Vždy jsme toužili najít na břehu moře nějaký pěkný kousek jantaru. Pokaždé, když jsme jeli k Baltu, ubytovávali jsme se co nejblíže k plážím, abychom mohli v případě bouřky hned k moři. Taky jsme se dočkali. Jednou nad ránem nás vzbudili hromy a blesky. Byla pěkná vichřice, takže jsme měli hned jasno.  Musíme co nejrychleji ven! Dokonce i já, pro kterou je brzké ranní vstávání ten nejhorší trest, jsem se bleskově oblékla. Když se vichřice trochu utišila, vyběhli jsme na pláž a pustili se do malého dobrodružství. Přehrabovali jsme se ve vyplavených větvičkách, mušličkách, kamení a písku. Ale nic… Až na jedno malilinkaté jantarové zrníčko jsme nic nenašli. Bouřka nebyla dost silná, a na pláži už před námi několik hledačů slídilo. Nakonec jsme se alespoň pokochali východem slunce.

Později nám kamarád, který v Gdaňsku žije a bydlí kousek od moře, vysvětlil, že teď už moře tolik jantaru nevyplavuje. A pokud ano, pak jsou to jen malá zrníčka. My mu říkáme štěrk. Větší kamínky se buď zachytávají do rybářských sítí, nebo je moře vyplavuje jen při opravdu silných bouřkách. Při takových, které lámou stromy. Tehdy se totiž z moře vyplavují i větve a řasy, ve kterých jsou větší jantary uchyceny. Tak silné bouřky však bývají hlavně pozdě na podzim nebo v zimě. To se pak vyrojí místní s baterkami a vědry. Bez ohledu na ostrý severák a mráz, každý hledá. V dnešní době, kdy je cena surového jantaru vysoká, bývají na břehu moře po takové bouřce desítky až stovky lidí. Každý se pochopitelně snaží ulovit nějaký ten kamínek jantaru, ale těch je čím dál míň a hledačů čím dál víc…

Dnes se už jantar z moře stává spíše raritou. Většina surového jantaru, který se na trhu prodává, se těží ze země. No a my, když už jsme nepochodili u moře, měli jsme štěstí alespoň na zemi. Náš kamarád má totiž na těžbu jantaru licenci. Dlouho chodil kolem jednoho pole, o kterém věděl, že je bohatým ložiskem. Kdysi totiž v jeho sousedství už těžil. Konečně se po dvou letech vyřizování všech možných povolení mohl pustit do práce a my jsme si mohli zkusit, jak se jantar těží. 

Nejdříve se musí na poli shrnout vrchní vrstva ornice. Dělá se to po pásech. Po vytěžení daného místa se pak musí ornice vrátit na své místo a musí se zrekultivovat.

Na místě, kde je shrnutá ornice se pak kousek po kousku hloubí asi 10 až 16 metrové „studny“. Nejdříve se položí na zem kovová obruč. Asi dvaceti metrovou ocelovou tyčí se hloubí uprostřed obruče díra. Zároveň se do díry vhání silný proud vody. Půda je písčitá, takže to jde docela dobře. Proud vody uvolňuje z nánosů kousky dřeva, trávy a kamene a ten se vyplavuje na povrch. 

Vše se zachytává do velké sítě u ústí obruče. Ze sítě putuje obsah do menších sít, kde probíhá prvotní třídění.

V dalším kroku se vysype obsah sít do velkých nádrží se slanou vodou. Jantar je lehký a v nasyceném slaném roztoku vyplave na povrch. Naopak tráva, kořínky a kameny klesnou ke dnu. (No a někdy se vloudí i malá rybička.)

Následuje další proces třídění a čištění. I tady si těžaři pomáhají síty. Jantary se třídí podle velikosti do několika kategorii od zrn o váze 1 – 2 g až po jantary s váhou nad 100 g. Samozřejmě nejvíc je těch malinkých kamínků. Pro představu, z 500 kg surového jantaru je asi jen 10 kg valounů s váhou nad 20 g / ks. A těch větších s váhou nad 100 gramů je ještě míň. 

V této fáze už mohou jantary k nám do dílny. Objevování toho, co se skrývá pod jejich kůrou, je už další dobrodružství.