Kaligrafie a čtyři poklady studovny

Od Capi.mizuhiki v kategorii Řemeslo | 24.8.2020

Když se řekne Japonsko, většině lidem se jako první vybaví písmo "rozsypaný čaj", gejši a určitě i svitky se znaky "namalovanými" černou tuší. A právě ty tahy štětcem namočeným v černé tuši na bílém papíře mě před 10 lety zaujaly a začalo mé "šodó" aneb "cesta psaní". V Japonsku se totiž kaligrafie nazývá šodó.

Kaligrafie

Pravděpodobně každá kultura má svou kaligrafii, což je vlastně písemné vyjádření v umělecké formě. Zjednodušeně lze kaligrafii rozdělit na západní a východní.

Počátky západní kaligrafie sahají do starověkého Říma (cca 600 let př. n. l.) a pro psaní se většinou používalo ploché pero, které umožňuje rozmanitou šíři tahů pro každé písmeno. Východní kaligrafie má počátky v Číně a nejstarší důkazy o existenci čínské kaligrafie se datují 1 300 let př. n. l.

Kaligrafie odráží duševní rozpoložení, charakter a osobnost autora. To platí obzvlášť pro japonskou a čínskou kaligrafii, kdy kaligrafie je vlastně sebevyjádření a odráží duši autora.

Jedná se o umění okamžiku, tahy lze vytvořit pouze jednou a pro vystihnutí daného okamžiku je potřeba se velmi soustředit. Pokud se udělá chyba, již ji nelze opravit.

Vývoj japonské kaligrafie

Jak jste si asi všimli, rozlišuji japonskou a čínskou kaligrafii. Ač se píšou stejné znaky (japonské znaky kanji vychází z čínských znaků), tak technika držení štětce a pokládání štětce na papír se liší.

Vývoj japonské kaligrafie se datuje po roce 600 n. l., kdy začali Japonci vysílat mnichy do Číny, aby tam studovali buddhismus a kaligrafii a po návratu tyto znalosti předávali dál. Takhle to fungovalo do 9. stol., kdy došlo k izolaci Japonska před okolním světem a k vývoji nezávislého japonského stylu.

Došlo k vytvoření psané formy japonštiny (systém kana), která byla odvozena z čínských znaků kanji ve snaze vyjádřit jeden zvuk, tj. transformaci do fonetických symbolů představujících japonské slabiky. Vznikly tak slabičné abecedy hiragana a katakana.

V rámci japonského textu se tak používají všechny tři "abecedy" současně,
tj. znaky kanji a abecedy hiragana a katakana.

Kanji jsou čínské znaky, jejichž stáří se odhaduje na 3 000 let. Postupně se vyvíjely z piktogramů, miniaturních vyobrazení objektů a jejich charakter se stával abstraktnější a sofistikovanější. Celkem jich je asi 50 000, přičemž v Japonsku je hranice gramotnosti definovaná znalostí alespoň 2 000 znaků.

Navíc v Japonsku má každý znak dva způsoby čtení - sinojaponské (vychází z čínštiny, fonetické čtení) a japonské (vychází z původní japonštiny, tj. mluveného jazyka před příchodem čínských znaků). Například znak pro slovo "hora" má sinojaponské čtení "san" a japonské čtení "jama".

Hiragana je oblý, plynoucí, "psací" styl písma a je běžněji používán pro psaní původních japonských slov. Vlastně se jedná o "ženské písmo", protože ženy se nemohly učit čínské znaky (čínská kaligrafie a literatura byly považovány za mužskou doménu), tak začaly používat systém kana, aby se mohly vyjádřit prostřednictvím básní a dopisů.

Katakana je ostré, "tiskací" písmo a může být použito místo hiragany. Používá se hlavně k přepisu slov z cizích jazyků, západních jmen, obchodních názvů, případně ke psaní titulků v novinách.

A kromě toho, že se v japonštině používají současně tři "abecedy", tak se vyvinulo mnoho písemných forem, z nichž se nakonec v kaligrafii uchytilo těchto 5: Tensho, Reisho, Kaishó, Gyósho, Sósho.

Tensho je "pečetní písmo" a jedná se o původní piktograf znázorňující dané slovo. Tento styl se nyní používá pro znaky na osobní razítka. Pečeť (in) slouží k podpisu autora a bývá vyrobena z kamene (např. mastek). Pro otisknutí pečetního razítka se používá červená pečetní barva ze speciální hlíny smísené s olejem.

moje pečeť - znak "saku" ve stylu Tensho, v překladu "kvést"

Reisho je "úřední písmo" a vzniklo zjednodušením písma Tensho.

kanji znak pro slovo "cesta" ve stylu Reisho od René Ochiai

Kaishó je "tiskací písmo" a vyvinulo se ze stylu Reisho. Tento styl se vyučuje na školách a je považován za nejčitelnější (v tomto stylu se píšou knihy, noviny apod.).

kanji znak pro slovo "cesta" ve stylu Kaishó od René Ochiai

Gyósho je "psací písmo" a jedná se o uvolněnější styl používaný pro běžný zápis rukou. V tomto stylu se již promítá osobnost pisatele.

kanji znak pro slovo "cesta" ve stylu Gyósho od René Ochiai

Sósho je označován jako "trávové písmo" a vyvinul se ze stylu Gyósho. Jedná se o extrémně uvolněný styl, kdy i vícetahový znak se napíše jedním tahem. Pro mnohé mladé Japonce je však již tento styl nečitelný, protože se zde plně projevuje osobnost kaligrafa a v rámci tohoto stylu se jeden znak dá zapsat třeba padesáti způsoby. Stává se, že mnohé staré kaligrafie psané ve stylu Sósho už dnes nikdo neumí přečíst.

kanji znak pro slovo "cesta" ve stylu Sósho od René Ochiai

Čtyři poklady studovny

Pro kaligrafii jsou potřeba základní nástroje, bez kterých se prostě kaligrafie nedá dělat. Říká se jim čtyři poklady studovny a jedná se o štětec, tuš, třecí kámen a papír.

Štětec (fude) je nástroj umělcovy duše a výraz díla závisí na jeho ovládnutí. Štětec se vyrábí z různých zvířecích chlupů a dělí se na měkké štětce (např. z chlupů kozy), tvrdé štětce (např. z lasice, králíka, koně) a na smíšené s tvrdým jádrem a měkkým okolím. Ale kaligrafii je možné psát i proutím, peřím, rozklepaným bambusem apod.

Moje sbírka štětců (pátý zprava jsem sama vyráběla z bambusu a koňských žíní).

Tuš (sumi) se dělí na pevnou (hranolek) nebo tekutou (instantní) tuš. Vyrábí se ze sazí (z pálení bambusu či borovice, nebo oleje) a klihu. Pro použití pevné tuše je potřeba třecí kámen, na němž se v kapce vody třením získá tekutá tuš.

Třecí kámen (suzuri) slouží k rozetření pevné tuše a jako nádobka na tekutou tuš. Nádobka má dvě oblasti - plošku (oka) pro tření tuše a prohlubeň (umi), ve které se hromadí získaná tekutá tuš. Pro rozetření tuše je potřeba na plošku kápnout trochu vody pomocí speciálního kapátka (mizusashi) a v ní krouživým pohybem třít hranol pevné tuše. Tento proces se opakuje až do získání potřebného množství tuše. Tento proces je časově náročný, proto se pro běžnou kaligrafii používá hotová tekutá tuš :-)

Papír (kami) používaný pro japonskou kaligrafii se většinou vyrábí z dlouhých vláken moruše a mitsumata. Dnes používaný ruční papír se již přibližně od roku 100 n. l. vyrábí stejným způsobem (výrobu je možné si vyzkoušet v papírně Papyrea). Existuje mnoho druhů papírů, záleží, z čeho a jak jsou vyrobeny, a podle toho se též liší svými vlastnostmi, např. schopností sát a rozpíjet tuš (čím kvalitnější papír, tím víc se tuš rozpíjí a ukazuje, jak je kaligraf zkušený).

Kromě těchto základních nástrojů se ještě používá těžítko k upevnění papíru, filcová podložka pod papír a pečeť pro podpis autora.

Těžítko (bunchin) slouží k tomu, aby se papír neposouval při psaní. Originální těžítko je z kovu a má tvar podlouhlého tenkého kvádru (často je i zdobené). Ale dá se použít cokoli, například hezký kámen :-)

Podložka (shitajiki) slouží k tomu, aby se tuš nepropila skrz papír na stůl. Nejčastěji se používá filcový materiál.

Tak, vše je připraveno a vzhůru na tvorbu ;-)

Japonská kaligrafie "vítězství" ve stylu Sósho od Capi.mizuhiki

Japonská kaligrafie "magokoro" aneb "upřímnost" ve stylu Sósho od Capi.mizuhiki

Japonská kaligrafie "zen" ve stylu Gyoshó od Capi.mizuhiki

Japonská kaligrafie "Štěstí dovnitř, čerti ven" ve stylu Kaishó od Capi.mizuhiki

Japonská kaligrafie "Opravdová cesta nemá brány" ve stylu Sósho od Capi.mizuhiki

Japonská kaligrafie: člověk dívající se ke hvězdám ve stylu Gyósho od Capi.mizuhiki

Japonská tušová malba (sumi-e)

Kořeny tušové malby sahají též do Číny a začátky jsou obvykle datovány do dynastie Tchang (608 - 906). Svůj vrchol zaznamenala tušová malba během dynastie Song (960 - 1271) a Yuan (1271 - 1368). V tomto období se rozdělila na dva hlavní proudy - detailní vypracování a tzv. volné náznakové vypracování. A právě tento druhý proud se dostal do Japonska okolo 13. století, kdy jej z Číny přinesli putující zenoví mniši.

Cílem tohoto směru je zjednodušit počet tahů štětcem na minimum a společně s prázdnou plochou vyjádřit daný námět. Tomuto způsobu se říká zenová malba nebo též monochromní tušová malba a v Japonsku je nejvíce rozšířen. Právě využití prázdné plochy jako plnohodnotného výrazového prostředku je typickým prvkem asijského malířství. Skrze malbu umělec vyjadřuje své pocity, nesnaží se o doslovné vykreslení skutečnosti, ale o zdůraznění podstaty daného předmětu.

Tušová malba tedy klade důraz na náznak, jednoduchost a harmonii. Smyslem není vždy doslovné zobrazení objektu, ale zachycení podstaty.

Pro tušovou malbu se používají stejné nástroje jako pro kaligrafii. Ale nemusí být omezena pouze na papír nebo na černou tuš. Mnoho japonských a hlavně čínských tradičních tušových maleb je na hedvábí. Stejně tak se i v Japonsku vyskytují tušové malby barevné, ale nejsou tak rozšířené jako v Číně.

V případě tušové malby se však se štětcem a tuší pracuje trochu jinak než v kaligrafii. Tónování se dociluje vhodným "naplněním" štětce tuší a vodou. I u tušové malby platí, že jednou provedený tah se již nedá změnit, což se podobá lidskému životu, kdy každý okamžik se stane pouze jednou v životě. Pokud ve štětci bude převažovat tuš, bude malba příliš černá a zesvětlit ji už není možné (pouze se přizpůsobit).

Japonská tušová malba sumi-e "vodopád" od Capi.mizuhiki

Japonská tušová malba sumi-e "bambus No. 2" od Capi.mizuhiki

Japonská tušová malba sumi-e "pivoňka" od Capi.mizuhiki

Japonská tušová malba sumi-e kosatce s kaligrafií od Capi.mizuhiki

Japonská tušová malba sumi-e s kaligrafií "ptáček" od Capi.mizuhiki

Urauchi

Napsat kaligrafii či namalovat obrázek je docela sranda proti tomu, co přijde na závěr.

Japonský (čínský) papír je velmi tenký a po uschnutí tuše se různě zkrabatí. Aby bylo možné výtvor vystavit, je potřeba ho vyrovnat. A to se dělá technikou urauchi, což je podlepení.

Urauchi je velmi náročná činnost, vlastně to je nejkritičtější fáze zpracování díla do finální podoby. Při nešikovném postupu hrozí, že bude dílo zničeno.

V Japonsku jsou díla pro podlepení předávána profesionálům, u nás se s tím musíme poprat sami. Na výstavu připravuji v průměru 8 verzí daného tématu a v průměru u 4 děl se mi podlepení nepodaří.

A jak se podlepení provádí?

Nejprve je potřeba si připravit škrobové lepidlo. V Japonsku se dá běžně koupit, ale tady si ho musíme připravit sami.

Do kastrůlku se dá 5 lžic studené vody a 1 lžíce škrobové moučky (nejlepší je od Vitany na asijská jídla). Za stálého míchání se uvaří lepivý mírně průhledný puding, který se po vychladnutí přes sítko rozmíchá s vodou na optimálně řídké lepidlo.

Nyní se vezme dílo, které je potřeba podlepit, a položí se lícem na rovný stůl. Rozprašovačem s vodou se navhlčí a jemným plochým štětcem se vyhladí (důležité je vyhladit, ale neprodřít).

Na podlepovací rýžový papír se nanese lepidlo a následně se s absolutní pečlivostí přikládá na dílo a plochým štětcem se přitiskává tak, aby nevznikly vzduchové bublinky a nedošlo k nechtěným záhybům při příliš zbrklém pokládání. Sranda, co?

Způsobů výroby lepidla je velké množství a stálo mě to spoustu experimentů (a nepovedených výtvorů), než jsem našla "ten svůj recept", který mi nejvíc vyhovuje. Stejně tak existuje i více postupů podlepování. Já podlepuju tak, jak jsem se naučila od své učitelky sumi-e, paní Harumi Yamada.

Nakonec se podlepené dílo přenese na svislou rovnou desku a nechá se uschnout alespoň 2 dny.

Kaňka do Japonska z Fleru

Možná vás to překvapí, ale na Fleru je mnoho umělců, kteří se věnují japonské kaligrafii a tušové malbě. Tady máte menší ochutnávku :-)

Magnolie a bambus - přání od Play.Ink

U vodní hladiny od Alena Bartova

Tušová malba - Sumie - Veverka od Daniela Renčová

Vaše jméno v japonské kaligrafii od abalart

Japonská kaligrafie "Domov" od Akinoame

Kaligrafie či tušová malba nemusí být nutně pouze na obraze, ale klidně i na předmětech denního užívání, jako jsou vějíře, šperky, nádobí, oblečení apod.