Naložte anakondu a jedem!
Ten třímetrový had je ve skutečnosti jen zvláštně zabalený pedig, neboli proutí na pletení košíků, který se nevešel do auta přepravující materiál a tak musí jet s námi autobusem. Naložit ho není úplně snadné, ale v uličce má nakonec místa dost. Tak ještě posbírat holčičky, zamávat rodičům a jedem.
Po příjezdu na místo dotáhneme kufry do chatky, kterou máme celou pro sebe, vybalíme věci, povlékneme 12 postelí a… máme dost! Tedy my dvě vedoucí, holky srší energií. Začínám si v duchu nadávat, na co jsem se to ve svém věku dala a proč jsme neurčily večerku už na šestou. Tou dobou ještě netuším, že i desátá byla dost naivní volba, holky brebentí až do půlnoci.
Přes veškerou únavu se již první večer pouštíme do tvoření a já zjišťuji "drobné" nedostatky své přípravy. Tak v první řadě jeden stůl pro deset holek a dvě vedoucí je rozhodně málo. Ještě že kolegyně si na svůj tábor přivezla na venkovní posezení stoly také a kluci je z auta omylem vyložili u naší chatky. Promptně jí je zabavujeme.
Dále postrádám svoje pečlivě vypracované přípravy - ano, zůstaly doma na stole. Bez nich to bude těžký trénink mé chabé paměti. Hlavně, že jsem nezapomněla čokoládu! To jsem ještě netušila, že první ji okusí naše nejmladší, jakožto podpůrný lék na zranění při výrobě linorytu. Ono to s těmi rydly ani jinak nejde, i když jako první se samozřejmě učíme postavení rukou, stejně se vždycky někdo rýpne. Tentokrát to bylo tedy trochu víc, "krve jak z vola", jak by řekl můj tatínek, ale zvládly jsme to obě dvě - bez omdlení.
Těžká váha
Jsme na táboře teprve druhý den a už jsme v nemilosti u správce objektu! Jeden bobík (malá stolička bez opěradla - pozn. red.) nevydržel a pod jednou z holčiček se rozložil na prvočinitele. Posbíráme těch pár prkýnek a jdeme se přiznat. Vysvětluji, že holky nic neobvyklého nedělaly, prostě si na něj jedna sedla a on se rozsypal. Pan správce si mne pomalu prohlédne od hlavy k patě a odpoví: "Vážně?" V tu ránu se cítím ještě o 50 kilo těžší…
Za trest jsme další tři dny bez žárovky na záchodě.
Barbora je potvora
Třetí ráno opět zahajuji písničkami (tedy ne že bych já sama zpívala, to by si nezasloužily!) a holky konečně začínají něco tušit. Ano, všechny písničky jsou "jejich", tedy zpívá se tam o nich. Nebo spíš o jejich jménech. Jsou nadšené, hádají, čí písnička bude následovat, začínají je zpívat, počítají, kolik jich která má. Ale přicházejí i první stížnosti: "O mně se tam zpívá, že jsem potvora!" "A o mě, že mám dvě promile!" No ano, není lehké najít všechna jména. Veronika byla snadná, ta má hned několik vydařených kousků, naopak Eliška musela vzít za vděk i vážnou hudbou. Jsem ale velmi potěšena, když je Beethoven ihned poznán a nakonec mezi holkami i velmi oblíben.
Pitný režim se jakoby musí dodržovat
Vedro je téměř nesnesitelné, zakázano je už i vyslovovat některá slova - např. deka - to když šijeme malého kapesního medvídka s postýlkou z krabičky od bonbónů. A i další teplá slova...
Kromě pravidelného ochlazování v bazénu je potřeba samozřejmě i hodně pít. Pro zpestření zařazuji hru na JAKOBY. Kdykoli někdo do věty zaplete slovo "jakoby" ve chvíli, kdy tam nemá význam, musí se všichni napít. Takže máme dostatečný přísun tekutin zajištěn a zároveň se odnaučujeme ten odporný zlozvyk, který je momentálně tak v kurzu. Jde to skvěle, po chvíli si musíme doplňovat lahve s vodou a značně se zvyšuje návštěvnost WC. Škoda, že se nakonec kolegyně Verča naštvala a prohlásila, že už nám nic vykládat nebude…
Středa, převléknout se třeba
Zrovna, když si v duchu libuju, jak to ty holky báječně zvládají, jak jsou samostatné a že by je rodiče měli vidět, co všechno dokážou bez jejich pomoci, uvědomím si, že tady něco nehraje. Tenhle obrázek jsem už někde viděla?! Sakra! No jasně, vídám ho na tomhle tričku denně! Nenapadlo mě, že musím dohlédnout na to, aby si holky měnily oblečení. Rychle velím k hromadnému převlékání a počítám, kolik dní nám zbývá na unošení té spousty triček. Někteří se budou muset holt převlékat dvakrát denně…
Noční výlet
Pro zpestření výtvarného programu zařazujeme večerní pečení trdelníků na ohni a po posilnění touhle dobrotou ještě noční výlet. Žádná bojovka, strašení apod. - jednak jsem zásadně proti tomu a jednak bych to prostě nedala. Protože já se potmě a ještě k tomu v lese strašně bojím.
Po setmění se společně vydáváme za brány tábora. Navrhuji, abychom se všechny držely za ruce a to především kvůli sobě. Pro umocnění zážitku si nebudeme svítit baterkami a půjdeme úplně tiše, abychom mohly vnímat noční život v lese. Nicméně já v ruce baterku mám - velkou, těžkou, připravená ji kdykoli použít, ať už jako zdroj světla, nebo jako zbraň.
Jakmile vejdeme z osvětleného tábora do tmy, zjišťuji, že na nebi něco zásadního chybí - měsíc! Je tma jako v… pytli. Jdu první, křečovitě se držím malé holčičky vedle mne a… vůbec nic nevidím! Co chvíli zastavuji, abych se ujistila, že jsou všichni v pořádku, nikdo nepláče ani se nechce vrátit. Nene, je to v dobrý, všichni jsou v pohodě… až na mě.
Pomalu dojdeme lesem na planinu, posadíme se, pozorujeme hvězdy, šeptáme si o zvucích, které slyšíme a prostě si to užíváme (tedy jak kdo).
Na zpáteční cestu se prohodíme - vedoucí Verča jde první, já úplně vzadu, což je, jak ke svému zděšení zjišťuju, ještě horší! Neustále se otáčím a sleduju stíny okolo nás. Malá holčička vedle mě si vesele vykračuje, šeptem brebentí a vůbec nevnímá, že je o půlnoci v temném lese.
Když ale před vesnicí zaštěká pes, zařveme úplně všechny, já jsem na pokraji infarktu. Další šok brzy následuje - oslnilo nás nějaké světlo! Eh, pardon, to jsem já, chtěla jsem se podrbat baterkou a ona se omylem rozsvítila… V chatě dostanou holky slovní i sladkou odměnu, za to že to krásně zvládly a jdou spát. A já jdu sníst tabulku čokolády…
Vosy, vosy, vosy
O tom, že se letos přemnožily vosy, asi nemusím nikomu vykládat. I nás pořádně potrápily. Protože jsme tvořily venku před chatou, měly jsme je okolo sebe neustále. Nalétávaly holkám na obličeje, lezly jim po tvářích, zaplétaly se do vlasů. Celý týden jsem se snažila holčičky naučit přestat při náletu ječet, protože hluk vosy fakt nezažene a naopak zvyšuje riziko zalétnutí do pusy. Ale tato výuka moc úspěšná nebyla, to si musím přiznat.
Nejvíc si ty potvory oblíbily naši nejmenší Emu, která seděla vždy vedle mne, abych jí mohla při tvoření pomáhat. To mělo jednu malou nevýhodu, vzhledem k tomu, jak byla upovídaná... Ovšem když utichla, neznamenalo to, že mám pauzu, ale že musím rychle odhánět vosu z jejího obličeje. Když jsem někdy nereagovala dost rychle, upozorňovala mě hlasitým mručením, které vydávala se zavřenou pusou.
Kromě vos nás sužovali ještě ovádi - tam ale platila úplně jiná pravidla. Ve chvíli, kdy se ten malý zmetek objevil, zazněl bojovný pokřik "Zabít!"
Teď už asi chápete, proč nás matky s miminy, které obývaly chatku hned vedle, neměly zrovna v lásce…
