Medový kříž - keramika a sklo s básní

Kříž je symbolem křesťanské víry a odkazuje na utrpení Ježíše Krista. Nejčastěji se k němu lidé utíkají pro posilu v časech svých vlastních utrpení s prosbou o pomoc.

Keramický kříž s medovým sklem, které vytváří krackle efekt, při osvětlení různou intenzitou světla se mění hnědá barva od medové po tmavší hnědou. Okraje jsou krémové polomatné. Zavěšení na dírku. Výška 29 cm, šířka 20 cm, síla materiálu 0,8 mm. Středový výřez. Před mrazem uschovejte na suché místo.

Upozornění: vlivem vlhka se může na zkrackelovaném skle objevit bělavý povlak, což jsou soli ze skla a je to přirozený proces při přetavení nízkotavného skla. Lze jej snadno odstranit odrhnutím houbičkou na nádobí nebo drátěnkou na nerez. Zabránit tomuto jevu se dá přetřením mastnotou, nejlépe aromaolejem a následným vyleštěním.

Originál.

Navštivte také profily anerinov a I.N. - společná objednávka za jedno poštovné.

Ukázky z vlastní autorské poezie:

Chorály pro hluché

Nesem si životem,
nesem si podvazky
a to, co za plotem,
že zlé jsou úradky.
Odvaho zmatená,
kde jsi se poděla,
malá a znectěná,
vstaň, vyjdi z popela.
Obětní beránek
strachů a iluzí,
svět plný cingrlátek
pomalu odchází.
Napij se děvenko
z pramene u skály,
zoufalá vzpomínko,
oheň tě popálí.
Nechte mě, nechte mě
povídat s anděly,
děravých střevíců
zbavím se v neděli.
Odplouvám do klidu
a tep už neskáče,
udidlo vyplivnu
rychlostí tryskáče.
Dobře je, dobře je
u splávku potoka,
kam že se poděje
splín, co mě poleká.
Vyjdu si po cestě,
co mě je určená,
podobna nevěstě
v bílém jsem halená.
V údělu, v údělu
povinné žalosti
s kůží si vysvleču
ze sebe starosti.
Dejte mi, dejte mi
kus mojí svobody,
možná, že tak i vy
dojdete obrody.
V zakletí v tenatech
žaluji po hvězdách,
už chci žít po letech
ve vlastních už svých snách.
Nechte mě na hraní
slovíček brnkání
a k tomu hlíny kus,
pokorné pokání,
k životu,
k nebesům,
ke stromům,
k člověku,
vystavte duši mou
podivným pokusům,
nesu si, nesu si
Kainovo znamení,
i vy ho nesete,
všichni jsme bezbranní.
Nestůjte, nestůjte
na schodech do nebe,
nemají zábradlí,
jak srdce je zlomené,
padejte, padejte,
hloubka je milostí,
ty, kdo ses´ dodneška
potýkal s neřestí,
očistíš, očistíš
zašlé a zasuté,
než na dno dopadneš,
skutky jsou omyté.
Zastavte, zastavte,
duhovou iluzi
a všem jí darujte,
dobré snad nemrzí.
Povolám, povolám
do zbraně vojáky,
všichni jsou bez tváře,
pozdvihli bodáky.
Bodejte, bodejte,
bolest mě navrací
do světa zašlých pravd
odkud se nevrací.
Dovnitř a do sebe
nejdál i nejblíže,
možná, že najde se
co rány vylíže.
Propadám, propadám
dálkami s temnotou,
cizím se prodávám
s páteří ohnutou.
Neumím, neumím
zazpívat s falšemi,
pro řeči pravdivé
cení mě boulemi.
Modřiny na duši
- duhové vzpomínky
z modré už přechází
v zelené pramínky,
z pramínků copánky
zaplétám děvčátku,
ze snů se zrodilo,
život jde pozpátku.
Radosti, radosti,
jak málo rozkvétáš,
denně ti pokládám
obětinu na oltář.
Aby ses zrodila,
zrodila ze slunce,
přes propast přeskočí
snad se mi lehounce.
Žlutá a zelená,
modrá a červená,
duhová vrátka má,
zvou mě otevřená,
vejdi jen, vejdi jen,
chorály pro hluché,
na tebe čekají,
časem jsou netknuté.
Poděkuj, poděkuj
všem strážným andělům,
boty prošoupali
po cestě k nebesům.