Proč se některé mé palčáky jmenují tak, jak se jmenují? 

Třeba tyhle. Proč dřevorubecké?

Sedím u chalupy a přehrabuji se v košíku s klubíčky. Hledám, z jakých barev budu plést. Musím podotknout, že na severní straně chalupy pustne lom, ve kterém se ukrývají lišky, jezevec a sojky. Když zaměřím zrak na východ, vidím navečer nebo časně ráno srnky, mezi něma hopsajícího zajíce. Jižní stranu kryjí lesy a západ - západ to je prales. Takže inspirace velká. Nejen obrazová, ale i zvuková. Šumění stromů, praskání skály, štěkání srnce, volání káněte, ťukání strakapouda, hádky mezi sojkama, bzukot vos, včel, rachot sršňů. No a tak tu sedím nad klubíčky a zvuk, který dnes vše přehlušil,  je řev motorové pily. Protože lesy kolem nás napadl ve velkém kůrovec, je zvuk pily zvukem skoro každodenním. Vybírám barvy a přitom je mi líto stromů, které, díky tomu broukovi nenažranému, slyším padat k zemi. Krásné, zelené, někdy až majestátní smrky se změnily na suché rezavé stromy bez života. Napadené dřevo, které nejde použít ani na nábytek, ve kterém by žily dál. Mimoděk odkládám barvu hnědou, která přechází do rezavé. Přijíždí traktor, který táhne kmeny k chalupě. Ještě pár kmenů a nejen les, ale i cesta díky těžbě zmizí. Velmi rychle se mění na zablácené hluboké strouhy. Tu už nikdo nespraví. A přijde mi do ruky klubko šedé. Traktor mizí v hoře pro další várku. Nějak je mi z toho smutno, kouknu k nebi a to je tak krásně modré, až kýčovité.  Přidávám modré klubíčko.

Traktor se vrací.  Odložím košík, prolistuju vzorky a začínám plést. Vůně čerstvě poraženého dřeva je všude. Když se kácí les je mi smutno, jsem naštvaná, říkám si, copak nejde kůrovcová kalamita řešit jinak? Jsem naštvaná, že spolu s lesem mizí podhoubí a borůvkáčí. Přesto všechno vím, že když sousedé půjdou sázet nové stromky, půjdeme s nimi. Museli kácet, myslivci nařídili. Vím, že dřevorubec se neskutečně nadře a on je za tu dřinu vděčný.  A tak pokládám svou práci na jeho práci a říkám, tak palčáčci budete dřevorubecké.