Dávno tomu, co jsem se narodila v jihočeském Písku ( LP 1962). Žila jsem v tom krásném městě s rodiči do svých 18 let. Vždycky jsem si připadala na světě nějak nepatřičně, nevěděla jsem kdo jsem, proč tu jsem a co bych chtěla opravdu já sama dělat. Cítila jsem se dost opuštěně, nerozuměla jsem lidem kolem sebe, ale chtěla jsem někam patřit. Chtěla jsem mít kamarády a kamarádky, chtěla jsem být oblíbená, milovaná. A tak jsem se začala přizpůsobovat - začala jsem zkoumat život kolem sebe skrze ostatní lidi.

Jako malá holka jsem jezdila často k babičce na venkov. Babička toho hodně uměla a věděla a snažila se ve mně vzbudit touhu po tom samém vědění. S ní jsem chodila na bylinky, do lesa, do kostela. Když nevěděla co se mnou, dala mi odstřižky, nůžky a jehlu a naučila mě šít. A já šila šatičky na panenky. Když jsem byla větší, seděla jsem často na lavičce před statkem a vyšívala, háčkovala a nebo motala něco jiného( například krabičky ze starých pohledů). Zkoušela mě i učit šít na stroji, šlapacím, ale jen jednou. Pak usoudila, že bych jí ho zničila a ona ho milovala, byl jejím velkým pomocníkem.

Holky ve škole začaly chodit do hudební školy učit se hrát na klavír a já jsem to také chtěla. Jenže nám se domů klavír nevešel a byl i nad finanční možnosti rodičů, ale maminka mě dovedla k učiteli houslí. On zjistil, že mám dobrý sluch a tak jsem se smířila s houslemi. Také tam jsem našla důležité kamarádky. Ale když se naše cesty s houslistkami rozešly, najednou mě to hraní přestalo bavit, nicméně jsem absolvovala v 15 letech, opravdu se divím, že to tam se mnou tak dlouho vydrželi. Housle stále mám, ale již dlouho jsem na ně nehrála, stojí vyzývavě v koutě.

V té době mě zaujal sport, byla jsem vždy dřevíčko, které nedokázalo vyšplhat ani po laně, natožpak po tyči. A koza byla můj opravdu velký nepřítel. Ale další kamarádka chodila do gymnastiky a tak já chodila s ní. Pak jsem ještě s touto kamarádkou začala chodit běhat. Ji to za chvilku přestalo bavit a tak jsem chodila běhat sama. Také to bylo první období rozhodování, co budu chtít dělat. Ale vůbec jsem neměla představu, a tak jsem se dostala na místní gymnázium.

I tam se našly nějaké kamarádky a ty se zase vrhly na odívání a s nimi i já. Protože moje šaty do tanečních ve mě vzbudily opravdu velkou lítost ( hlavně ty dlouhé), tak jsem se rozhodla, že se raději naučím šít a budu se oblékat sama. Maminka mi zaplatila kurs a koupila šicí stroj, elektrický, to už jsem zvládla ( po letech se mi výcvik ve šlapání pedálu hodil v autoškole). Myslím, že v té době jsem poprvé našla něco, co mě opravdu zaujalo, šila jsem stále, také jsem si našla brigádu, abych měla peníze na látky. Také jsem zlikvidovala tatínkovy krásné batistové košile - tak krásný a příjemný materiál jsem již nikdy nikde neviděla. Kam se poděl? Šila jsem na sebe i na sestru a moc mě to bavilo. Ale chyběla mi trpělivost a nechtělo se mi nic předělávat a přešívat. Hlavně abych to měla rychle a mohla jí ven. Také to občas podle toho vypadalo . Šití mi vydrželo opravdu dlouho, ještě svoje děti jsem oblékala vlastnoručně asi do jejich 10 let. Pak jsem ztratila chuť a sílu. Ještě dlouho pak škemraly moje holčičky, ať zase začnu šít, ale já jsem nějak nemohla.

Když jsem se rozhodovala, co budu dělat po gymnáziu, stále jsem nic nevěděla. Jeden čas jsem si myslela na oděvní návrhářku, ale pak jsem to vcelku rozumně zavrhla, cítila jsem, že nemám potřebnou invenci. Stále jsem nevěděla cobych kdybych... A pak mě napadla chemie, a to proto, že mi šla ve škole ze všeho nejlépe. Už na ZŠ jsem byla třídním chemikem, a ačkoli jsem nikdy nevyráběla žádné výbušniny, na třídním tablu jsem zobrazená jako velký třesk. No a když chemie, tak by to mohlo být barvení, ať to má alepoň něco společného s textilem. Pak jsem plánovala být barvířem v místní továrně zvané Jitex. Tak proto jsem jezdila z Písku na VŠChT do Pardubic. Měla jsem opravdu velké štěstí, že tam ten obor měli otevřený, myslím, že jsem absolvovala předposlední ročník. Tam jsem se seznámila blíže jak s chemií , tak s textilními vlákny a barvivy a textilními úpravami. Dokonce jsem měla tu možnost, a děkuji mamince, že jsem ji mohla využít, a viděla jsem na vlastní oči výrobu hedvábí v Uzbekistánu.

Ovšem také jsem se tam seznámila se svým manželem a tak se moje životní cesta opět trochu změnila. Namísto do Písku jsem se po škole stěhovala s půlročním miminkem do Neratovic- pravděpodobně proto, abych poznala zač je toho loket v té chemii. Nicméně mě utěšovalo, že se ve Spolaně vyrábí viskózová stříž a tak třeba nebudu tak daleko od svého oboru. Chyba lávky!!! K vláknům jsem si tedy čichla pořádně a vůně sirovodíku a sirouhlíku je opravdu nesmazatelně zapsána na mém harddisku. Ale nakonec jsem pracovala na tzv. ekologizaci výroby, která měla za úkol snížit objem škodlivých smradlavých emisí do vzduchu. K barvení jsem se tedy vůbec nedostala, stejně se barvilo ve hmotě a tudíž žádné zázraky se nekonaly. Když jsem zjistila, že si mé práce nikdo neváží a že pracuji jen tak abych měla co dělat, rozhodla jsem se odejít. Dostala jsem nabídku do výroby netkaných textilií jednou z nejmodernějších technologií - meltblown. Opět moje barvířské ambice vzaly za své - polypropylen se též barví ve hmotě a opět žádné správné dobrodružství. Po 8 letech jsem opět měla pocit, že se přestávám vyvíjet a práce už mě nebavila, dokonce mi šéf již dlouho říkal, že je mě pro tuto firmu škoda. A tak jsem se rozhodla udělat ten velký skok - a šla jsem se živit sama, opět nic zlého netuše. Chtěla jsem živit batikováním triček a léčením lidí ( mám takové schopnosti). Nicméně se objevila další kamarádka, která mě svedla na jinou cestičku a tak jsem si společně otevřely obchod s krásnými věcmi pro potěšení těla a duše, nakonec byly postupně  tři a nezbyl z nich ani jeden. Mezitím jsem ještě měla velkoobchod s přírodními oděvy s ruční malbou. Ten svůj  poslední obchůdek jsem zavřela na začátku tohoto roku. Jednou mi jeden přítel řekl, že tyhle obchody mi měly především připomenout kdo jsem a proč tu jsem. A já myslela, že jen proto, že umím pomáhat a radit lidem. Nyní vidím, že to opravdu byla velká škola života. V této škole vykrystalizoval můj vztah k přírodním textilním materiálům a k přírodním způsobům barvení. Kromě spousty jiných věcí, s mým dlouhým vedením to je opravdu na veeelmi dloouhou trať. Ale také vím, že kdybych se barvením zabývala profesionálně podle toho, co jsem se naučila ve škole, byla bych raněná tzv. provozní slepotou a je otázka, kam by mě to zavedlo. A tak děkuji za to, jak to bylo, i když se spoustou odboček.

Cestou jsem se ještě naučila pracovat a léčit energií, poznala jsem , jakou skrytou sílu a symboliku v sobě mají barvy duhy, naučila jsem se pracovat s bylinkami více intuitivně  a také mi toho hodně došlo.

V posledních třech letech jsem působila již samostatně jen v Neratovicích a v té době ke mně teprve začaly chodit ty správné informace. Najednou jsem se dostala přes bylinky k barvení přírodními barvivy. Udělala jsem zkoušky barvení jak na lnu, na bavlně, tak na hedvábí. Vyzkoušela jsem působení lunárních sil při barvení a vyloučila syntetické ustalovače. Obarvila jsem několikero  damaškových povlečení jak pro sebe, tak pro známé ( syntetickými barvivy), ale přestalo mě to bavit, není co objevovat.

Zjistila jsem, že hedvábí a bylinná barviva jsou ta správná kombinace pro mě a doufám, že i pro vás zde na Fleru. S bylinkami se nikdy nenudíte, protože nikdy nevíte, jak to dopadne a co na vás na konci vykoukne. Chystám nyní limitovanou kolekci hedvábných šál z kvalitního pevného hedvábí barvené několika různými bylinami a různými způsoby. Myslím, že je na co se těšit, a tak vás všechny zvu na prohlídku  mého obchůdku. Budou tam cobydup. 

A tak jsem se konečně stala tou barvířkou, ale tuším, že to je jen jedna moje část

A tady máte malou ochutnávku z přírodně barvených šál