V mých patnácti byla to byla první opravdu velká láska. Čtyři měsíce jsem neviděla, neslyšela nic a nikoho, než svého milovaného (dejme tomu) Pepu. Měl snad dva metry, široká ramena a v obličeji vypadal tak trochu jako buldoček, dneska bych řekla, že ještě výstižnější je Shrek. Nesmějte se mi, měl vážně sexy mozek, IQ alespoň 150.

Nicméně jednoho dne mi řekl do telefonu tu nepopulární větu "budeme jen kamarádi" a mně se zhroutil můj pubertální mikrosvět. Brečela jsem asi tak čtyři hodiny v kuse, jednu za každý měsíc. Maminka mě trpělivě utěšovala v kuchyni a můj tehdy desetiletý malý bratr, když viděl, jak se utápím v slzách, chodil nasupeně kolem, zaťaté pěsti a s touhou po vendetě cedil mezi zuby: "Já mu rozbiju hubu, hajzlovi!" "To jsou ty italské geny po babičce," suše to komentovala matka.

Srdce bolelo dlouho, předlouho... a tak, abych mu to alesopň trochu usnadnila, přišla jsem na škodolibý tichý způsob, jak se tomu svému drahému pomstít. Vždycky ráno, když jsem šla do školy, potkávala jsem pána, který venčil černého buldočka. Tak jsem se na toho čokla vždycky láskyplně zahleděla a povídám mu: "Ahoj, Pepo!"

Teď už jsem spoustu let velmi šťastně vdaná,... ale vždycky, když potkám černého buldočka, neodolám a alespoň se na něj usměju. A protože jsem svůj příběh o malé pomstě vyprávěla svým třem dětem, tak pejska vždycky pěkně pozdraví...