Jízda vlakem je pro vlastně svátek, jedu jednou za pár let, ale tahle jízda stála za to :-) Vlak měl samozřejmě zpoždění, kam by také kdo spěchal v tom poklidném podvečeru, a když konečně přijel, letmým pohledem jsem zjistila, že je nacpaný k prasknutí, neboť devadesát procent lidí městských pojalo úmysl houfně vyrazit do přírody a též se houfně navracet, bohužel týmž vlakem, který mě měl přiblížit k domovu.  I usedla jsem na "bidlo", takovou tu dvojsedačku nad schody v pantografu, tam se naštěstí lidi moc nehrnou a já jsem fakt ráda sama, a ve vlaku zvlášť. Koukala jsem se z okna a dělala, že tam nejsem, aby nikdo nepojal úmysl obšťastnit mě svou společností, když přistoupil ON.  Takové turisty  v duchu nazývám lehce pohrdavě "lufťáci". Vyznačují se kalhotami upnutými pod koleny, tuším, že se tomu říkávalo pumpky, vzorovanými  podkolenkami  vytaženými na úroveň konce nohavic, nohy většinou vězí v něčem, čemu jsme za mých mladých let říkali "pohory". Tento exemplář lufťáka měl navíc  mohutný břich, obepnutý tmavě zeleným trikem s nápisem staropramen a pyšnil se šviháckým knírkem, jenž  tvořil jediný porost na jeho jinak dokonale lysé lbi. Zjev doplňoval batoh, nezbytný to doplněk každého turisty. Jen jsem po něm sekla pohledem a už mi bylo jasné, že je zle. Turista se rozhlédl ostřížím zrakem po vagóně a neomylně zamířil po schodech rovnou k mému "bidlu". "Máte tu volno pro jednoho unaveného poutníka, mladá paní?" zeptal se a blýskl po mě chrupem tak dokonalým, že nemohl být dílem přírody-ten chrup, myslím. Nesnáším oslovení "mladá paní" už od těch dob, kdy tak můj otec tituloval mojí soušku učitelku na základní škole. Soušce bylo už tenkrát asi tak sto pět a  v životě nebyla vdaná. Ovšem volné místo vedle sebe jsem těžko mohla popřít a tak jsem neochotně kývla. Turista kupodivu ale usedl na sklápěcí sedátko naproti mně.  "Neznáme se odněkud?", ozvala se po chvilce ticha ze sklápěčky nesmírně originální otázka. "Vsadil bych se, že jsem vás už někde viděl, to víte, na tak pěknou ženu se nezapomíná, hihihi." Nejdřív jsem se rozhlédla, jestli fakt mluví na mě,  pak jsem jenom zvedla oči v pomyslný sloup, zakroutila hlavou a v duchu si říkala, že  pán je buď lehce přisleplý nebo si dělá srandu. Sice pravda, pleťová maska a umyté vlasy udělají svoje, ale padesát je padesát, to mi nikdo neodpáře.  Nicméně pán pokračoval v lichotkách a která žena by odolala, byť pouze pro ukrácení nudných chvil v dopravním prostředku. Posléze jsem mu začala i odpovídat, sice takřka jednoslabičně, ale přece. Dozvěděla jsem se, kromě jiného, že se jmenuje Jaroslav, že je děsně osamělý a naše setkání v onom vlaku považuje, jak jinak, za osudové, všechno jsem mu odkývala a představila se jako Zuzana. To ho povzbudilo natolik, že mě bez zaváhání pozval na skleničku. I to jsem mu odkývala s tím vědomím, že díky zpoždění to mám do práce tak tak a kolega, kterého střídám, taky chce jít někdy domů.  Vláček konečně dosupal na konečnou. Turista Jaroslav mi právě uchopil za ruku, aby mi galantně pomohl vystoupit, když se perónem rozlehl hlas, který si nezadal s polnicí vyzývající do krutého boje.

"Jarouši!!!!"

Galantní turista Jaroslav sebou škubl a znatelně pobledl.  "Zdeni, co tu děláš?" vykoktal a bezmocně zíral na mírně korpulentní paninku, která rozrážela vystupující davy ve snaze se k nám co nejrychleji přiblížit. Přitom docela zapomněl, že pořád svírá tu moji ruku. Leč co uniklo ve zmatku jemu, neuniklo jeho drahé polovičce.

"No Jarouši!!!!" polnice se změnila v heligón.

      Jsem od přírody člověk mírný,   snažím se na sebe neupozorňovat, nevyhledávám konflikty, prostě chci mít svůj klid. A tak nevím, kde se to ve mně vzalo. Možná pozůstatek z minulých životů, kdy jsem byla nějakým podrazákem a vůbec potvorou, kdo ví.  Jemně jsem vyprostila svou ruku z Jaroušova sevření a sladce se na něj usmála:  "Koukám, Jarečku, že z toho vínka u mě dneska nic nebude," zacukrovala jsem. A s děsně vilným /doufám/ mrknutím jsem dodala:

"Ale stejně to bylo nádherný, seš borec."

Směrem k Jaroušově manželce jsem ještě spiklenecky špitla:  "Máte úžasného muže, mladá paní." Oba stáli naprosto zkoprnělí, štajf, štronzo. Využila jsem toho, Jaroušovi poslala imaginární polibek a další cukrkandlový úsměv, zamávala jim koketně konečky prstů a rychle, hodně rychle, zmizela v davu. Po pár krocích se za mnou ozval ryk, za nějž by se nemusel stydět ani náčelník Siouxů před bitvou na Little Big Hornu.

"Jaroušiiiii!!!!!!!"

      Pro své chování nemám omluvu. A tak se neomlouvám. Jenom...paní Zdeno...kdybyste náhodou četla tyhle stránky, tak ten Váš Jarouš je v tom fakt nevinně.