Ahoj

Teorie pravé mozkové hemisféry s ohledem na kreslení se opírá o fakt, že při objektivním zpracování vizuální informace (a její objektivní interpretace) se podílí významně pravá mozková hemisféra. No ale to je celé. Samotná kniha „Drawing on the right side of the brain“ nás učí celou řadou drillů, jak se dívat na 3D svět přes pomyslnou průnětnu, bez toho abychom na to, na co se díváme, dávali naše racionální a subjektivní nálepky a symboly, které jsme se během života naučili pro snadnost komunikace. Je to tak zažité, že se nám to kolikrát do věrohodné reprezentace světa, co vidíme, dost rádo plete.

To jak reprezentovat realitu bez používání nálepek nás může hezky učit pohled na reálnou prostorovou věc jako je zátiší.

Příklad za všechny. Většina z nás má od mala zažité, že oči jsou takové jakoby madle připomínající tvar. No a jakmile kreslíme portrét ať už kohokoliv tak z naší banky symbolů vytáhneme automaticky mandličky a nasadíme je na místo očí. I třeba v momentě kreslíme-li někoho z profilu. No a jsme u chyby, kterou začali už faraonové :-)

Obličej z profilu. Snad bez madliček :-)

Přijde mi že „Kreslení pravou mozkovou hemisférou“ má takovou konotaci jako zázraku, skryté metodiky z podsvětí, která když vám jednou bude prozrazena, tak neexistují limity a budou z nás mistři. A tím se trochu tento název začal jako takové lákadlo zneužívat. Je tam příslib, že to nebude taková makačka a spadne nám to do klína. 

Realita (a díky za to) je taková, že kvalitně a dobře řemeslně zvládnutá kresba (ta reprezentující - neřeším abstrakt - to je pro mě uplně jiné odvětví) je otázkou několikaletého tréninku, pochopení nejen toho, že reprezentace je otázkou koukání se na svět přes pomyslnou průnětnu (neboli kresba „pravou mozkovou hemisférou“), ale i otázkou gesta, pochopení struktury, pochopení zákonů světla, kontrastu, míchání barev atd. 

Trénink míchání barev

Hrozí, že spousta lidí „procitne“ že to není tak snadné. Ale to je vlastně paradoxně to dobré. Je fajn, že víme, že máme před sebou bambilion dekát zlepšování a vyvíjení našeho stylu, protože konec konců to je to, co je na tom nejvíc naplňující. Nejlepší se člověk cítí, když má za sebou dobrej den (nebo i pár hodin, nebo třeba i jen jednu hodinu, nebo snad i půlhodinku?) při němž odvedl kus práce na sobě. Největší naplnění je v tom procesu. 

Někdy je fajn si to vzít ven. 

Cestou (dle mého skromného názoru) není dát jeden intenzivní workshop a myslet si že mám hotovo. Cestou je vědět, že vlastně nikdy do cíle nedorazím. Největší progress v kresbě člověk dosáhne s pomocí mikro vítězství každý den, má-li ve své rutině těžce zakotvený umělecký trénink (byť hodina po práci, půl hodka po tom, co vstanu nebo kdykoli se to hodí) se záměrem zlepšit ten den třeba už jen sebemenší maličkost (dnes budu pracovat na konstrukci hlavy podle Loomise nebo to jak předlokní navazuje na zápěstí atd.) Kumulativně tyhlety mikro-vítěztví každej den, který samy o sobě budou naplňující jak nic jinýho, nás jistojistě povedou do cíle, který někdo jiný bude nazývat „ty kráso, no tak to je mocný, ty seš fakt dobrej/dobrá, jak si to udělala?“) přitom pro nás už to bude všední chleba a mi budeme koukat zase dopředu, jak bychom se zlepšili, protože výsledek, kterej nás sice těší už i tak stějně bude svým způsobem druhotným/odpadovým materiálem. Protože, vždy naše hledí bude směrem k tomu výtvoru, co ještě neexistuje….

Skice

Skice

Peťa