Tak jsem slíbil povídání o tom, jak jsem učil své dvě kočky a jednoho kocoura procházet dvířky pro kočky.

Tomuto povídání předchází blog https://www.fler.cz/blog/jak-jsem-ke-trem-kockam-prisel

Kocour se u mě po přestěhování z Prahy perfektně zabydlel a bylo tedy třeba vyřešit, jak by mohly všechny malé šelmičky samy dovnitř a ven. Jaro už klepalo na dveře, tál sníh a lépe bylo venku na dvoře, než ve studené chalupě. Dosud jsem po každém zaškrábání na dveře musel vstát a otevřít kočkám, které už tu byly dávno doma a mohly sem tam po libosti. Kdežto kocour ještě sám ven nechodil, jen se mnou. Jenže mu bylo dávno jasné, kudy se z pokoje chodí ven. To se třeba uprostřed noci posadil ke dveřím a ne že by zaškrábal jako ostatní, ale sedl si ke dveřím tak blízko, aby mohl dát packy vzhůru nad hlavu, jako by se vzdával a „pádloval“... Vydrželo mu to i několik desítek minut, hlavně když mě se chtělo nejvíc spát...

Prolezl jsem tedy internet a následující den přivezl takzvaná kočičí dvířka. V minus deseti stupních, které byly venku, jsem přítelkyni vysadil dveře a na hodinu a půl je odnesl do dílny. Dvířka jsem usadil, část jsem natřel, aby to čerstvé dřevo tolik nesvítilo a odnesl dveře nazpátek.

První dorazila ke dveřím ta nejmenší, Rubína. Dveře nechutně smrděly nátěrem a kočky se k nim odmítaly byť jen přiblížit. Kdykoli chtěla některá dovnitř nebo ven, prostrřil jsem ji těmi dvířky. Jako první se naučila procházet Cácora, původně bytová kočka z Prahy. Trochu jí děsilo, že jí dvířka po prolezení maličko skřípnou ocas, ale brzy pochopila, jak jimi profrčet, aniž by se to stalo. Do čtrnácti dní uměla procházet dvířky i nejmenší kočička Rubína. Sice chvíli jenom jednosměrně, ale stačilo to. Práce s nimi bylo o půlku méně.
Největší problém nastal s kocourem. Z jedné strany jsme ho strkali dovnitř, ze druhé strany jsme seděli s párkem, jindy s klobásou, jelikož je to hrozný žrout. Klepali lžící do kočičí konzervy a stejně se mu prolézt nechtělo. Na noc byla dvířka vždy otevřená, aby si zvykli lézt sem a tam. Jednou už jsem se naštval a dvířka na noc jsem zavřel a kocoura nechal venku. Nu a ráno byl uvnitř. A bylo po problému. To jsem si jen myslel, protože dodnes, asi po roce, co dvířka máme, se kocourovi občas zatmí mozek a sedne si ke dveřím a „pádluje“ uprostřed noci.... Musíte jim ale odpustit, protože jsou to milí chlupatí tvorové a bohatě se Vám odmění v jiném směru.