných rukou a citlivého srdce nejbáječnější tvůrkyně sběratelských (nejen) medvídků ivi-ny. A mohla bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho, ale všichni by se mi sem nevešli :-)

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Docela dlouho jsem přemýšlela, který šperk bych vybrala, ale nakonec to stejně udělám, je to Eugenia, můj nejdražší šperk, který jsem vytvořila do mezinárodního utkání Battle of the Beadsmith 2016. Můj největší sutaškový náhrdelník, nejnáročnější, časově a možná i technicky. Když mi rostl pod rukama, nevěděla jsem přesně, jak bude ve výsledku vypadat, i když návrh jsem samozřejmě měla...

Od začátku jsem byla okouzlená barvami, které jsem si vybrala, cítila jsem, že tak je to ono. Velice pečlivě jsem vybírala, jak jednotlivé sutašky k sobě dávat dohromady, aby vzor působil elegantně, lahodně, harmonicky, ale aby měl také svůj řád a pravidla. Jméno Eugenia dostal po mé prababičce, protože mi barvami a vzorem připomněl látku, která byla na polštářích u babičky, najednou jsem cítila známou vůni, vzpomínky, … Eugenia je a bude moje srdeční záležitost :-)

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Obávám se, že právě já jsem ta, co chodí bosa. Nevím, který čert mě potrestal, ale mám velkou alergii na kovy, a to včetně zlata, stříbra a chirurgické oceli, zkrátka mé uši nesnesou vůbec nic. Už několik měsíců plánuji, že si vyrobím sponu do vlasů, ale jakmile vím, že to je „jen“ pro mě, nechce se mi do toho a raději se pustím do jiného šperku, který by udělal radost někomu jinému.
Naučila jsem se vnímat své šperky jako obrazy, na které se velice ráda dívám, které mi musí lahodit a zároveň by měly být nositelné, těžko se s mnohými z nich loučím, ale sama pro sebe si je nevyrábím.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Navzdory tomu, že se z mého koníčku stala práce, mám i tak pár zálib, kterým se věnuji.
V první řadě je to kreslení a malování, to je moje vášeň od malička a jen těžko bych se kdy dostala ke své práci, kdybych nepokreslila kilometry papíru :-) Kreslím hyperrealistické portréty, akrylem maluji krajinky a akvarelem květiny. Mám to tak zvláštně rozděleno a vždy záleží, na co mám chuť, zda být precizní, rozevlátá, nebo se potřebuji vyprostit z ošklivých myšlenek.
Pak určitě ráda fotím, to ale také souvisí s mojí prací.
Věnuji se i jiným ručním pracím, napletla jsem na sebe hodně svetrů a halenek, háčkuji a pořád objevuji nové techniky, které bych se chtěla naučit.
Mou další velikou vášní, ke které sedám s mrazivým pocitem, je genealogie. Mám kladný vztah k historii, k rodopisu, snad díky své babičce, jejíž vypravování jsem měla ze všeho nejradši. Fascinují mě staré zapadlé příběhy mých předků, jsem někdy až posedlá touhou dozvědět se co nejvíce o jejich životě. Dokážu vysedět hodiny u digitalizovaných matrik a hledat v kupce sena tu svoji tenkou jehlu, která patří do mého rodokmene. Krom toho také ráda cestuji po českých luzích, snad i zde se odráží má láska k rodné hroudě a kořenům.

Jak vypadá váš ideální den?
Asi záleží zrovna na náladě, kterou mám, někdy se probudím a mám náboj, přesně vím, co chci za den udělat a baví mě to a nabíjí. Jindy se podívám z okna a mám chuť popadnout batoh a strávit celý den venku, toulat se, třeba bez určeného cíle, nehledět na hodiny, moct si sednout na louku a vnímat poklidné štěstí v přírodě. Pro mě je ale ideální den každý ten, kdy mě ani mé blízké nic nebolí, netrápí, kdy jsme spolu a jsme rádi, že se vzájemně máme :-) Lidé často splašeně hledají štěstí a mají pocit, že jim někam uteklo, a pro samý spěch nejsou schopni se zastavit a vážit si toho, co mají, co je kolem nich.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Málokdy něco plánuji, většinou mi plány nevycházejí, tak nechávám vše volnějšímu průběhu, zato mívám sny a přání, ale o těch se zase nemá mluvit, aby vyšly :-) Každopádně bych si přála, abych mohla dělat svou práci dál, za rok stejně jako dnes, protože už dobře vím, jaké to je, když se zdraví šprajcne a nemoc vám sebere z ruky jehlu.