Poslední dobou slýchám čím dál tím častěji jednu ne zcela pravdivou a značně překroucenou teorii, která se za poslední desetiletí vkradla do učení o pozitivním myšlení a poměrně úspěšně se tam zabydlela. Jedná se o domněnku, že všechna naše přání a takzvané afirmace musí být pronášeny pouze a jenom v přítomném čase a kladném tvaru, jinak nebudou fungovat anebo, o co hůř, budou působit protichůdně našemu přání. Určitě jste už tolikrát někoho slyšeli říct: „Nesmíš říkat, že všechno BUDE dobré, protože Vesmír se pak postará o to, že se tvoje přání udrží navždy v budoucnosti a nikdy se ti nesplní.“ Nebo „Já tu novou práci hrozně moc chci! – Nesmíš říkáš, že jí chceš, protože tím jenom posiluješ fakt, že jí chceš, ale ne, že jí dostaneš. Musíš říkat – Mám novou práci.“ Za úplnou višničku na tomto bludném dortě považuji tvrzení typu „Když říkáš, že nebudeš kouřit, Vesmír slyší jenom –budeš kouřit- a udělá všechno proto, abys dál kouřil.“

 Podívejme se teď chvíli na to, s jakou silou tu vlastně máme dočinění, jakého činitele se tu snažíme ovlivnit, aby splnil naše přání nebo nám pomohl překonat ten či onen problém. Ať už tomu jedni říkají vesmír, druzí bůh a třetí podvědomí, snažíme se tu ovlivnit lidského ducha, základ nás samotných, naši nejsilnější a jedinou trvalou podstatu. Lidský duch je boží článek, je spojen s celým vesmírem a působí převážně v podvědomí. Za zavřenými dveřmi našeho ducha se skrývá vševidoucnost, vševědoucnost a všemohoucnost. Poznání našeho pravého základu, tedy našeho ducha, a jeho ovládnutí je ultimátní cíl naší existence na Zemi.

Již 15 let se intenzivně věnuji duchovním naukám a jako všichni hledající se snažím dopídit pravdy. Za tu dobu mi prošla pod rukama pěkná řádka knih a moje teorie o životě a fungování duchovního světa se nesčetněkrát musely změnit nebo upravit, jak jsem zkoušel jeden či druhý přístup a zjišťoval, že něco vůbec nefunguje, něco funguje napůl a něco funguje někdy úžasně a jindy vůbec. I já jsem hned na začátku podlehl klamu, že nikdy nesmím říkat nic v negativním tvaru nebo v budoucím čase a postupně jsem se přistihl, že při vyjadřování přání mám víc návodů na to, co všechno nesmím, než jak to mám efektivně udělat. Díky mnoha dezinformacím v mnoha knihách jsem na čas ztratil takovou tu dětskou otevřenost vůči modlitbám, neustále si lámal hlavu nad tím, jak něco říct tak, aby to splnilo všechna „pravidla“ pozitivního myšlení a zároveň to znělo tak, abych se s tím mohl vnitřně ztotožnit a hlavně abych tomu také mohl zcela věřit. Stejně jako mnoho jiných jsem se tak zapletl do této pavučiny pravidel a novodobých přikázání, že jsem si nakonec radši už nic nepřál ze strachu, aby se mi ještě nepřihodil opak toho, co jsem chtěl.

 I když stále neznám odpověď na tolik otázek a nedosáhl jsem takové duchovní výšky, jaké bych si přál, z vlastní praxe jsem neomylně pochopil několik věcí, o které bych se s vámi rád podělil.

 Bůh/Vesmír/Podvědomí/Lidský duch není žádný laciný blbeček, kterého bychom mohli ošálit tím, že na něj půjdeme od lesa! Představa, že ve větě „já nechci“ slyší jenom „já chci“, že na budoucí čas nereaguje a že věta „já chci“ jenom utvrzuje naše chtění, nikoli předmět našeho přání, je vážná urážka této vševědoucí Inteligence, Božské Prozřetelnosti, která v nás operuje, a každý, kdo něco takového tvrdí, to tvrdí jenom proto, že si to někde přečetl nebo slyšel. K tomuto závěru nemůže dojít žádný člověk svojí vlastní poctivou a upřímnou praxí! Hádám, že tenhle blud kolem správné gramatiky přání vznikl z pravdivého tvrzení, že čemu odporujeme, to narůstá. (Jak je v angličtině krásně vyjádřeno rčením What you resist, persists.) Samozřejmě, pokud denodenně myslím se strachem na to, že se nechci vybourat, nechci vybourat a nechci vybourat, pak se pravděpodobně dřív nebo později vybourám. Není to ale proboha slovíčkem „nechci“! Je to tím, že pokud něco vášnivě odmítáme a zápáleně proti tomu bojujeme, soustředíme veškerou svou duchovní energii na to negativní místo toho, abychom si v klidu opakovali, že jsme v bezpečí. Naše myšlenky jsou zaměstnané obávanou představou nehody místo toho, aby posilovaly naši představu o dokonalém bezpečí. Znovu zde musím zdůraznit, není to tím, co říkáme, ale co cítíme a na co se zaměřujeme, s jazykem to nemá až tak moc společného. Na druhou stranu zažili jste někdy sílu, kterou má rázně vyslovená věta „Já nechci!“ Holka se pokouší pozvat kluka na rande a ten se pořád vykrucuje a vymlouvá a ona do něj pořád šije a šije a při každé další možné příležitosti to zkusí znovu, až mu jednou dojde trpělivost a zlostně na ní od srdce vychrlí větu „Já nechci!“ Síla těchto slov na ní (a kohokoliv jiného) působí jako tlaková vlna, která odhodí všechno, co jí stojí v cestě. Nebo jiný příklad: kdyby se kdysi silný, nyní odnaučený alkoholik bál vylosvit negativní větu „já nechci!“ pokaždé, když byl konfrontován s nabídkou alkoholu, nikdy by se z alkoholu nevyhrabal. V světském i duchovním životě jsme často postaveni do situace, kdy musíme uplatnit svou vůli, a v mnoha takovýchto případech je naše vůle gramaticky negativní, ale jakou to proboha hraje roli? Z oblasti pozitivního myšlení se totiž bohužel jako z mnoha jiných oblastí pomalu ale jistě vytratil zdravý rozum. Dám vám ještě jeden příklad z vlastní praxe. Několik let jsem dělal aktivně hypnózu, ale ne to, čemu se dnes říká hypnóza a v podstatě se mluví o nějaké vedené imaginaci nebo jemném meditačním stavu, mluvím o té v pravém slova smyslu hluboké hypnóze, ve které o sobě hypnotizovaný neví, a přesto reaguje, mluví a vykonává pokyny, které mu hypnotizér dává. Samozřejmě tu nechci rozebírat etické nebo duchovní úskalí hypnózy, jde mi o to, že v hluboké hypnóze se člověk opravdu přiblíží k podstatě lidského ducha tak blízko, až jde z toho mráz po zádech. V tomto stavu lidský duch přejímá sugesce úplně stejně tak, jak jsme zvyklí z běžného života, je mu úplně jedno, jestli jde o větu zápornou nebo o budoucí čas, vše provede tak, jak mu bylo zadáno. Tak například jedna z mých oblíbených „her“ spočívala v tom, že pokud hypnotickému sezení přihlíželi ještě jiní (bdělí) lidé, dal jsem zhypnotizovanému pokyn, že až otevře oči, neuvidí kromě mě nikoho jiného, pouze mě! Když pak médium otevřelo oči a rozhlédlo se po pokoji, vidělo pouze mě. Pak stačilo, aby jedna z dalších osob, která byla přítomna, zvedla nějaký předmět do vzuchu před zrakem média, a to začalo s otevřenou pusou hlásit, že v pokoji se vznáší např. kniha. Ta kniha se přirozeně nevznášela, ale médium NEVIDĚLO osobu, která knihu držela. Co ovlivnilo jejího ducha natolik, že fyzicky přestalo vidět něco nebo někoho, kdo v pokoji byl? Byl to můj hypnotický příkaz, aby N E V I D Ě L A. Nechci tu plést jablka a hrušky dohromady a spojovat pozitivní myšlení s hypnózu, chci jen vyzdvihnout fakt, že při pozitivním myšlení, meditaci, modlitbě či afirmování jednáme vždy s naším duchem a jeho nekonečnou mocí, jemu se snažíme předat naše přání, naši vůli a k tomuto účelu nepotřebujeme žádné triky ani fígle, neboť inteligence našeho ducha bezmezně přesahuje krátkozraký rozum naší mysli, nebudeme ho tedy urážet a řekneme jasně a normálně, co chceme, oč žádáme, a to způsobem, který je v nám v danou chvíli nejpříjemnější a nejpřirozenější!

1. Afirmace do budoucnosti mají neuvěřitelnou léčivou sílu! Pokud jste se někdy ocitli v opravdu těžké situaci, kdy její závažnost je tak velká, že fyzicky pociťujete ten nepříjemný tlak v břiše či na hrudi, moc dobře víte, že pozitivní tvrzení vyvracející realitu přítomnosti vás po chvilce opakování v lepším případě rozzuří nebo v horším případě ještě prohloubí vaše zoufalství. Jediná věc, která vám v tuto chvíli pomůže se uklidnit a častokrát i zázračně najít vhodné řešení, je pozitivní tvrzení do budoucnosti, které nikterak neodporuje vašemu rozumu, a přesto otevírá bránu kladnému vyřešení. Samozřejmě i zde znovu uplaťnujeme zdravý rozum, a proto žádné pravidlo nebere rigidně, ale ohneme ho podle potřeb situace, jinými slovy, říkejte si cokoliv vás uklidní a zažehne ve vašem nitru naději a víru v uzdravení situace. Mně se nesčetněkrát vždy a zcela osvědčilo tvrzení „Všechno dobře dopadne. Všechno se skvěle a v klidu vyřeší.“ Pokud tohle ve chvíli největšího zoufalství budete opakovat stále dokola, za chvíli se uklidníte a za další chvíli se vaše mysl tak vyrovná, že většinou na určitou dobu na „životně důležitý problém“ zcela zapomene. Když se pak vtíravé myšlenky znovu objeví, odeženete je takovýmto tvrzením, znovu a znovu, dokud úplně nezeslábnou. Moje zkušenost je taková, že řešení, která vždy přijdou, mi vezmou dech a já si znovu musím přiznat, jak zbytečné je se dopředu trápit a jak nikdy nevím, odkud může přijít pomoc. Samozřejmě, pokud je někdo zažraný pesimista, jehož životní přesvědčení je, že celý svět je proti němu a jeho problémy jsou největší na světě a hlavně neřešitelné, tak ani jemu tato metoda nepomůže, ale takový člověk pravděpodobně ani nedojde až na tuhle stránku mého článku J

 V dnešní době, i po všech těch mnoha letech duchovního obrození, stále ještě stoupá a graduje příval duchovní literatury a duchovních učitelů. I když je mi to líto, s politováním pozoruji a vidím, že většina této literatury a těchto novodobých učitelů je pouze nafouklá bublina obsahující málo kvality a hloubky. Každý druhý „duchovní“ člověk pořádá semináře, přednášky, aspiruje na psaní knih a nabízí poradenské služby překypující exoticky zvučnými jmény přístupů a metod, které vyřeší všechny vaše problémy a uzdraví všechny vaše nemoci. I když většina těchto lidí myslí upřímně to, co dělá, není jejich duchovní pokročilost o mnoho vyšší než vaše, ne-li častokrát nižší, a jejich metody a postupy se málokdy opírají o vlastní praxi, nýbrž jsou křehkou konstrukcí vystavěnou na základě relativně širokých, bohužel však především teoretických znalostí.

 Pozitivní myšlení je neodmyslitelným prvkem duchovního života. Každý velký duchovní učitel oplýval pozitivitou, optimismem a smyslem pro humor. Pesimistická mysl se v žádné životní oblasti nedostane daleko, v duchovnu už pak teprve ne. Buďme pozitivní, dívejme se s odvahou a radostí do budoucnosti, bojujme proti svým stínům a slabostem, a učme se ze svých každodenních zkušeností o tom, jak prakticky využít síly našeho ducha v materiálním životě. Zachovejme si ale u toho zdravý selský rozum, nevěřme všemu, co vidíme a slyšíme, a hlavně se nebojme vlastního stínu. Nebojme se prosit, modlit se a přát si, nebojme se říkat ano ani ne, buďme spontánní a řiďme se svým instinktem, a hlavně opírejme se o vlastní zkušenosti, ty zkoumejme a z těch vyvozujme závěry! Pokud tak budeme žít a učit se, budeme všichni schopni pomoct těm, kteří procházejí fází, kterou my už jsme prošli, a zároveň budeme moc věřit i v to, že najdeme lidi, kteří už prošli fází, kterou právě procházíme! Pak budeme žít ve světě, kde jsme všichni žáci a všichni učitelé, a ne ve světě, kde je víc terapeutů než pacientů!

 Jan Menděl