Šílenec, který celou zimu potěžkává houbařský košík a brousí nožík, sotva první sluníčko vyleze, utíká do lesa, div si nohy nepoláme... Divže neryje nosem v zemi jako vepřík, když hledá voňavé lanýže a objevuje první jarní houbičky. Co na tom, že nachází zatím jen ty nejedlé, třese se i tak jako drahý pes předzvěstí nadcházející houbařské sezóny...

A pak to přijde... Začátek června a první vlaštovka, z dubového listí vykukuje první hříbek, zvaný bílý či pravý...

A hned vedle něj se smějí první malé žlutavé lištičky...

Čas běží a nastává červencové sucho. V lese ani ň, jen tu a tam vlčí mléko či na pařezu nějaká outkovka, jako z krajky utkaná...

A pak, v srpnu, je to konečně tady. Nejdřív jen samé smrkáče:

A pak, pomalu ale jistě, začínají růst i další krasavci a krasavice. Tahle přímo ohromovala svou ztepilou a štíhlou postavou.

A zatímco ostatní nosí koše smrkáčů a dubáků, houbami s "chladičem" pohrdaje, my se vrháme po mnohem chutnějších růžovkách, holubinkách nazelenalých a namodralých, a jiné chamradi, jak naše úlovky nazývají ti, co sbírají jen shora hnědé a zespoda žluté... První stročky trubkovité, nenahraditelné houby do štědrovečerního kuby napovídají, že se léto za chviličku přehoupne do podzimu... Vaříme kotrčovou dršťkovku, cpeme se smaženicí na topinkách, smetanová houbovka s knedlíkem už nám leze i ušima...

Že už je tu opravdický podzim pochopíme v okamžiku, kdy najdeme první václavky, které už nevědí, kam by si ještě vlezly.

A podzim potvrzují i čirůvky fialové, sdílející s václavkami kuriózně jeden komunální byt...

Čas přestává dělat kotrmelce, ale zvrhává se přímo do salt a přemetů. V košíku jsou najednou místo hřibů lištičky nálevkovité, nezničitelné miss podzimního lesa, suchohřiby hnědé a klouzky. Koš i houbař jsou zasněženi všudypřítomným rezavým modřínovým jehličím. Stromy se zbarvují a člověk má při průhledech lesem dojem, že je v obrovské obrazárně, kde právě probíhá výstava abstraktního umění.

A pak se začíná jednoho zmocňovat nostalgie z blížící se zimy a konce sezóny. Kromě stálic lišek nálevkovitých na starých kmenech a pařezech bříz, habrů i olší vyrůstají pařezníky pozdní a hlíva ústřičná, někdy v dechberoucích trsech... Houbař děkuje za každý příchod z lesa bez zlomených končetin, mokré větve setsakramentsky kloužou.

Doma to vypadá takhle:

A s listopadem  v lese pro změnu takhle... Na pařezech se s parožnatkami kamarádí jedna z nejlepších jedlých houbiček, penízovka sametonohá. Jedlých hub ubývá a půl košíku s bedlami, pařezníky a rosolozubem huspenitým je vysloveně "vyvzdorováno na lese" - cituji kolegu mykologa - amatéra.

Jarní pařez rozkvetl do nebývalé krásy. Stal se malý zázrak - ač je na kraji lesa, nikdo ho během posledního půl roku "neoloupal" či neokopal.

V době, kdy jsme loni ještě chodili na čirůvky a bedly, padá najednou z nebes bílé peří a než se nadějeme, leží ho všude půl metru... Do lesa se neprobrodíš.:-) A tak jen konzumujeme, co jsme si nasbírali a zimě, která se jako vždycky ptá, co jsme dělali v létě, strouháme mrkvičku. A pak, na začátku ledna 2011 se oteplí a v neděli po čtrnácti dnech je přímo ukázkově jarně. Nadržený houbař s absťákem žene do lesa. Košík si nebere, přeci jen nebude riskovat, že na něj sousedi zavolají Nešpora nebo Cimického se svěrací kazajkou, ale v kapse má papírový sáček na boltcovitku bezovou neboli Jidášovo ucho, známé z čínských polévek a jiných pokrmů. A že ho na bezech kolem potoka je!

Les se loučí a slibuje, že letos se určitě vytáhne stejně jako loni krajkou, která přežila prosincové a lednové mrazy a vypadá teď jako křehký poklad na malachitu...