... bohužel nejsem.

Ale fakt bych chtěla být! Tolik se mi líbí, když je něco ušito či vyšito partičkou úpravných stehů, jeden jako druhý. (Svého času jsem nejen v tomto smyslu obdivovala Lolu Prasátkovou.)

A když to nejde samo, uchyluji se k všelijakým pomůckám: Tůdle jsem si třeba na nehet namalovala čárky (mi už fakt jeblo asi :) Protože to s chtěním pravidelnosti těch stehů myslím fakt vážně! A co myslíte? Pomohlo? Ne. Ani ťuk.

Anebo jsem si na stroji udělala čárku, že když se podle ní bude látka řídit, steh bude rovný. Tak jednak jsem se hned vzápětí chytala za hlavu, protože soudruzi ze Singeru mi tam těch čar vlastně udělali spoustu, a pak taky záleží, jestli je okraj látky rovně střižený... A jsem tam, kde jsem byla :)

Kamarád architekt, co učí kreslit, říká, že se může naučit kreslit kdokoli. Jen se liší délka čáry, kterou je třeba předtím nakreslit. Někomu stačí pár metrů, někdo musí nakreslit těch čar kilometry. A tak si říkám, že vyšívat a šít pravidelně a rovně se naučit jde. Já jsem se holt našila a navyšívala ještě asi málo...

A další věc - čímž se dostávám do jakéhosi úvahového patu a pro mne typického větvení - ono vlastně ani v přírodě není nic úplně rovné, úplně stejné... Jako třeba s těma sněhovejma vločkama, prý je každá jiná. Píšu "prý", protože mi to hlava nebere :) Anebo otisky prstů. Anebo DNA... Přírodo, jak ty to děláš?! (OK, já si o tom něco přečtu :)

Zase jinej kamarád mi říkal, že jak jsou takový ty elektronický bubeníci, který zabubnujou cokoli a dokonale, že je tam záměrně zabudovaná nějaká pikosekundová (anebo možná ještě menší) chyba, že ta rytmická dokonalost vlastně nezní tak hezky...

Takže je to vlastně všechno dobrý a tak, jak má být, jakkoli ta touha přiblížit se jakési formální dokonalosti mi stejně zůstane. Hm, možná je vlastně nejvíc to přibližování :)

PS Za fotku nehtu děkuju Myyně.