Na včerejší setkání v pro mne nových, jinak ale velmi starých prostorech, plných poctivých litinových strojů a odřezků nejrůznější dřevin, které se jistě ještě někdy na něco budou hodit, jsem se těšil a zároveň jemně chvěl trémou, jako na každé setkání s někým novým, kdo se chce něčemu přiučit, něco nového si zkusit a něco pěkného si odvézt.

Dali jsme do toho vše, co jsme mohli, dělali vše nejlíp, jak jsme uměli a přesto se celá akce podařila jen napůl. První dvě prkénka se povedla tak, jak to má být.

Ovšem při řezání dalších dvou se rozlepila první fáze (podélné lepení) a výsledek se rozpadal na kostičky.

Jaké z toho plyne ponaučení? K obědu jsme měli rybu a hodnou chvíli to vypadalo, jako že ten člověk v maskáčové vestičce, co odcházel z hospody v okamžiku, kdy jsme si ji objednali, ji šel někam k Berounce lovit. A právě tahle prodleva se ukázala být výhodou, protože během té doby měla první prkénka dost času na slepení, zatímco druhá dvě jsme po pouhé hodinové svačince vyndali „z lisu“ dřív, než bylo vhodné.

První dva kurzisté měli radost velikou, druhé dvě kurzistky dostaly skvělý nápad a nevybraly si ani vrácení peněz za nevydařený výlet,  ani zaslání mnou vyrobeného funkčního prkénka se zárukou. Vybrali si možnost třetí, že si ho přijedou vyrobit jindy, znovu. Já jsem jim za to vděčný, neboť mě naučily, že každá chyba při práci se dřevem se dá napravit.