U nás na krmítku

Od CORRAL v kategorii Inspiromat | 21.1.2022

Než jsme my lidé změnili krajinu k obrazu svému, bylo v ní pro ptáky daleko více potravy. Zimy jsou u nás sice v průměru mírnější než dříve, s úbytkem přirozené potravy a míst k úkrytu jsou ale zimní měsíce stále velkou výzvou a zkouškou.

Máte na zahradě krmítko pro ptáky? Pak je tento článek to pravé pro vás. Dozvíte se, co do něj nasypat, aby to opeřeným návštěvníkům chutnalo a neškodilo. V zimě je největší poptávka po lojovém krmivu a tučných semenech, tuk je totiž pro ptáky instantní zdroj energie. A té v zimě potřebují víc než kdy jindy.

Jako bonus se naučíte jednotlivé druhy rozeznat.

Čížek lesní, foto HelenaG

Pxhere.com

A které druhy na krmítku můžete pozorovat nejčastěji?

Sýkory

Nejrozšířenější skupinou ptáků, kteří ke krmítkům přilétají, jsou sýkory. Poznáte je snadno podle vzhledu i chování. Sýkory totiž v krmítku zpravidla jen popadnou semínko a odletí si ho v klidu vyzobnout na nejbližší strom nebo keř. Mají nejraději olejnatá semena, rády zobou i lojové koule, po kterých šplhají (na konci článku najdete návod, jak si lojovou kouli vyrobit doma).

Pokud použijete kouli kupovanou, nezapomeňte ji vyndat z plastové síťky. Ptáci se do ní totiž mohou zamotat a uhynout!

Dva nejčastější druhy sýkor, které se u nás vyskytují, jsou modřinka a koňadra. Sýkoru modřinku poznáte podle typického modrého zbarvení na hlavě. Modřinky krmítka milují a často od nich zahánějí i větší a silnější ptáky. Ač na první pohled vypadají velice něžně, jsou značně agresivní a nebojácné.

Sýkorka modřinka, autorka fotografie HelenaG

Sýkora modřinka, autor fotografie Ludmila Korešová, sdílený disk ČSO

Dalším druhem je sýkora koňadra, nejběžnější a největší sýkora u nás. Má černou hlavu a bílé tváře. Černá barva pokračuje na náprsenku a tvoří pruh. Hřbet má sýkorka žlutý až zelený, křídla modrošedá.

Podíl rostlinné složky v potravě sýkorek stoupá v zimě až na 90 %. Sýkoří zobák je silný a obratný nástroj, dokáže rozlousknout lískový ořech, ale i manévrovat s jehlicí borovice s cílem vytáhnout chutnou larvu z kůry.

Při prozkoumání podkladů na internetu lze nalézt poměrně hodně fotek dokumentujících drsnou sýkoří povahu. Zvládnou napadnout ptáka na volném prostranství, srazit jej na zem a klováním do hlavy ho zabít, aby si opatřily zdroj čerstvých bílkovin (obvykle své kořisti vyklovou mozek, někdy také oči).

Sýkora koňadra, autor fotografie Záboj Hrázský

Doložené je zabití lejsků, čečetek, králíčka i strnada. Sýkory mohou zaútočit na ptáka oslabeného – chyceného v pasti či kleci. Začátkem 21. století se objevily i výzkumy potvrzující zabíjení hibernujících netopýrů sýkorami. Nešlo o náhodné případy, sýkory vyhledávaly netopýry cíleně.

Nevím jak vy, ale po tomhle zjištění už se na sýkorky nikdy nebudu dívat stejně a rozhodně si na ně dám pozor :-D

Narazit můžete i na méně obvyklé druhy sýkor, například sýkoru parukářku, sýkoru lužní nebo sýkoru babku.

Sýkora babka, autor fotografie Záboj Hrázský

Sýkora parukářka, autor fotografie Martin Polívka, Flickr.com

Zvonek zelený

Zvonek zelený je malým druhem pěvce z čeledi pěnkavovitých o velikosti vrabce. Má velkou hlavu a zobák ve tvaru kužele. Vzhled samiček a samců je odlišný, samci mají světle žlutá ocasní pera a letky, samičky pak šedozeleně zbarvená těla s jemně žlutými křídly. Mladí ptáci jsou zbarvení dohněda. Zvonek zelený navštěvuje krmítka nejčastěji v hejnech. Protože je zvyklý sbírat potravu ze země, často jej uvidíte i pod krmítkem.

Zvonek zelený, autor fotografie Záboj Hrázský

Zvonek zpívá zvonivé, dlouhé písničky. V jarních měsících se ozývá téměř neustále a pokud nezpívá, je slyšet alespoň jeho vábení. Na zpěvu jsou nápadné měkce znějící zvonivé motivy. Typickým znakem jsou řady tónů, v nichž znějí slabiky „lilili“. Jestliže se rozezpívá, zpívá vytrvale, někdy až do soumraku. Občas připomíná cvrčení kanárka.

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale asi je to zábava :-). Po chvilce je hra přestane bavit a pak je krmítko v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.

Vrabec polní a zvonek zelený, autor fotografie Helena Hurtová, Sdílený disk ČSO

Ornitologové vyhlásili zvonka zeleného Ptákem roku 2022!

Za posledních deset let jsme přišli o dvě třetiny české populace zvonků. Ohrožuje ho závažná ptačí choroba trichomonóza. Kvůli ní je zvonek jedním z nejrychleji ubývajících druhů posledního desetiletí. Pomyslné žezlo mu předává káně lesní.
Udělením titulu zvonkovi chtějí ornitologové upozornit na to, že ptáci, které považujeme za obyčejné a všudypřítomné, nemusejí být běžní napořád, pokud budeme do jejich životů a životního prostředí nešetrně zasahovat.

Zvonek zelený, autor fotografie Záboj Hrázský

Pěnkava obecná

Pěnkava hnízdí v hustých keřích nebo na stromech. K jejímu jídelníčku patří všechny možné druhy semen přes různé plevele až po semena jehličnatých stromů, dále zelené pupeny listů a květů, rozličné bobule lesních plodů a jeřabin, ale také zahradní ovoce. Samečci pěnkavy obecné patří v našem zeměpisném pásmu k nejpestřeji zbarveným ptákům. Velice snadno je poznáme podle šedomodrého zbarvení na temeni hlavy, dále podle hnědočervené hrudi, kaštanově hnědých zad a lahvově zelené kostrče. Samičky jsou naopak barevně velmi nevýrazné. Jejich tělo je hnědavé, s výjimkou bílých pásků na křídlech a ocasních perech, které jsou u obou pohlaví.

Pěnkava obecná, Erik Karits, Unsplash.com

Pomocí velmi tvrdého zobáku, rýhovaného patra a silných lícních svalů si pěnkava dovede poradit i s velmi tvrdou potravou. Rozlouskne snadno tvrdé krovky brouků nebo obaly nejrůznějších semen. Samice pěnkavy obecné při stavbě hnízda slétne na zem pro materiál a vylétne s ním k hnízdu až 1300krát.

Pěnkava obecná, MichaelMaggs, Commons.wikimedia.org

Vrabec

Vrabci se na krmítkách také objevují často. Narazit můžete jak na vrabce domácího, tak vrabce polního, který často přilétá v hejnech se strnady a zvonky. Vrabci se živí všemi druhy semen, které vyjídají jak z krmítek, tak ze země.

V minulosti bylo hubení vrabců pokládáno za záslužnou činnost. V 18. století za vlády Marie Terezie museli dokonce sedláci odevzdávat vrchnosti každoročně určitý počet vrabčích hlav. Také za protektorátu, ve čtyřicátých letech minulého století, bylo hubení vrabců úředně nařízeno. Následně i v dobách budování socialismu, v 50. a 60. letech minulého století, byli vrabci považováni za škůdce národního hospodářství a lidé byli k hubení vrabců nabádáni.

Vrabec polní, autor fotografie Pavel Trávníček, sdílený disk ČSO

Vrabec polní je na rozdíl od vrabce domácího poněkud menší, štíhlejší a také se odlišuje zabarvením. Nejnápadnější je u něho především kaštanově hnědé temeno hlavy. Na bílých tvářích je výrazná černá skvrna a kolem krku úzký bílý obojek. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Vrabec domácí, autor fotografie Ludmila Korešová, sdílený disk ČSO

U vrabce domácího je patrný pohlavní dimorfismus. Samičky jsou decentně šedohnědé, samečci časně zjara získávají kontrastní šat v kombinaci hnědé, šedé a bílé. Na jaře je u samců vrabce domácího nápadné i šedé temeno. Na podzim jsou podobně jako samice zbarveni nevýrazně, zdobí je jen malá černá skvrna pod zobákem, která je výraznější právě na jaře. V tuto dobu zasahuje zpod zobáku až na hruď. Skvrna vznikne odlomením koncové části krycích per, které přes zimu měly šedohnědou barvu a sytou čerň na hrudi překrývaly. Nejedná se tedy o přepelichání v pravém slova smyslu. Velikost černé skvrny zajišťuje samečkovi určité postavení v hierarchii hejna a taktéž hraje významnou roli při výběru partnera samičkou.

Vrabci domácí, autor fotografie Karel Jelínek, sdílený disk ČSO

Stehlík obecný

Se stehlíky se setkáte zejména na venkově nebo okrajích měst. Ke krmítkům přilétají stehlíci v hejnech. Ve srovnání se zvonky jsou menší o cca třetinu, navíc působí štíhlým dojmem. Stehlík má protáhlý špičatý zobák. Řadí se k vůbec nejbarevnějším ptákům. Poznáte jej podle černobílé hlavy, červené masky a žlutého pruhu na křídle. Stehlík býval v dávných dobách častokrát vyobrazován na malířských plátnech i na různých nádobách, talířích, vázách a podobně. Dokonce jeho obliba byla tak veliká, že v 18. a 19. století si ho vystěhovalci brávali s sebou, a to jednak v klecích a jednak ho také vypouštěli v krajinách, do kterých se přistěhovávali. Tak můžeme tohoto zpěváčka objevit daleko od vlasti, například v Argentině, na Kubě, v USA, ale i v Austrálii nebo na Novém Zélandě.

Stehlík obecný, autor fotografie František Vaňásek, sdílený disk ČSO

Zbarvením se samička stehlíka liší od samečka pouze v detailech. Ale zajímavostí je, že se samička a sameček liší tvarem a velikostí zobáku. Sameček má delší a štíhlejší zobák. To mu umožňuje vyzobávat svou oblíbenou potravu, což jsou semena lopuchů, bodláků a pcháčů, z hlubších míst plodenství než samička. Je to krásný příklad toho, že si v rámci jednoho druhu partneři nekonkurují při vyhledávání a sběru potravy.

Stehlík obecný, autor fotografie Květa Skopalová, sdílený disk ČSO

Stehlíci na krmítku, autorka fotografie HelenaG

Červenka obecná

Červenka obecná byla ptákem roku 2016. Jedná se o malého ptáka z čeledi lejskovitých. Tělo má kulovité s dlouhým ocasem a nohama. Z horní části má světle hnědé zbarvení, zespodu pak modrošedé a bílé. Poznáte jej podle typické rezavé až červené náprsenky, kterou má na hrdle i obličeji. Samci i samičky mají stejné zbarvení. Červenka je velmi vynalézavá v objevování zdrojů potravy. Na jaře a v létě uloví velké množství hmyzu a pavoukovců. Koncem léta a na podzim uvítá bobulovité keře.

Červenka obecná, autor fotografie Zbyněk Nantl, sdílený disk ČSO

Přezimující červenky rády navštěvují krmítka nebo lojové koule. Zpěv ptáků je formou obhajoby teritoria a způsob, jak přilákat potenciální partnerku. Uvádí se, že zpěv červenky je jedním z nejběžnějších hlasů, mnoho lidí jej ale přesto vůbec nezná. Možná je to proto, že nezpívají příliš hlasitě a jejich vysoký zpěv se v okolním hluku a ruchu během dne ztratí. Tomu se přizpůsobily červenky ve městech, kde zpívají většinou až v noci, kdy hluk utichne a jejich zpěv může vyniknout. Nejvyšší prokázaný věk je 19 let!

Červenka obecná, autor fotografie Ivan Zagura, sdílený disk ČSO

Kos černý

Jedná se o středně velkého ptáka, dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očí. Samice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, nohy jsou téměř černé, zobák má tmavý, jen částečně oranžový.

Samice kosa černého, autor fotografie Karel Vašíček, sdílený disk ČSO

Po celé Evropě je populace kosa černého rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které se liší způsobem života ve vztahu k člověku. Původní, lesní populace, stále žije skrytým způsobem života v jehličnatých i listnatých lesích, populace městská se přizpůsobila životu v blízkosti lidí a v současnosti početně převyšuje lesní kosy.

Kos černý, autor fotografie Petr Přehnil, sdílený disk ČSO

Kos černý je částečně tažný pták, na zimu odlétají lesní kosi a jen část kosů městských. Ptáci z Čech a severní Moravy zimují u Atlantiku, jihomoravští kosi pak létají do Středomoří. Ze zimovišť se vrací na přelomu března a dubna a odlétá v listopadu.

Pro kosy můžete na plot, strom nebo krmítko napíchnout nebo provázkem či drátem připevnit jablíčko. Určitě jim tím uděláte radost ;).

Kos černý, autor fotografie Daniela Brabcová, sdílený disk ČSO

Sojka obecná

O sojce už jsem napsala asi vše, co se dalo, v tomto článku... nakoukněte, a pro šikovné ruce je zde i návod na náušnice "Sojčí pírka".

Sojka obecná, Sebastian Rück, Unsplash.com

Hýl obecný

Sameček má krásně červenou celou spodní část těla, která kontrastuje s modrošedým pláštíkem, černou hlavou a svítivě bílým kostřecem, zvlášť výrazným v letu. Samička má spodinu těla jen narudle hnědavou, jinak se od samečka výrazněji neliší. Hýl je u nás stále poměrně běžným ptákem, jehož početnost nedoznala, na rozdíl od mnoha jiných pěvců, ani v posledních desetiletích žádného výrazného poklesu. Je to patrně tím, že se během celého roku živí rostlinnou potravou.
Dokonce i svá mláďata krmí rozmělněnými měkkými semeny a jen v nepatrné míře hmyzem. Není proto závislý, jako jiní pěnkavovití ptáci, při krmení mláďat na dostatku hmyzu, kterého, jak víme, nyní v naší krajině značně ubývá.

Hýl obecný, autor fotografie Záboj Hrázský

V biologii hýla je snad nejzajímavější jeho pevný vztah s partnerkou, kterou neustále doprovází. I při stavbě hnízda, které se sameček neúčastní, bez ustání hvízdáním zpříjemňuje práci. Hnízdo hýla je překvapivě pěkná stavba. V základu ze suchých smrkových větviček, s trochou mechu, vykrouží kotlinku výhradně z jemňoučkých kořínků. Je až s podivem, jak může tak tlustým zobákem vytvořit tak filigránské dílo. Když se později objeví v kotlince pět krásně modrých vajíček s černými tečkami, z pohledu člověka je to malý estetický zázrak.

Rovněž při krmení mláďat, kdy všichni jiní pěvci přilétají s potravou střídavě a jen výjimečně se na hnízdě setkají, hýli přilétají i odlétají od hnízda vždy pospolu.

Samec hýla obecného, autor fotografie Karel Vavřík, sdílený disk ČSO

Mimo období hnízdění se rodiny hýlů sdružují do malých skupinek a můžeme je pak nejčastěji zastihnout na jeřabinách. Dříve byl hýl velmi často chován v kleci. Ne pro pěkné zbarvení, které mu i v zajetí zůstává pěkně červené, ale spíše proto, že se snadno naučí pohvizdovat jednoduché melodie, k nerozpoznání od klukovského hvízdání.

Dlask tlustozobý

Dlask, přestože jde o našeho největšího pěnkavovitého ptáka, se ozývá tichým a nenápadným zpěvem. Jak už název říká, nejnápadnější je na dlaskovi jeho mohutný, kuželovitý zobák, který používá vlastně jako louskáček.
Jinak má dlask žlutohnědou hlavu, která je ozdobena černou kresbou nad zobákem a především na bradě, dále má šedou šíji a kaštanově hnědá záda. Křídla jsou modročerná, krásně fialově lesklá a nápadná jsou na nich bílá pole, zvláště pak za letu. Když stojíme pod letícím hejnem dlasků, máme dojem, jako by měli v křídlech průhledné bílé díry.

Dlask tlustozobý, zdroj fotografie Záboj Hrázský

Dlasci se živí především nejrůznějšími semeny listnatých stromů, zvlášť známá je jejich obliba v peckách třešní, které dovedou
dokonale rozlousknout. Nejprve oklovou dužinu a pak pecku uchopí do zobáku a po chvíli ji mohutným stiskem rozdrtí. Ovšem když krmí svá mláďata, tak podobně jako řada jiných pěnkavovitých ptáků jim předkládají hmyz.

Naši dlasci jsou převážně tažní a jejich cesty na zimu směřují především do Itálie, dále potom i do jižní Francie a Španělska. Na jimi uvolněná místa v naší zimní přírodě se potom stěhují ptáci z Polska a severního Německa.

Dlask tlustozobý, autor fotografie František Vaňásek, sdílený disk ČSO

Čížek lesní

Oblibu tohoto drobného, čiperného, žlutozeleně zbarveného zpěváčka dokazují již prastará pomístní jména typu Čížová nebo příjmení Čížek. Podobně jako v češtině zní jeho název i v některých evropských jazycích, například rusky se řekne čiž nebo německy Zeisig. Určitě existuje i souvislost českého pojmu s čižbou, čížek – čižba, čili chytání drobných ptáků pro chov v klecích.
A skutečně, čížci dříve patřili k nejoblíbenějším chovancům, neboť se vyznačují milým švitořivým zpěvem, pohyblivostí a minimálními nároky na chov. S čížkem se nejčastěji setkáváme na podzim a v zimě, a to v porostech olší nebo bříz.

Čížek lesní, autor fotografie František Vaňásek, sdílený disk ČSO

Dříve býval považován za potulný druh, ale dnes už víme, hlavně na základě kroužkování, že čížek – jak ze severní, tak i střední Evropy – podniká dlouhé tahy až do Středomoří. Někdy dokonce díky množství čížků hovoříme o invazích. Zjara se hejnka čížků, která jsme viděli v olšových porostech, rozdělují na jednotlivé páry a čížci se stěhují do vyšších nadmořských výšek, především do smrčin.

Čížek lesní, autor fotografie František Vaňásek, sdílený disk ČSO

Brhlík lesní

Pokud uvidíte na krmítku opeřence šplhajícího (nebo slézajícího?) hlavou dolů, jedná se jistě o brhlíka. Současně je velice nápadný svým zbarvením. Shora je makově šedomodrý, přes oko má výrazný černý pruh a vespodu je červenohnědý. Sameček je tmavší, zejména pod křídly je červenohnědá barva úplně krvavá, samička je méně výrazně zbarvená.

Brhlík lesní, autor fotografie Dalibor Válek, sdílený disk ČSO

S brhlíkem je kromě šplhání hlavou dolů spojena ještě jedna zajímavost. Většina ptáků jsou stavitelé, staví si hnízda, ale brhlík je vlastně mezi našimi opeřenci jakýsi zedník, nebo dokonce by se dalo říci betonář. Uzpůsobuje si totiž vletový otvor do dutiny, ať už je to budka nebo přirozená dutina ve stromě. Zalepuje ji bahnitou hmotou na požadovaný průměr, což je obrana proti vniknutí vetřelců do dutiny. Není to samozřejmě jenom vlastnost našeho brhlíka, jihoevropští brhlíci staví takovýmto způsobem celá hnízda.

Brhlíci patří mezi stálé ptáky, ovšem v zimě se potulují a nedodržují tak přesně svá teritoria. Až v lednu začnou hájit svoje hnízdní revíry a pak už se drží na velice malém prostoru. Pak začnou hnízdit, a tehdy se ozývají svým zpěvem.

Brhlík lesní, autor fotografie Ludmila Korešová, sdílený disk ČSO

Na krmítku se může objevit ale i hrdlička lesní, strakapoud velký, žluna zelená ... nebo třeba veverka... :-))

John Thorne, Pexels.com

Strakapoud velký, František Vaňásek, Sdílený disk ČSO

Ptačí hodinka

Od ledna 2019 probíhá pod hlavičkou České společnosti ornitologické (ČSO) každoroční sčítání ptáků na krmítkách. Program nazvaný Ptačí hodinka je určený všem zájemcům o přírodu a ptačí dění v jejich okolí. Ačkoli se jedná o vědecký výzkum, zúčastnit se může úplně každý bez předchozích zkušeností.

Celorepublikové sčítání ptáků na krmítkách opět vzbudilo u veřejnosti velký zájem.

Letošní ptačí hodinky se podle průběžných výsledků zúčastnilo 34 774 sčitatelů a napočítaných opeřenců bylo 752 846.

Nyní budou ornitologové výsledky odborně vyhodnocovat. Očekávají, že finální výsledky budou k dispozici ve druhé polovině února.

Sčítání, autor fotografie Věra Sychrová, Sdílený disk ČSO

Průběžné výsledky můžete sledovat zde. Na stránkách najdete i mnoho zajímavých informací o tom, jak vybrat krmítko, čím krmit, fotogalerii, kvízy a další.

Výroba lojové koule

Lojovou kouli si můžete snadno vyrobit i doma. Nejen, že tak při výrobě většího množství ušetříte, ale zároveň si ohlídáte složení.

Místo plastové síťky, do které jsou běžně lojové koule zabalené, a které jsou pro ptáky nebezpečné, je možné použít kovové krmítko ve tvaru klícky, nebo si můžete zkusit vytvořit držák na koule z vrbového proutí či lýka. Velmi hezky také vypadá lůj se semínky v polovině vydlabaného kokosového ořechu a experimentovat je možné i s velkými borovými šiškami, které můžete směsí semínek a loje obalit.

Sýkory modřinky na krmítku s lojovými koulemi, autor fotografie Alena Budějská, sdílený disk ČSO

Jaká lojová koule bude ptákům nejvíce chutnat?

Pokud by ptáci mohli mluvit, rozhodně by se přimluvili za to, abyste si při výrobě lojových koulí dali záležet na kvalitních surovinách. Lůj či tuk pomáhá ptactvu v zimním období zvýšit tukové zásoby a semínka jim dodávají potřebné minerály a živiny.

Nejoblíbenější složkou jsou slunečnicová semínka, ale chybět by neměla ani semínka řepky, lesknice či lněné nebo konopné semínko. Přidat můžete i ovesné vločky, kousky jablek, sušené bobuloviny či strouhanou mrkev. Zejména drobní ptáčci jako sýkorky ocení spíše menší a měkčí semínka a suroviny, u kterých nebudou mít tolik práce s rozlouskáváním tvrdých obalů.

Strakapoud velký na kokosu s lojem, autor fotografie Zuzana Pernicová, sdílený disk ČSO

Chybu neuděláte, pokud jim na přilepšenou do lojové koule přidáte i sušený hmyz, např. sušené moučné červy. Drobný hmyz totiž patří do přirozeného jídelníčku ptáků, kteří mohou být vlivem zmrzlé půdy o tuto důležitou a chutnou složku ochuzeni. Lojové koule se sušeným hmyzem jsou pro drobné venkovní ptactvo opravdovou delikatesou.

! Do lojových koulí byste rozhodně neměli přidávat žluklý tuk či tuk, který zbyde po vaření. Vyvarovat byste se také měli použití margarínu a palmového oleje. Do krmítka ani do lojových koulí pro ptáky také nepatří zbytky pečiva, cukroví, těstoviny, nevařená rýže, strouhaný kokos či sůl !

Ptačí křídla na Fleru

Fler.cz má také spoustu zobáčků k nakrmení. Naštěstí i velkou zásobu krmítek.

Stačí si jen vybrat, nasypat zobání a pak už jen pozorovat ;).