SAK - pás ke kopanickému kroji

Historie Kopanického kroje
Kopanický kroj je považován za jeden z nejarchaičtějších dochovaných lidových oděvů. Jeho dnešní podoba se příliš neliší od kroje, který nosili naši předkové v roce 1833. Z tohoto roku se nám dochoval popis kroje Kopaničářů, kteří se zúčastnili slavnostního uvítání císaře Františka I. a jeho manželky při jejich návštěvě Brna. Podle popisu měl muž kulatý nízký klobouk…ozdobený šňůrkami….., tmavomodré nohavice soukenné, pošité šňůrkami zeleně a červeně pruhovanými, modrou vestu s jednou řadou knoflíků, …..košili se širokými až po lokty sahajícími rukávy, červeným hedvábím (harasem) vyšívanou. Na nohou má krátké vlněné punčochy s dřevěnými sandály (opánky), které jsou černými šňůrkami (návlaky) připevněny, tak zvané krpce. Kolem života nosí kožený pás….. Přes tyto šaty nosí bílou halenu."  Jeho žena "nosí bílou na husto sbíranou (narýsenou) sukni (leknici) s bílým fěrtochem, vrchní košile (rukávce) jest lajblíkem a jest s rukávy až po lokty vyšívána na loktech, kolem krku a na kraji ramen (príramek) červeným hedvábím (harasem) na široko. Kolem hlavy nosí tkaný, těsně přiléhající čepec (obalenu) a kromě toho velikou po obou stranách splývající plachtu (loktuši), kolem života červený opasek (sak). Na nohou má bílé vlněné punčochy s koženými opánky, které přivázány jsou černými šňůrkami (návlaky), tak zvané "krpce". Přes tyto šaty nosí bílou halenu."

Během své historie sice kopanický kroj prodělal jisté změny, ale zároveň si zachoval velmi starobylé prvky, které z něj činí vzácnou památku. Zřejmě nejzajímavějšími jsou části ženského kroje, sak a leknica. Sak - úzký pruh pletené červené látky - býval kdysi charakteristickou součástí jak mužských, tak ženských východoevropských krojů, dříve jej prý nosili i uherští zemané a magnáti. Leknica je zvláštní tím, že se skládá ze tří, k sobě pevně spojených částí, což podle některých odborníků ukazuje na renesanční původ této části oděvu.

Změny, ke kterým během 19. a 20. století u kopanického kroje došlo, bychom mohli rozdělit do tří skupin: materiálové změny, barevnost výšivek a změny některých částí oděvu.

Zavádění nových textilií ve 20. století se nevyhnulo ani kopanickému kroji. Původní suroviny, konopí, len a vlna byly doplněny či nahrazeny novými materiály, např. bavlněnými plátny, zejména piketem, který se používá na spodní část leknice. Původní suroviny si lidé většinou dokázali zpracovat sami, textilní novinky si kupovali ve vzdálenějších místech. V současné době se dostáváme do situace, která nás zřejmě donutí vrátit se hlouběji do minulosti. Piket se v současnosti už nevyrábí, a tak se budou zřejmě leknice muset řasit z konopného plátna jak tomu bylo dříve. Podobné je to s tzv. "prešporskou záscerou"- tato modrotisková zástěra byla vyrobena technikou tzv. dvojtisku (plátno obsahuje celkem tři barvy, obvykle žlutou, zelenou a tmavě modrou), kterou dnes už výrobci modrotisku také nepoužívají. Prešporské záscery, které jsou v současnosti v našem vlastnictví jsou dědictvím po babičkách, dnes se zástěry vyrábějí z pláten různých barev (nejčastěji bílé, červené a černé) a nebo se vyšívají.

Také kopanické výšivky prošly určitým vývojem. Staré výšivky byly méně barevné     a jednodušší. Původní barvy byly: bílá, modrá, červená a žlutá. Převaha žluté barvy se dodnes dochovala na ljamci a také na rekonstrukci čepce, který je součástí šatky. Na ostatních částech převažuje černá (nahradila modrou) a červená, které jsou doplněny dalšími barvami. Většina starých vyšívaček používala tyto barvy v pevném pořadí: zelená, oranžová, modrá, žlutá a růžová, na starých krojích se objevuje také fialová. Ve 2. polovině 20. století se na některých výšivkách začaly objevovat i jiné barvy v různých odstínech.

Kopanické výšivky by se daly rozdělit na dvě hlavní skupiny: křížkové a vláčené (vyšívání s počítanou nití), oba typy mají svá pravidla a všechny výšivky se vyznačují přesností             a symetrií, na určité části kroje se může použít jen určitý typ výšivky. V současnosti však existují i lidé, kteří tato pravidla příliš nedodržují a používají např. na mužské košili ženské prvky nebo nahrazují složitější vláčené vzory jednoduššími křížkovými výšivkami. Zvláštní kapitolou je potom výšivka zvaná "žilinská robota", která se vyskytuje pouze na vyšívaných zástěrách v prostředním vodorovném pruhu, převažuje v ní zelená barva a její výskyt byl zaznamenán už v roce 1889 Josefem Klvaňou.

Obecně se dá říci, že starší výšivky byly jednodušší, zabíraly méně místa a byly méně barevné. V současnosti se výšivky zvětšují (je to způsobeno také tím, že původní vyšívací, tzv. životkové plátno bylo hustě tkané a kopanické vzory jsou na něm mnohem menší než na v současnosti používaném vyšívacím plátně - panamě) a rozšiřuje se rovněž barevná škála.

Jednotlivé části kroje byly během svého historického vývoje více či méně modernizovány. U mužů se změnily košile - původně otevřené rukávy jsou nyní zavřené vyšívanými "ljamčeky", které jsou doplněny barevnými sbery přes vrapení, na rukávech svátečních košil se později objevily černé vzory zvané mistry a mrežky. Na lajbríku se zvýšil počet gombíků, jež jsou uspořádány do dvou řad na každé straně, kromě tmavomodrých nohavic se vyskytovaly rovněž světlé s modrými nebo černými šňůrkami. Kromě krpců (dnes již bez černých návlaků) nosili muži také vysoké černé bóty s tvrdými holénkami a tzv. súčanské papuče (z "drugané" vlny), které se v současnosti vyskytují jen v několika exemplářích. Stejně tak je to s halenou - tato součást oděvu už není dnes ani u žen ani u mužů běžnou součástí lidového oděvu. Ještě menších změn doznal ženský kroj - leknica existuje dodnes v podstatě v nezměněné podobě, u rukávců přibyly ljamčeky na rukávech, které dnes sahají až k zápěstí a zvětšila se zavyšívaná plocha, zástěry jsou dodnes plátěné, vyšívané nebo prešporské (pokud se dochovaly- viz výše). Na hlavu si ženy uvazují turecké šátky a čelenky, které jsou pozůstatkem zaniklých šatek. Šatky ve zrekonstruované podobě od roku 2005 začaly znovu používat členky Čečery. Tzv. loktuše nebo obrusy dnes už neexistují, místo nich se začaly používat vlňáky nebo jupky. Na nohou ženy nosí většinou krpce (bez černých návlaků). Vysoké bóty, které byly na přelomu 19. a 20. století obvyklé, se dnes používají jen výjimečně.

Eliška Křižková ml. 

Popis ženského kroje
Ženy nosí jako obuv kožené krpce v nichž mají preplety -  vlněné ponožky režné barvy s vyplétaným černým vzorem. Druhou variantou obutí jsou vysoké černé boty, označované jako bóty. Pod kroj si žena obléká spodnici - rubáč. Následují výšivkami bohatě zdobené rukávce: výšivka kolem zápěstí je ljamček, nad ním jsou sbery, v horní části rukávu je príramek, krk obepíná obojek a dva vyšité pásky vedoucí směrem dolů přes prsy se nazývají dolu prsima. Na rukávce si žena dává letnici (používá se též výraz leknice). Je to živůtek spojený se spodní částí zadní sukně. Jsou na ní výšivky s názvem životek, ljamec, sbery. Letnici si žena přepáše šitým nebo pleteným pásem z červené vlny - sakem, zakončeným gombami. Na sak si uváže přední sukni zásceru. Ta je buď prešporská (modrostiskový dvojtisk), obyčejná plátěná či vyšívaná. Pokrytí hlavy je různé pro ženy svobodné a vdané. Svobodná nosí vyšívanou čelenku, šátek nebo šatku, vdaná šatku nebo turecký šátek s úvazem zvaným kontula.

Poznámka:
Krojová součást  šatka byla znovu zrekonstruována zásluhou členek našeho sboru.

Popis mužského kroje
Označení mužského obutí je stejné jako ženského. Jen vzorek vyplétaný na prepletách je pro každé pohlaví jiný. Chlapci a též muži na práci nosí plátěné traslavice. Na sváteční příležitost si muži oblékají nohavice ze sukna modré nebo bílé barvy, přepásené remeněm. Košela je košile zdobená výšivkami kolem zápěstí - ljamčekmi, nad nimi jsou sbery, kolem krku obojek, na prsou je vyšívaná fajka. Na rukávech jsou dále vyšity černé pásky - mistry. Rukáv je ke košili přišit mrežkou, výšivkou také černé barvy. Na košili muži nosí vyšívané vesty - lajbríky - ze sukna černé či tmavě modré barvy. Pokrývkou hlavy je nízký černý širák, zdobený střapečky z barevné vlny.

Ivana Křižková