Ještě než se v mém životě objevil můj manžel a děti, psávala jsem si občas "deník" postřehů ze života. Tvrdé desky bloku jsem polepila vlastnoručně vyčiněnou kožešinou z králíka, které choval můj táta. Tenhle chlupatý společník se mnou pak procestoval spoustu táborů a letních studentských akcí. Bylo mi 15, 17, 19.... a "zamilovaných" zápisků bylo pomálu, spíše šlo o moje vnitřní úvahy, kam bych ráda v životě směřovala, co je pro mne důležité a co ne, co mne hodně ovlivňuje a co bych chtěla ovlivnit já. Také mi byl důvěrníkem při mém dlouhém pobytu v anglické rodině těsně po revoluci.

Pak do mého života vstoupil takový obyčejný kluk v maskáči, s kytarou přes rameno a držel v ruce růži. Přijel za mnou do práce až z druhého konce republiky (tehdy ještě česko-slovenské) po tom, co jsme se jen letmo setkali na Silvestra ve slovenských Donovaloch. Do měsíce mne představil (pro mne naprosto nečekaně...:-) svým rodičům jako nevěstu. Trochu to se mnou zalomcovalo, ale ustála jsem to a začala jsem na náš vztah pohlížet seriózněji... První svatba za podpory obrovské bandy kamarádů byla po půl roce v listopadu v hlubokých moravských lesích u malé kapličky. Bylo mi čerstvých 20. Druhá oficiální pak o dalšího půl roku později. Maminka si přála, aby bylo léto a já mohla mít krajkové šaty. Ten červnový den nakonec mrzlo a hned po obřadu se všichni oblékli do svetrů, bund a kalhot, co měli s sebou připravené na ježdění na koni a fotbalový "mazinárodní" zápas...:-)

Nejdůležitější byla pro nás oba ale ta svatba třetí o další 2 roky později. Řekli jsme si tehdy ano i před Bohem a přijali ho mezi nás. Tou dobou jsme plánovali bydlení, děti a práci...Byli jsme mladí, plní elánu a s výhledem krásných zítřků.

A tady už nechám "hovořit" můj první neplánovaný blog - úvod k mé první knize. (V době jeho vzniku totiž ještě žádné "blogování" neexistovalo). Přišlo to, co přijít mělo. My všichni - tehdy už čerstvě čtyřčlená rodina - jsme byli nuceni postavit se tváří v tvář mým nemocem, které nečekaně přišly. Nemoci totiž přicházejí vždy neočekávané a vždy dost nevhod....

Ú V O D

Dovolte mi tento pro odbornou knihu asi neobvykle osobní úvod. Poslední dobou se mi zdá, že dostávám daleko více, než si zasloužím. Když se nám narodila v roce 1997 Anežka, daroval mi manžel Luky výtvarnou sadu pro malbu na hedvábí. Této technice jsem beznadějně propadla od prvního okamžiku, kdy jsem si vyzkoušela, jak se do sebe barvy na napnutém Pongé s lehkostí zapouštějí, aby vytvořily další barevné odstíny. Stejně tak mne fascinovalo hedvábí jako nádherný materiál ve všech svých podobách. S příchodem našeho dalšího vytouženého miminka Vojty v roce 2002 jsem opět obdržela (v duchu moderních hesel ? ?Kupte jeden, obdržíte druhý zdarma? nebo ?Dva v jednom?) velký nečekaný bonus. A ne jeden, ale hned dva! Během posledního předvánočního týdnu toho roku mi po dlouhých 5 měsících mých stále se zhoršujících zdravotních problémů byly sděleny dvě diagnózy. Rakovina štítné žlázy a roztroušená skleróza. Neexistuje žádný font písma, kterým bych dokázala přenést na papír a popsat tak život naší rodiny v období těch následujících dvou let. S manželem jsme si sáhli na svá naprostá dna psychických i fyzických sil. Jak to jen trochu šlo (sil bylo opravdu pomálu), nepřestávala jsem v nemocnicích malovat. Když jsem v lednu 2004 vyšla po třech operacích a ozařování z Motolské nemocnice konečně s kladnými výsledky v ruce, slíbila jsem Bohu jako dík ?postavit pomník?. Výsledek mého snažení držíte v ruce. Zvolila jsem formu knihy ? učebnice o tom, co mne baví a naplňuje můj život. Psala jsem ji s velkou chutí. Budu skutečně ráda, když se stane pro někoho výtvarnou inspirací, pro jiného motivací k tomu, aby nevzdával svůj životní boj. A jestli zrovna nejste malíři, tak třeba tancujte, foťte nebo pečte perníky pro děti z okolí, zkrátka něco dělejte ? žijte.

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem lékařům a sestřičkám, kteří mi svou obětavou prací dali druhou šanci. Mé obrovské díky patří i všem našim příbuzným, skvělým kamarádům, ale i naprosto cizím lidem, kteří k nám postupně přicházeli a pomáhali zvládnout tuto nelehkou rodinnou etapu. Je mi jasné, že bez Vás každého bychom to nezvládli. Jste moc bezva lidé. A děkuji i Lukymu, že mne celou tu dobu držel za ruku, funěl mi na záda, když tlačil vozík, a zpíval.  Nakonec děkuji nakladatelství, že moji nabídku knihy přijalo a Tomášovi pak za velkou pomoc s fotografiemi.

Majka Lukáčová, Kniha "Malba na hedvábí", leden 2006 

ČIERNY JAZDEC

Čierny jazdec bez hlavy si prilbu nasadil,

zadupaná tráva po ňom zostáva.

Okolo svorka vlčiakov a veľmi starých víl

a pred tebou na stole chladne čierna káva.

Takto občas vidíme svet, keď sa otočí

odvrátenou stranou, slnko zmizne z očí.

Neboj sa svet je raj a býva na ňom láska,

hoci plný pavučín, do ktorých zamotáš sa.

A každý blesk a hrom nesie v sebe ticho

a každý mrakodrap má aj núdzový východ.

Po plači príde smiech, po smrti dobrá správa

a po vojne vždy mier, po predražení zľava.

A každý blesk a hrom nesie v sebe ticho

a každý mrakodrap má aj núdzový východ.

(Text a hudba Luky Lukáč, úryvek)

P.S. 1 - Luky nesměl můj "kožešiňák" číst ještě dlouho po svatbě.... Psát do něj jsem mu dovolila až když jsem byla poprvé těhotná. Napsal tam několik dní před porodem dvoustránkový dopis našemu dítěti. Dnes do něho píší děti obě a občas si z něho i společně čteme... :-)

P.S. 2 - Nedávno jsem objevila náhodou na internetu blog mé maminy a dočetla se věci, které mi nikdy neřekla.... :-)