Nejspíš každý se někdy zahleděl na větvičku nějakého jehličnatého stromu a zjistil, jak zajímavá může být.
Jehličnany, většinou stálezelené stromy, prožívají střídavě přízeň i odliv zájmu a v zahradách, parcích, v blízkosti lidských obydlí i v hlubokých lesích jich najdeme mnoho druhů.
Použijete-li větvičku jehličnanu stejně jako Pepinův tatínek v kultovní komedii „S tebou mě baví svět“, bude vaše dítě nejspíš také volat o pomoc. A po právu – jehličnany zkrátka píchají a škrábou. A to také po právu – vždyť samotný jejich název je odvozen od jehel a ty píchají vždy.
Jehlice jsou vlastně přeměněné listy, které nabízejí mnoho variant, barev, tvarů, velikostí, vůní i rozmanitých účinků. Jehlice má malou plochu, často i ochranné povrchové vrstvy z vlastních vosků a pryskyřic, proto si může zachovat zelenou barvu a setrvat na stromu po celý rok. Svým drobným povrchem totiž jehlice omezují odpařování vody, což jehličnanům dává šanci přežít zimu, horko i sucho. Strom navíc neplýtvá energií na každoroční růst nových listů, přirůstají jen nové výhonky na konečcích větví. Mají i rozmanité až kuriózní plody – šišky, které rozhodně stojí za pozornost.
Jehličnany jsou zkrátka velký samostatný svět. Informací o jednotlivých druzích najde zájemce na internetu a v literatuře nepřeberné množství; zkusíme zde tedy nabídnout spíše pár zajímavostí, které si nikde jinde nepřečtete...:-)
Jehlice a jehličnany mohou být skutečně velmi rozmanité. Podle druhu stromu vyrůstá jehličí dlouhé od několika milimetrů až po více než 35 cm, jednotlivě i ve svazcích. Velikost jehličnatých stromů se pohybuje od několika decimetrů až po desítky metrů.
Jehlice na rostlině vytrvávají většinou několik měsíců až několik let, u většiny jehličnanů i přes zimu (s výjimkou opadavých) a obměňují se postupně v průběhu celého roku. Některé jehlice jsou velmi pevné, pichlavé, jiné naopak měkké a jemné. Mohou být zbarvené v různých odstínech zelené, s nádechem až téměř k černé barvě, v různých tónech zelenomodré až modré, u moderních dekorativních kultivarů najdeme i žluté či bělavé panašování. Některé druhy mění barvu jehlic i v průběhu roku – hlavně ty opadavé, jiné třeba v závislosti na oslunění.
Jediným naším opadavým jehličnanem je modřín. Jeho jméno pochází od častého namodralého zbarvení neošetřeného dřeva. V některých lokalitách stále přetrvává lokální pojmenování „břín“, „verpán“, nebo „merfán“. Jeho holé splývavé větvičky v zimě snadno přehlédneme, ale s jarem se celý strom rozjásá svěží zelení a růžovými šišticemi květů. Je dokonalým poslem nového života.
Měkké modřínové jehličí postrádá izolační voskovitý film, proto strom na zimu opadává, aby zamezil přílišné ztrátě vody. Právě pod modříny lze také najít „merfánky“ – takto klouzky modřínové, poněkud slizké, ale výtečné houby...
Jehličí některých druhů stromů obsahuje účinné léčivé a povzbuzující látky (modřín, borovice, smrk, jedle), ale je třeba obezřetnosti, neboť některé jehličnany obsahují látky naopak jedovaté.
Typickým příkladem jedovatého jehličnanu je tis, rostoucí pomalu a vzácně, ale prakticky po celé Evropě. Je hojně využíván v kulturních výsadbách pro svůj dekorativní habitus, temné zbarvení jehlic a efektní, výrazně červené plody, tzv. tisinky, ovšem prakticky celá rostlina, pouze s výjimkou červeného míšku plodů, je prostoupena silným nebezpečným jedem taxinem. Dokonce i zvěř a hlodavci při okusu tisy vynechávají, pouze ptáci mohou sezobávat rudé bobulky, aniž by jim jedovatá semínka ublížila. Díky své smrtonosné pověsti bývá tis vysazován na hřbitovech, nicméně z jeho tvrdého dřeva se kdysi vyráběly luky a čarodějnické hůlky. Na pozoru před prachem ze dřeva tisu se musí mít i jeho zpracovatelé. Jedovatý taxin však využívá medicína, neboť z jehlic se vyrábějí některá cytostatika – léky na rakovinu.
U nás je tis chráněnou dřevinou. Přestože by rozhodně neměl růst poblíž dětských hřišť, jsou jeho kultivary stále s oblibou vysazovány v parcích, zahradách, a dokonce i v mateřských školkách.
No, vysvětlujte to architektům nebo zahrádkářům!
Vždyť mezi jedovaté jehličnany patří i túje, která se tak rychle zabydlela v našich zahradách. I při pouhém prořezávání živého plotu z tújí se skutečně vyplatí použít ochrannou masku nebo alespoň roušku, brýle a rukavice, aby se člověk vyhnul otravě z nadýchání tújových silic. A věřte, není to příjemný stav ani pohled...
Někdy si však nemoudří lidé uvaří odvar z rostliny, která jim roste poblíž a přesto, že o ní nic nevědí, domnívají se, že jim nějak pomůže ke zdraví. Prostě projdou zahradu a sem tam utrhnou lístek, větvičku, květ…, hodí do hrnku a zalijí vřelou vodou! Hm; pokud se už pro něco takového rozhodnete, pak připravujte čaje a pochutiny jen z rostlin, které bezpečně znáte. Odvar z tisu by totiž mohl být váš poslední.
To třeba borovice je docela jiná kapitola. Překrásný vzhled borovic se odráží i v naší státní hymně, kde „bory šumí po skalinách“, a stejně tak v názvech místopisných. Všechny ty české Bory, Borky, Borové, Borovy, Sosnovce, Sosnové a další mají své jméno odvozeno od borovic a kdysi četných borových lesů. I nad vesničkou Kocandou rostly pohádkově střapaté sosny, které nakonec na přání „dochtora“ Dařbujána obrostly Pandrholovými jitrnicemi :-)
Pravda, na borovicích obvykle jitrnice nerostou, zato oblíbené piniové oříšky, které si dnes můžeme koupit v každém supermarketu a oživit jimi pesto do svých těstovin, nejsou nic jiného než semínka z obrovských šišek pinií – středomořských borovic. Před konzumací je ale třeba je náležitě opražit, jinak mohou vyvolat nepříjemnou hořkou pachuť, kterou lze cítit v ústech při každém jídle i několik dní…
Také z mladičkých jarních, svěže zelených výhonků borovic a smrků se připravují léčivé masti, jedlové šišky se zas používají při domácím vytahování zadřených třísek či k lokálnímu léčení kožních zánětů. Pryskyřice jehličnatých stromů se stovky let používá k vykuřování a dezinfekci obydlí i jako náhrada drahého kadidla. Všichni jistě dobře známe léčivost hlubokého nádechu uprostřed lesa, kde se tak dobře regeneruje tělo, mysl i duše. Rovněž opojná a nezaměnitelná vůně borovic na rozpálené pískovcové skále učarovala nejednomu horolezci.
Lidové léčení zná asi nejvíce sílu mladých smrkových výhonků, které svými pryskyřičnými složkami pomáhá uvolnit dýchací cesty, napomáhá odkašlávání, tiší bolesti kloubů a celkově posiluje. Skvělá je koupel s přídavkem jehličí (stačí opláchnuté větvičky zavázat do punčochy a ponořit do horké vody). Působí i antibakteriálně a lze jej zamrazit, což je velký bonus v zimním období. Malou část mladého křehkého výhonku rozhodně není dobré stříhat nůžkami, raději uštípnout prsty, aby nebyl narušen růst koncových větviček. Smrk totiž na starším dřevě už znovu neobrazí.
Smrku na této fotce dokonce "narostla" keška :-)
Díky rozmanitosti jehličnanů a jejich kultivarů si však můžeme dopřát vlastní výběr konifer; ve výsadbě lze kombinovat dřeviny různých barev a kontrastních struktur, což vnáší do našich zahrad pestrost a zeleň po celý rok.
Inspiraci najdeme v botanických zahradách a arboretech, kde existují sbírky jehličnanů z celého světa. Některé výjimečné exempláře, jakou je například i Douglasova jedle z arboreta Americká zahrada u Chudenic, dosahují úctyhodných rozměrů i věku. Tato „Czerninova“ douglaska je (spolu se svou jedinou sestrou) prokazatelně nejstarší svého druhu v Evropě, neboť tu roste už od roku 1842. Výškou téměř 35m a obvodem koruny 65 m se dostala nejen do finále „Stromu roku“, do několika zápisů o rekordech, ale i do filmů (např. Mazel a tajemství lesa). Když jsme se ji jako děti (tj. před 50 lety !) snažili obejmout, muselo nás sedm pořádně rozpřáhnout ruce, abychom obvod kmene dokázali pobrat. A za těch padesát let ještě dost povyrostla.
Jehličí každé douglasky spolehlivě poznáte po jemném promnutí podle výrazné pomerančové či mandarinkové vůně. Douglaska u nás byla cíleně zdomácněna, přestože její domovinou je Severní Amerika a patřila by tedy mezi exotické rostliny.
Tento exotický jehličnan v českých zahradách nenajdeme a přesto jej mnozí známe. Je to araukárie neboli blahočet ztepilý. Domovem je v jižní Americe, ale v botanických zahradách a arboretech se nachází po celém světě – viz snímek, pořízený ve skotském Edinburghu, v areálu tamní univerzity.
Fotila Tereza a dodává: „U rodičů jsme taky měli doma blahočet; před časem si ho naši vzali do práce, protože doma už nebylo dost místa, ale vypadal dost jinak, ani si nikdy nevybavuju žádné šištice; to asi je víc druhů?“
S araukárií se to má tak, že jako mladý stromek ji pěstujeme dosti často doma jako pokojovku. Když přeroste rozměry bytu, tak postupuje na pracoviště či do obchodů nebo muzeí, ale to je stále ještě stadium mladého stromku. Dospělosti se u nás prakticky nedožívá, protože tak velkých skleníků je velmi málo a venku zpravidla nepřezimuje ani na chráněných stanovištích. Mladé stromky šištice nevytvářejí, plodí až v dospělosti, ale té v domácím pěstování vlastně nikdy nedosáhne. Jestli vůbec dospěje, tak snad jen někde v chráněném koutku botanické zahrady; snáší totiž teploty jen nad nulou.
Ve středomoří můžeme ale vidět araukárii volně rostoucí jako obrovský strom (vzpomínám na dvaceti- a vícemetrové exempláře ve Španělsku), stejně jako v Anglii, kde právě vliv Golfského proudu napodobuje teplejší středomořské zimní klima. Ohřívá některé tamnější lokality až tak, že pověstné anglické parky a zahrady mohou pěstovat choulostivější rostliny, které u nás, byť jsme jižněji, volně nepřežijí. Mezi ně patří právě i araukárie (a taky některé palmy, banánovníky, prodary, stromové kapradiny, kany...) – ty tam snesou venkovní pobyt celoročně, nanejvýš s lehkým zimním zakrytím, zatímco u nás by spolehlivě zmrzly.
Druhů blahočetu je víc, ale všechny vyžadují podobné podmínky. Vzhledem k pomalému růstu tedy u nás araukárie zůstávají generačně předávanými pokojovkami, které od babičky k vnučce dosáhnou nanejvýš velikosti vánočního smrčku, opečovávané někde v zimní zahradě dědičné vily :-)
Lidská přízeň a zájem se k jehličnanům poslední roky opět vrací. Moudří mimo jiné zjistili, že staří stromoví velikáni aktivně vyživují své mladé semenáčky, a naopak mladší vzrostlé stromy jsou schopny dotovat živinami neduživého kmeta řadu let. Umějí komunikovat korunami i kořeny, v čemž jim účinně pomáhá dobře prorostlé a vodou prostoupené mycelium (podhoubí).
Lesníky zavedené monokulturní jehličnaté lesy už samy mnohokráte ukázaly, že lidská kritéria jsou pohodlná spíše pro kůrovce; přesto se smrkové lány vysazují stále dál.
Je to ale stejné, jako by v jednom městě směli žít jen samí malí blonďáci a v jiném zas jen tmavovlasí dlouháni – taky by to bylo nepřirozené a jistě by se nám to nelíbilo, že?
Jehličí a jehličnany představují takové bohatství, že by zasloužily ještě dlouhé povídání; my jsme si je však zvolily za téma k tvorbě. Volně, v souladu s paletou:
(foto: Pinterest)
Romana aSnilek vytvořila motanou svíčku z včelího vosku v podobě stromové kůry.
Dana D.FELIX namalovala hedvábnou šálu v barvě tmavé hořčice.
Tereza teruber ušila taštičku z vyztužené batikované bavlny doplněné nášivkou sýkorky.
Hanka dobrá trefa navlékla šňůru dřevěných korálků, obohacenou vzácným palisandrem, bódhi a santalem.
Eva Etomatelier utkala kašmírový kobereček a kašmírovou předložku na WC.
Katka Kbags ušila látkový pytlíček na drobnosti s odšitými rohy a zavazováním na jutový provázek.
Hela Mahel vymazlila dámskou kapsičku s magnetickým zapínáním.
Tereza Muzikanti sobě zhotovila náušnice, s nimiž si lze zpívat "Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě...":-)
Mirka RE-NATUS "vytunila" kartonovou krabičku vlastní kresbou a knopkou z borovice, a vznikla tak krásná šperkovnice.
Doprovodné fotografie pocházejí z objektivů členek klubu.
Věříme, že se vám u nás opět líbilo. Jsme rády za vaše návštěvy i milé komentáře, a zachováte-li nám přízeň i na příště, těšíme se zase na shledanou v dubnu.
Téma bude - jak jinak, než jarní, ale nechte se opět překvapit naším zpracováním.
Pro klub 100x jinak připravila RE-NATUS – Miroslava Šmídová a dobrá trefa – Hana Konopiská
