Čakrové obrázky keramické s básní

Nikdo je nenašel, nikdo je neviděl, a přesto jsou - čakry. A zase stojíš v světle duhy, sáhnout si na ni není kam.

Ezoterika. Keramické čakrové obrázky - v jedné sadě 7 kusů. Rozměry zhruba 15x15 cm. Navlečeno na krémové kroucené saténové šňůře se zakončením červeným dřevěným korálkem. Viz. poslední foto.

K meditaci na jednotlivé čakry. Vyrobeno ve spolupráci s léčitelkou.

Navštivte také profily anerinov a I.N. - společná objednávka za jedno poštovné.

Z vlastní autorské poezie:

O tepu žití, aneb buzení čaker

Rodím se pro nové ráno
a zázrakem je mi přáno
popatřit květy rudé růže,
krůpěji rosy ozdobeny
přijímáme je z rukou muže
a vůní jejich obtíženy
cítíme blízkost Matky Země,
co dává sílu pro své sémě.
Barva jiskřivé krve dává tušit,
že tenhle příslib nelze jen tak zrušit.
Než ke květu růže dospěla
pokorou k údělu trpěla
a květem, co rozvinul se zplna,
je zemská krása naplněna.
Do klína rosa mi vstupuje,
koloběh zrození se završuje.
Růže si v ženách lože stlaly,
trnovím na svět pospíchaly.
Dík za ty růže,
ne každý může,
dát růži
svému muži.

A když už růži dáte,
jak se pak postaráte,
v tom chladu zimního rána,
odpovědností, co vám byla dána,
dovést tu růži ke kotouči slunce,
co v záři oranžové se lehce
vyhoupl právě do průzračného rána
a svítí na cestu, co vám darována
je citem, pro naplnění a nezmarnění.
Život můj strhl čistý proud
a je jen na mně zdárně plout,
houpat se v tepu života,
oddat se živé radosti,
i kdyby byla starostí.
Štěstí k nám právě přilétá,
šeptá si se mnou důvěrně
a je mi tu s ním nádherně.

A jak jde čas,
růže ve slunci sílí
a je jen v nás
pozastavit tu chvíli
v tom teplém slunci hojnosti,
co stíny z koutů vyhostí.
A zlatý odlesk pokladů,
co v našem domě, jak v hradu,
odráží křišťálově a jasně,
že je nám spolu na světě krásně.
Vždyť koho slunce vede žitím,
nestrádá zimou, ani bitím,
rozpustí v teple hřejivém
i drobné vady na jiném.

Radost a radost. Zní a zní
mi symfonie varhanní,
s pocitem dobře vykonané práce
v mém srdci prostor otvírá se.
Poupata celá zrůžovělá
v zeleném keři vypučela,
vůní i barvou vládnou světu
a život zpívá každou větu,
v zářícím slunci zve nás žití
k přehojné žatvě svého bytí,
plní se úděl nás žen, matek
a tušíme, že lásky dotek
se blíží svému završení
a skončí brzy v osamostatnění.

A slunce ve svém červánkovém loži,
do rukou nám poklady své složí
a šiky beránků z bílé nadýchané pěny,
na azurovém nebi stojí udiveny.
Což neslyšíš nás?
Vyprávíme ti příběh
o pouti přes nebeské dálky,
co skrývá tisíc krás,
zvedni k nám hlavu,
tady jsi v právu
a prostor nekončící,
čeká na tvoje přání
a Tomáš nevěřící
k andělům se tu sklání.
A hlasy klidných poselství,
derou se na svět k přátelství.

A najednou, v tom podvečerním tichu,
třpyt osamělé Večernice blik'.
Sametem modrým bere noc za kliku,
s radostí rušíš zavedený zvyk
únavnosti i opuštění
a tušíš bytí v nebytí,
svět krajkou noci přikrytý,
myšlenky vodí k objasnění.
Dostihují tě prastaré pravdy
zprůhledňující hmotu světa
a bezlogickým během leckdy
ozáří konání mimoděk vyslovená věta.
V tom klidu, jasu, hloubce,
kde duši je tak lehce.

A zase stojíš v světle duhy,
sáhnout si na ni není kam,
a přece tyhle nadnebeské pruhy
posílá asi někdo k nám.
Bez hranic září spektrum barev,
most zemi s nebem spojuje,
déšť snáší na mě božskou sprchu,
starostí malých mě zbavuje.
Vlídný tanec z fialkové šmolky
nadnáší tíhu mojich jar,
jak ženich s nevěstou u veselky,
já splývám v tanci povívavých par
a rozpuštěná v nechtění,
zažádám si o vykoupení.

A dálky bílé z chimér vystoupí
a čistý prostor pokoj prostoupí,
zlatavé světlo na obzoru
patří snad archandělu Metatronu.
Nemá nic společného se zlatem králů,
ani s pompou nablýskaných sálů,
s vděčností vracívám se na reálný svět,
co dovolil mi zažít a smět
to praprvotní poznání,
uskutečnit ve svém konání.