z cyklu bdění a na pomezí snění

Já nemám svíčku, já mám strom

Při vstupu mě vítají svěží listy vistárie, která ještě nekvete, jinak ale skoro všechno….je tu krásné ticho, které proráží nadávky kosa, že ať vypadnu, jelikož on tu má svý teritorium. On ví, my se známe a já taky vím, jenže se mi nechce zvedat, když dorazí dětskej ničitel v doprovodu svého dospělce. Kos je ten tam, je mu totiž jasný, že lovit už nebude, s těmahle se nevyjednává jako se mnou, od těch raději pryč..děcko rve na co přijde a bába na něj šišlá…pozoruju jak se mi zvedá oheň vzhůru a na jeho plamenech cválá nasranost, hrozíc mě pohltit, jako sopka před výbuchem.….

….než stačím lávou zalít všechno kolem, do břicha mi přistane kotva protějšího topolu a po lanu šplhám zpátky časem….

…ještě nejsem vzhůru, ale už slyším lidský hlasy, zachumlaná v peřinové jeskyni, rozlepuju zrak a mžourám na film, který se odvíjí nečekaně a jistě. Troj větvička, překlopená okurkovkou na zavařování, aby byla chráněná do doby, než se ubrání sama a jak roste, sklenice praská, střepy lítaj kolem. Větev roste a mohutní, je teď ve fázi stromu co mě zachytil (vím kde jsem na ose lineárního času a kolik mi ještě zbývá). Film však pokračuje dál….Strom už je dospělý a plný sil, je to štíhlý, rovný topol krásně zelený. Ze špičky stromu se pak zvedá stejně zelená postava, která se postupně oddělí a změní v motýla. Poslední fáze letu, kdy na pozadí modré oblohy praská zlatá bublina…zůstane modré nebe…..Film je u konce a já vstávám nevrle z postele a kladu si otázku, co to bylo? Posadím se v obýváku kde hraje bedna a slyším jen song jakési pohádky se sněhulákama: jsme jenom zlí sněhuláci za nic nemůžem…..jsem zpátky na zahradě a komunikuju po pupeční šňůře, která je teď vrostlá do stromu naproti s ním…jenom vím….sedím tam v tichu bez kosa a ničitelů, jenom já a strom…….