Existuje vůbec někdo, kdo si nikdy nezkusil poskládat z papíru alespoň vlaštovku nebo Večerníčkovu čepici? Origami je pro nás dětskou zábavou zkracující nudné hodiny ve škole, pro Japonce cenným kulturním dědictvím a pro Arisu velkým koníčkem. A kromě toho je to také důvod, proč s ní děláme rozhovor :). Přejeme příjemné a inspirativní počtení! 

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Zdravím vás, mé jméno je Jitka a mé flerové jméno Arisu. Mám ráda příběhy všeho druhu a světlo, protože světlo je ze všeho nejdůležitější. Vlastním skříň plnou čajů a čajové keramiky, zejména je mi vlastní příchylnost k malým konvičkám. Moje vlasy jsou tak dlouhé, že si je rozpuštěné přisedávám, ale většinu času je nosím smotané a propíchnuté dřevěnou jehlicí. Nosím téměř výhradně sukně a šaty, dokonce v nich jezdím po městě na kole. Jsem introvert s hyperaktivní poruchou. Když dlouho mluvím, potřebuju pak ještě déle zarytě mlčet. Mám sklony k vytváření dlouhých vět a květnatých vyjádření - líbí se mi hrát si s jazykem, přijde mi příliš krásný na to, aby byl redukován na běžnou slovní zásobu.
Studuji pátý ročník Lékařské fakulty UK v Plzni, všeobecné lékařství. V Plzni odmala bydlím a mám ji moc ráda… jen nepiju pivo, radši víno.
Dlouho jsem nevěděla, čím chci být, až vyrostu; až nedávno jsem se rozhodla, že budu renesančním člověkem. Jak říká Temple Grandinová, autistická zooložka, svět potřebuje všechny druhy myslí.


Jak jste se dostala k tvoření?
Tvořím odjakživa, každý den i při těch nejobyčejnějších činnostech, neboť můj přístup k životu je z principu experimentální (velmi rizikové, zejména při vaření). Papír pro mě byl ale dlouho překonaným materiálem, ze kterého jsem vyráběla, když jsem byla „malá“. Jako „velká“ (vše je relativní) jsem se věnovala hlavně korálkům. Origami je tedy takovým návratem k mým tvůrčím kořenům. Konečně se mi splnil sen – můžu nakupovat spousty krásných papírů bez rizika, že se mi budou doma hromadit.
Co se týče skládání origami, na počátku byl parníček. Parníčky se vyskytovaly všude, skládala jsem je zejména na přednáškách ze všeho, co se složit dalo. Až do doby před dvěma lety jsem neuměla složit nic složitějšího. Tehdy jsem na přednáškách ještě vysedávala, takže jich bylo opravdu hodně. Šla jsem do obchodu, koupila si barevný papír a dala si novoroční předsevzetí, že se naučím složit jeřába. Složila jsem jej. Pak dalších třicet, které jsem pověsila na nitky, a po pár pokusech k nim vyrobila konstrukci ze špejlí. A tak jsem se stala skladatelkou jeřábů na volné noze.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Tvorbě věnuji tolik času, kolik je třeba. Někdy taky kolik mi škola dovolí a na kolik mám náladu. Klidně pár týdnů vyřizuju jenom zakázky a skládám do zásoby a čekám na osvícení. A když přijde, takové malé lokální osvíceníčko, za noc vyrobím spoustu prototypů. Které pak dál zdokonaluji, rozvíjím, množím a cyklus se opakuje.
Neřekla bych, že se tvorbě věnuji profesionálně, pravdou ovšem je, že někdy je příjem z Fleru nejvýznamnější položkou mého rozpočtu. Jsou ovšem i měsíce, kdy bych si nevydělala ani na čaj. (Čínské přísloví praví, že radši tři dny bez jídla, než jeden den bez čaje.)

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Origami je stará japonská technika skládání papíru, kdy se z jednoho nebo více čtverců vytváří model něčeho ze světa kolem nás. V dnešní době se mnoho výtvarníků snaží vytvořit složité velké modely, které se co nejvíce podobají svému předobrazu. Já si naopak vybírám skládanky jednoduché, tradiční. Líbí se mi ta geniální zkratka, jak prostý hranatý tvar na první pohled připomíná živý organismus. Někde hluboko ve mně sídlí minimalista, který ale ještě nepřišel na to, jak se zbavit všech těch věcí kolem.




Občas přemýšlím, proč je vlastně mou oblíbenou aktivitou věšení papírových věcí na suché větvičky. Docházím ke zjištění, že se v ní spojuje mnoho činností, které potřebuji pro spokojenou existenci. Zaměstnání neklidných rukou dostatečně piplavou prací, které ale nemusím věnovat příliš aktivní pozornosti, spíš mi pomáhá se koncentrovat. Navlékání jeřábů na nitě je určitou formou meditace, kdy nemyslím na nic jiného. Nejvíc mě na tom všem asi baví vytváření různých barevných kombinací. Celý život hledám způsob, jak se barevně vyblbnout, aniž bych co půl roku musela přezařizovat dům a měnit šatník.

 

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Skládám origami, kudy chodím. Nebo spíš všude, kde sedím či stojím a nemám čím zaměstnat ruce. Ve škole, v autobuse, u televize. Už jsem tím ve svém okolí proslulá. Hotová origami určená pro závěsy hnízdí ve velké krabici. Když mě napadne barevná kombinace, prohrabu krabici a můžu nápad hned zrealizovat. Samostatnou záležitostí je focení. Fotky závěsů vznikají na zdi u schodiště, která jako jediná spojuje dva nutné předpoklady – dostatečně velká bílá plocha a pěkné postranní světlo.


Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Všechny moje výrobky se v první řadě musejí líbit mně samotné. Potřebuju do nich dát něco ze sebe, potřebuju si umět představit, že bych si ten závěs pověsila do svého prostoru nebo náušnice na uši. Když tomu tak je, jsem spokojená. Ale jsem přístupná i pozměňovacím návrhům.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Ráda se brouzdám šperkovým rájem u Mary’s, moc se mi líbí atmosféra háčkovaného světa diEnes, porcelánová kouzla od Atropa porcelan a TYFORMY, papírnictví formace, šaty, které šijí sugkrasisa, From Kaya with love a AtelierDeCouture, soustředné kruhy na špercích od RECOTTON, sympatické příšerky INTRO, keramika od Adély Volné, Kurkova P a ještě mnoho a mnoho dalších.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Tihle žlutí písmenkoví jeřábi. Vznikli úplně náhodou, když jsem u nás na fakultě našla komínek nepoužívaných skript z 90. let, těsně před vyhozením do tříděného odpadu. Skripta jsem zachránila, potom rozstříhala, složila a pověsila. Která odsouzená kniha by si nepřála takový pěkný druhý život?

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Úplně první jeřábový závěs zdobí ode dne svého vzniku můj pokoj. Visí od stropu uprostřed, a protože mám maličký pokoj, zapletou se ptáčci do vlasů každé návštěvě, která není zvyklá se jim vyhýbat. Plus se nějaký ten kousek vyloupne z každé tašky, knížky a gauče, které se chvíli nacházejí v mé blízkosti. Asi samoplození.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Volný čas – toť těžko definovatelná komodita… nejspíš to bude čas věnovaný činnostem, které nemusejí být vykonány. Účastním se různých vědeckých projektů, abych si rehabilitovala myšlení, které mi učení systematicky zablokovává. Nesmírně mě baví věšet prádlo na šňůry. Čtu si, povídám s kamarády, chodím do polí nebo do lesa se psem, podnikám něco s mým milým, běhám, fotím nebo vymýšlím příběhy. Přemýšlím nad světem a piju čaj. Jsem ráda sama, užívám si vlastní (ne)přítomnost. A když žádný takový čas nemám, pustím si zvuky deště a civím z okna a nechávám se tím deštěm umývat zevnitř.

Jak vypadá váš ideální den?
Kdybych nacpala všechny svoje oblíbené činnosti do jednoho dne, dopadla bych jako Pejsek s Kočičkou, když pekli dort. Nebo spíš jako zlý Bavorák, který dort sežral. Nejlepší dny jsou dny prosté. Troufám si tvrdit, že už jsem mnoho ideálních dnů prožila a každý byl jiný než ty ostatní.
Vybírám jarní den v krásné krajině, kdy některé stromy teprve raší a jiné už jsou svěže zelené. Jdeme s mým milým alejí, na zádech poloprázdné krosny a fotoaparát. Louky nejsou promáčené, takže se na nich můžeme beztrestně válet a sledovat nebe. Po celodenní chůzi krásným krajem stavíme stan, vaříme na polním vařiči těstoviny s omáčkou a pak se jdeme potmě projít loukami. Bílé víno s sebou.


Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Příští týden se budu oddávat snění, neboť mě dalších čtrnáct dní nečeká žádná zkouška, tedy si to můžu dovolit. V praxi to bude vypadat tak, že se odkudsi z neexistence vynoří nesmírná spousta aktivit, nutností a nápadů a po týdnu vyjeveně otevřu oči a budu se ptát, kde to jsem. A kdy to jsem.
V následujícím roce chci pokračovat ve své snaze stát se renesančním člověkem, ať už to bude obnášet cokoliv. Nejsem dobrý plánovač, život mi to vždycky překazí… ovšem většinou pro dobro věci.