Alenka měla celý den špatnou náladu. Cítila se slabá a bolela jí hlava. „Ta tvoje skleněná očka se mi nelíbí,“ řekla maminka a starostlivě jí položila ruku na čelo. „Udělám ti lipový čaj a vezmeš si acylpyrin!“ Alenka neprotestovala. Věděla, co to znamená. Maminka jí z pokojíčku přenese peřiny na gauč do obýváku a tam bude moci pěkně v teple koukat na některou z oblíbených pohádek.
„Táák, ještě zapij ten prášek!“ poručila maminka a přikryla Alenku peřinou až po bradu. „Jakou pohádku chceš pustit?“ „Tu s Večernicí, maminko!“ A za chvíli už Alenka sledovala, jak princ Velen škádlil na zahradě své tři královské sestry.
„Co tu děláš, Alenko?“ uslyšela najednou za sebou. Stála na pěšince v přesně takové zahradě, v jaké se ještě před chvilkou honili princ a princezny. Otočila se a uviděla za sebou dva skřítky. „Jdeš taky na ples?“ ptali se skřítkové. Byli o něco menší, než Alenka, měli dlouhé vousy, legrační čapky a kolem pasu bytelné opasky. „Odkud znáte moje jméno?“ chtěla vědět překvapená Alenka, ale skřítci na její otázku neodpověděli. Jeden jí popadl za ruku a táhl parkem za světlem, které prosvítalo mezi stromy. Druhý cupital po jejím boku a vysvětloval: „Do sálu by nás nepustili, ale víme o šikovném místečku, odkud budeme mít celičký ples jako na dlani!“ „A co je to vlastně za ples?“ ptala se zmatená Alenka. „Ty nevíš?“, podivil se menší ze skřítků. „Dneska se přece koná Ples pohádkové říše! Každý, kdo v Zemi pohádek něco znamená, se tam musí ukázat. Kdo nebyl na Plesu pohádkové říše, jako by vůbec neexistoval!“ „A co tam budete dělat vy?“ zajímalo Alenku. Skřítci se zastavili. „Dovol, Alenko, abychom se představili,“ řekl ten menší. „Já jsem skřítek Břéťa a jsem kovotepcem. Tohle,“ ukázal na svého společníka, „je skřítek Jóžin a ten je v naší zemi specialistou na drahé kameny. Naše princezna, která se brzy stane královnou celé naší skřítčí říše, nás pověřila důležitým úkolem. Máme jí k její korunovaci vyrobit šperk, který by svou krásou odpovídal významu této jedinečné události. No a kde se nejlépe informovat o tom, co se nosí a co je moderní? No přece na Plesu pohádkové říše! Tak tam s Jóžinem právě teď spěcháme!“ vysvětlil Břéťa a znovu se vydal směrem k zámku. Když vyšli po širokém zámeckém schodišti až nahoru, dali se doprava a šli podél zdi zámku až k malé brance, ukryté v břečťanu popínajícím zeď. Brankou se dostali až do prostor zimní zahrady, která přímo sousedila se sálem, ve kterém se už shromažďovali pozvaní hosté.
|
„Jé, podívejte, támhle je Večernice!“ šeptala vzrušeně Alenka skřítkům, ukazujíc na stupínek, na kterém v křesle seděla královna Večernice vedle svého milovaného krále Velena. „Jaké má krásné šaty,“ vzdychla Alenka. „A co to má na krku?“ zajímalo skřítky. „Hmm, krásný šperk, to se musí uznat,“ pokyvovali uznale hlavami.
|
|
Kolem krále Velena se seběhly jeho tři sestry, které se, jak Alenka věděla, provdaly za vládce říší živlů - Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka. Byly veselé jako vždy, oblečeny v barvách svých říší a šperky měly dokonale sladěné s nákladnými róbami. „Nádhera!“ broukal si Břéťa a do malého bloku smolil v pološeru zimní zahrady nějaké poznámky.
|
||
|
šperk pro paní Slunečníkovou
|
šperk pro paní Měsíčníkovou
autorka Šárka Rooya |
šperk pro paní Větrníkovou
autorka Aleale |
|
„A kohopak to máme tady?“ špitl Jóža. Společnost utvořila páry, pánové nabídli dámám rámě a společně korzovali dokola sálu. „To je Řůženka, Šípková Růženka!“ napovídala Alenka. Kolem okna do sálu, za kterým se skrývali, právě procházela dáma v překrásných šatech růžové barvy s hlubokým výstřihem a na krku se jí třpytil výrazný šperk se spoustou drobných skleněných kvítků. „Samé sklo,“ potřásal hlavou Jóža.
|
|
Za Růženkou následovala dáma havraních vlasů s výrazným krajkovým límcem. „Není to…“ nestačila doříct Alenka. „Ano, je to Sněhurka!“ skočil jí do řeči Jóžin. „Známe se s ní osobně,“ naparoval se. „Jezdí i s manželem několikrát do roka na návštěvu k našim bratrancům trpaslíkům, však znáš ten příběh, jak se seznámili, ne?“ Alenka pokyvovala hlavou a nedočkavě vyhlížela další korzující pár.
|
|
„A kdo je tohle?“ ptala se Alenka ukazujíc na distingovanou dámu v sněhobílých šatech, která měla na krku výrazný šperk, jež vypadal jako vytvořený ze stovek rampouchů a ve světlech se třpytil a pableskoval. „To je Sněhová královna“, řekl Břéťa. „Královská rodina jí vzala na milost poté, co jí její krutost odpustili i Kay s Gerdou. Mimochodem ti dva se vzali a čekají rodinu, věděla´s to?“ Alenka jen zakroutila hlavou.
|
|
Právě kolem procházela drobná dáma v šatech, jejichž barva se ve světle měnila jako hladina moře, kterou osvítí slunce. „To je Malá mořská víla,“ napověděl Břéťa, který vzhlédl od svých poznámek. „Neproměnila se v mořskou pěnu, jak to napsal pan Andersen. Jen se dost dlouho po princově zradě stranila jakékoliv společnosti. Teď se snad blýská na lepší časy, říká se, že snad konečně poznala toho pravého. Že by to byl ten fešák, po jejím boku?“ přemýšlel Břéťa a zaujatě studoval vodopád tyrkysových perel, které měla Malá mořská víla na hedvábné stužce kolem krku.
|
|
„Tomu říkám dokonalý minimalistický šperk!“ zvolal Jóža. Zaujal ho náhrdelník vytvořený z jediné perle, znázorňující složitý bílý květ. „To je přece princezna Krasomila!“ poznala Alenka dámu, která se při chůzi ovívala vějířem, „ta, co se zamilovala do zahradníka, ze kterého se vyklubal král Miroslav! Nosí symbol té květiny, kterou začala jejich veliká láska, stále na krku!“
|
|
Král Velen pokynul muzikantům a sálem se rozezvučela hudba. Za oknem před Alenkou a skřítky se právě dáma s vlasy barvy zářícího slunce ukláněla svému tanečníkovi. „Není to Zlatovláska?“ zeptala se Alenka. „Ano je,“ odtušil Břéťa. „Bývají společně se svým chotěm Jiříkem, pravidelnými hosty těchto královských plesů. „To je ale překrásný náhrdelník!“ komentoval Jóža Zlatovlásčin šperk v duhových barvách.
|
|
Do výhledu jim zatím přitančil další pár. Byli to Slavěna a její královský manžel, dříve princ Bajaja, který o svou dnes už manželku, neváhal bojovat s drakem. Slavěna měla na sobě řasenou róbu z lehké bělostné látky a na krku šperk z květinových korálků. „Květy jsou stále v kurzu!“ připsal Břéťa další poznámku do svého notýsku.
|
|
Kolem zavířili další tanečníci. Dáma byla ozdobena výraznými šperky zelené barvy. „Kdo je to?“ zeptala se Alenka skřítků. „To je Tiana, řekl Jóža. „Princezna, co svým polibkem proměnila žabáka nazpět v prince. Pravděpodobně jí z té doby zůstala slabost pro zelenou barvu,“ uvažoval Břéťa. Jeho další zápis do notýsku zněl: ´Zelená je evergreen!´
|
|
Jeho slova potvrdil i následující pár. Dáma podtrhla výrazně zelenou barvu šatů šperky ve stejném odstínu. „Tak tady je zelená barva povinností,“ okomentoval její výběr Jóža. „To je Mab, královna všech elfů. Její společník pod dlouhými vlasy nejspíš ukrývá špičatá ouška,“ zapitvořil se.
|
| Hudba dohrála a sloužící otevřeli dveře na terasu, aby se v sále vyměnil vzduch. Před Alenčiným průzorem se zastavily tři dámy, občerstvujíce se nápoji z broušených sklenic. „Poznáváš je?“ zeptal se Břéťa. Alenka zavrtěla hlavou. „To jsou Maruška, Zpěvanka a Drahomíra, tři dcery krále Já, prvního, který tak nerozumně nakládal se solí.“ Sestry, jako by se domluvily, se všechny tři ozdobily šperky v černé a bílé barvě. „Jó, to se pozná královský vkus,“ zabručel Jóža. | ||
šperk pro Marušku
autorka Arago |
šperk pro Zpěvanku
autorka Bon-bon |
šperk pro Drahomíru
autorka Papi Tutu |
|
Alenku najednou zamrazilo, jako by až k ní došel proud studeného vzduchu ze dveří sálu otevřených do noci. „Alenko!“ uslyšela nad sebou, „Alenko!“ Otevřela oči a uviděla maminčin ustaraný obličej. „Už je to dobré,“ řekl hlas, který patřil starému panu doktoru Mrázkovi, který bydlel hned vedle jejich domu, „už je tu zase s námi. Ty ledové zábaly jí srazily horečku, teď už to bude dobré!“ Alenka se překvapeně rozhlížela. „Kde je..? Kde jsou..?“ chtěla se zeptat. „Měla jsi vysokou horečku a blouznila jsi ze snu,“ vysvětlila jí maminka. „A kdo je to Břéťa?“ zeptala se. „Víš, mami, Břéťa je skřítek,“ vysvětlovala Alenka mamince, která jí převlíkala do suchého pyžámka. „Musím ti to všechno povyprávět!“ |
|
|
