Aneb o tom, jak mámy dokážou plnit sny, nejen ty své.

Byla jednou jedna máma a ta měla dvě dcery. Teď se zdá, že spolu budeme číst pohádku či vánoční příběh. No... trochu ano, ale spíš je to povídání o jednom zlatém prstýnku s růženínem. Podívejme se na jeho vznik. I když tu budou jen samé fotky ze zlatnické dílny, technické, přesto nás příběh nemine.

Tak tedy, byla jednou jedna máma a ta měla dvě dcery. Dnes jí říkejme Veronika. A ta milá paní Veronika mi napsala do zářijové fler pošty, že ty dcery jsou dvě a prstýnek jeden. Je zlatý, památeční a chtěla by jej dát jedné jako památku. Takový památeční rodový šperk od mámy pro dceru. Jenže dcery chce obdarovat obě. Jedním prstýnkem? Co teď? Co tak ještě jeden prstýnek? Zlatý. Růženínový.

A tady začíná příběh zrodu prstýnku "do páru". Veronika si představuje hladký kroužek a do něj vsadit nepravidelný kabošon růženínu. To se ukázalo být trošku oříšek. Prostě jsem nepravidelný kabošonek nesehnala ani na zakázku. Poptávala jsem a poptávala. "Pokud je to problém, nebo se Vám do prstýnku nechce, pochopím to," píše Veronika. Jenže moje představa už je zaslaná mým múzám a její vlastně taky. A zakázková výroba pro konkrétní zákaznici je opravdové potěšení. Potěšení na obou stranách. Někdy se k tomu přidá i další strana, když je to dárek. Věřím, že ten kamínek někde je a najde si nás.

Ten růženín byl u mě doma. Přesně ten tvar, jen ne kabošon. Krásný tromlík. Tak se zdá, že tu mám tu čest s jakousi výzvou. Beru. Prostě je potřeba ten kamínek lehce upravit. Zjistila jsem třeba, že při broušení se kamínek chová, jako by byl živý. Že by měl nožičky? Nožičky na odskočení si někam mimo brusku? Hm... Nakonec se povedlo a musím říct, že jsem opět o zkušenost bohatší.

Na začátku máme tedy ten úžasný růženín. A taky zlatý plíšek (1 mm) a prut čtyřhran (5 mm).

Beru ten prut a žíhám a válcuji. A měřím. Počítám správnou míru pro prstýnek velikosti 57. To, co teď letuji, možná nepřipomíná ani pravidelný kroužek, už vůbec ne zlatý. Uvidíme, uvidíme...

Teď to chce něco, aby kroužek byl opravdu kroužek. Trn na prsteny a dřevěná palice, to je ta ideální dvojka.

Ano, ano, správná míra.

Chce to ještě vyrovnat. Opět paní "dřevěná palice", tentokrát v harmonické spolupráci s kovadlinkou.

Teď je tu ten zlatý plíšek. Stříhám míru - na míru "tak akorát".

Plameny žíhají...

...do ruda.

Pak válcovací stolice s hladkými válci.

Už po několikáté pečlivě měřím.

Tohle bude lůžko pro kámen.

Obruba (cargle) přesně kopíruje tvar kamene. Čím těsněji, tím kámen lépe sedí. Obrys tvaruji v ruce, s kleštěmi.

Teď obrys přiletuji k plíšku. Plameny a zlatnická pistole.

A jsou tu dvě části těla prstenu, které teď nechám nějaký čas čistit ponořené v kyselině.

A jedeme dál. V této scéně vidíme půlkulatý pilník. Je potřeba opilovat obroučku (kroužek) do hladka, do zlaté barvy.

 

Do hladka beze stop po nářadí. Úplně do hladka. Velejemný smirk francouzské provenience.

Teď lůžko pro prsten. Vnější obvod vyřezán lupínkovou pilkou. Tady vidíte vyříznutí vnitřního obvodu, následuje dopilování jehlovým pilníčkem.

Sedí přesně, růženínek jeden. Na prstech a v zástěře zrnka zlatého prachu.

Dvě části prstenu. Přesná cargle a obroučka, ze které je vyříznutý rozměr a tvar pro ni. Ještě zapilovat s pečlivostí a přesností. Blížíme se k rozhodující části. Sletování k sobě.

Uf, uf, je to tam! Musí to být kolmé, vycentrované, vyvážené. Vidíme vlastně skoro prsten, i když cesta je ještě dlouhá.

Omořit (kyselina). Ano, ano, vše sedí.

Tento krásný nástroj se jmenuje fasklobna. Drží prsten při vsazování kamene. Druhý ani nevím, jak bych nazvala. Vyráběli jsme jej kdysi s mým mistrem v dílně, slouží při utahování kamene v obrubě. Fasování.

Pak trochu pilování, smirkování. Preciznosti. Vůbec nepotřebuji poškodit ten kámen.

Zvedám se od stolu a asi je teď čas pro trochu oddychu. Tedy uklízení, zatímco se téměř hotový prstýnek bude převalovat několik hodin v tromlovacím bubnu. Tromlíku šéfuje starší syn.

Tady to místo, to je ten ráj. Tady se toho tolik děje. Moře drobných krůčků při výrobě. Žádný nesmí selhat. Protože kterýkoliv špatný krok, i ten úplně poslední, může celou tu snahu poslat do felu. Tedy do zlatnické zástěry až tam, tam, ke zlatým pilinám.

Na stole vidíte to potřebné ke zlatníkově štěstí. Spíš tedy ke zlatníkově pohodlné práci. Včetně křesílka pro návštěvy po manželově babičce (úplně vpravo), křesílko pro staršího syna, je tu šťastný (vpravo u stolu). Inspirativní pohledy z okna. Pak taky P-B bečka dole, dobré osvětlení, džbán s vodou na pití, noťas pro kontakt s Flerem, zelený kobereček s motivem "cesta" pro mladšího syna. To ale pouze v případě, že v místě není ta modrá bečka. A pak všude spoustu spoustu nářadí. Kleště, pinzety, pilka, letovací podložky, kartáče na prsty a všechny ty krásné věci, které hrály při zrodu prstýnku jednu z rolí.

Prstýnek se válí v tromlovacím bubnu, zatímco hned vedle vlídně svítí červené oko leštičky. Leštička vyrobená ve Spojeném království je vlastně jedno z posledních zastavení prstýnku ve zlatnické dílně. Zbývá označit výrobní značkou. Pak už je prstýnek téměř hotov a jde na cejchovanou váhu. Putujeme někam ven za focením. A vlastně ještě jeho nezbytná cesta na Puncovní úřad pro státní ryzostní punc.

Celé to dobrodružství spěje ke šťastnému konci. Tedy spíš k začátku. Začátku historie jednoho prstenu a jeho majitelky. Tento šperk patří do kategorie "s příběhem". Milovaná zakázková tvorba.

Pro dnešek je hotovo.

Bylo mi s tím prstýnkem nádherně. A za oknem už je listopadová mlha. Čas běžel jinak, vzácné chvíle se tomu říká. Někdo tomu říká Dharma. Jsem tu správně. Ale taky - byla jednou jedna máma, která má dva syny. A ta máma, to jsem já. Máma dvou modrookých kluků. Pohladím nářadí a říkám: "Děkuji, paráda. Zas příště. Brzy."