Podzimní les je nádherný, mlha vystupuje rovnou z půdy a plíživě se schovává do kapradin. Mezi větvičky stromů si víly natáhly krajky z nejtenčích pavučin, aby jim je déšť ozdobil pravými perličkami. Mezi polštáři mechu si les zkopíroval hvězdnou oblohu z tisíců bílých houbiček.

Ranní déšť ještě tiše sklouzává z větví a snaží se nám stéct rovou za krk. Tu a tam na nás jukne hnědá hlavička hříbku, abychom z lesa nešli s prázdnou. A opravdu nejdeme.

Z většiny je výborný oběd, a zbytek balím s nejrůznějšími listy do hedvábí a dávám do hrnce. Teď už jen čekat na výsledek.

Nikdy mě nepřestane bavit ta chvíle, kdy můžu konečně rozbalit svazky. Vždy mě čeká nějaké překvapení. Teď také. Z hedvábí na mě koukají bílé otisky hub. Je to skoro jako v lese, jen jich nejsou tisíce. Schválně, najdete je také?