Prostě někdy přijde chvíle, kdy si říkám, proč to všechno vlastně dělám...

Mluvím teď o mém koni, o tkaní. Počátkem kalendářního roku sepisuji smlouvy, na které akce nás pořadatelé „pozvou“ – rozuměj zaplatíš pronájem místa a podmínkou je samozřejmě i předvádění řemesla ve vhodném oděvu atd.

A nikdo v tu chvíli netuší, co v ten konkrétní den bude. Dnes v noci lilo jako z konve, to znamená, že všechny stánky jsou promočené, plachty zastříkané blátem, pulty nasáklé vodou, možná některý stojí v kaluži úplně celý a nedá se s tím nic dělat…moje nejkrásnější koberce mají tím pádem ležet celý den na vlhku, nad blátem, nad kalužemi. Stav, který chráním jako oko v hlavě, bude v těch samých podmínkách trpět a osnova? Ta mi teda fakt poděkuje… nehledě na to, jak se mi nohy židle boří do bláta stále hlouběji a hlouběji a pedály listů se mi vzdalují a vzdalují...

To, že mě k tomu všemu střídání povětrnostních podmínek bolí zuby, je třešnička na dortu.

Proto dnes ve skanzenu chybíme…protože míra odpovědnosti za podepsanou smlouvu není všechno...ztráta poplatku a vidina zisku prodaných metrů  mi může být líto, ale daleko větší ztrátou by pro mě bylo poničení stavu, osnovy, hotového zboží. Takže proto to dělám…nejsem trhovkyně, jsem tkadlena, od které si zasloužíte to nejlepší, co umí a má a další utká.

Zuby k tomu - to je kapitola sama pro sebe. 

Vaše Pilná tkadlena