"Hlavně ať nezačne mluvit něco v tom smyslu: Co tím chtěl básník říci?", myslí si mé středoškolské já, při návštěvě muzea. V té době si mé zhodnocení jakéhokoliv uměleckého díla bohatě vystačilo s komentářem: Líbí x Nelíbí. A hotovo. Nic víc, nic míň. Co by měl jako malíř říkat? Prostě namaloval obraz. Tečka.

A teď střih. Stojím před tím samým obrazem dnes. Ten samý obraz, ale mé současné já. Nu reakce úplně jiná. Pídím se, přemýšlím, hodnotím, obdivuji, kritizuji, kochám se. Hltám techniku, atmosféru, výběr barev, námět.

Co se změnilo? Vlastně vůbec nic. Jen předchozí povinnost nahradil vlastní zájem. Zájem o cokoliv se nedá vnutit, ten přijde sám. Někdy zakopnete o svůj koníček, ani nevíte jak. Ten můj mne dohonil na mateřské dovolené. Tehdy jsem namalovala svůj první obraz a od té doby se vezu. Vidím umění kamkoliv se podívám.

Proč si nevytvořit svůj vlastní svět plný barev a fantazie? Co člověk, to jiný styl. Ten můj se jmenuje Omni-kubismus. Fascinuje mne kubismus. Jeho nepravidelnost, divokost, rozházenost a rebelie.  Plně se ztotožňuji s jeho myšlenkou – demokracie, rovnost a hlavně šokování zachycováním netradičních témat v netradičním pojetí.  V obrazech zachycuji svět tak, jak si ho myslím. A myslím si ho krásně barevně a pozitivně. Tak pojďte a myslete se mnou…