To jsem tak  jednou pracovala na zahrádce. No, zahrádka je velké slovo, spíše jsem chtěla okrášlit kvítím kousíček pozemku pod chajdou . Plácek, ve kterém zimuje sršní matka, bydlí tam pár mravenčích rodinek, malí šneci. Jejich obydlí spojují podzemní cesty, které  s úspěchem budují hraboši. Tak si tam i já začínám rýt a kopat, dávat pěknou hlínu a když si po nějaké době narovnávám záda, co to nevidím. Z lesíku naproti mně hopsají dvě veverky.

Černá a zrzavá. Jak jsem je uviděla já, tak ony uviděly mne. Zastavily asi čtyři metry ode mne a postavily se na zadní nožičky. Stály těsně vedle sebe a vypadalo to, jakoby se držely za ruce - tlapky, ťapky nebo jak to napsat. Zůstaly jsem všechny tři nehybné docela dlouho, já se jen musela smát, škoda že jsem neměla po ruce foťák. Byly opravdu jak pohádkové postavičky. Když to vyprávím, nikdo mi nevěří, že jsem viděla dvě veverky jak šly z lesa a držely se za tlapky. Bydlí u chajdy pořád. Nevím jak to dělají, ale vždycky mají lískové oříšky sklizeny dřív než se do toho pustím já. Stojím u lísky a říkám si, ještě jsou jádra malé, ale tak za čtrnáct dní už je posbíráme. Za týden koukám, oříšky tam jsou a dozrávají, za další týden jdu sbírat a nejsou. Jen trojičku, jak pro Popelku, mi na spodní větvičce nechají.

Jako obvykle sedím u chalupy a přehrabuji se v klubíčkách. V tom slyším šustění v lesíku vedle, pak spadne šiška a už ji vidím. Potvůrku zrzavou. A je rozhodnuto. Klubko rezavé na veverku, nějakou zelenou a okr na žaludy a z klubíček začínají vylézat palčáky Zrzečka.