Petra má ráda bramborové chipsy, vůni moře, jara a zimy, potkaní bříška a vlastně všechna zvířata. Proto své kabelky nevyrábí z kůže, ale z umělých materiálů a navíc z těch zbytkových. Jako malá se bála, že si na stroji prošije prst, ale této paranoie se naštěstí pro nás všechny zbavila, takže se můžeme kochat jejími nápaditými výtvory. Říká, že tvorbu má v genech – a na výrobcích od moje bags je to na první pohled poznat.

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?

Jmenuji se Petra, jsem z Přerova a tvořím pod značkou moje bags. V mém profilu najdete kabelky, batohy, hračky, brože a nově i giclée tisky mých kreseb a maleb.
Mám ráda zvířata, vůni moře, jara a zimy, lesní jahody, čokoládu, bramborové chipsy, potkaní bříška, hudbu, filmy, umění, staré domy, Paříž a ráda čtu.



Odmala jsem hodně kreslila (pokreslila jsem všechno, co se mi dostalo pod ruce – včetně zdí nebo pytlíků od mouky) a už ve školce jsem začala chodit na ZUŠ, kterou jsem navštěvovala až do prvního ročníku vysoké školy. Když jsem nekreslila, tak jsem buď něco kutila nebo šila. Moje mamka vždycky hodně šila a tím, jak jsem se kolem ní motala a sledovala ji, jsem se taky naučila šít. Měla jsem ovšem paranoidní představu, že si na šicím stroji prošiju prst (což se nakonec před třemi lety opravdu stalo a překvapivě to zas tak moc nebolí), a proto jsem šila všechno ručně. Teprve někdy v posledním ročníku vysoké školy, kde jsem studovala design obuvi, jsem začala šít na stroji, protože už mě nebavilo mít rozpíchané prsty od jehly.

Moje první kabelka vznikla tak, že se mi na vysoké rozpadl batoh a já jsem měla doma zbytek koženky, tak jsem si ušila tašku a pak ještě jednu další – tu jsem dala na internet a všimla si jí jedna paní z Oklahomy, která se stala mou první zákaznicí – chtěla, abych jí ušila stejnou. Doteď si pamatuju, že jsem byla v šoku z toho, že někdo z druhého konce planety je ochotný zaplatit za můj výtvor, a byla jsem tak nervózní, že jsem ji šila skoro celý týden.


Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Šiju ze zbytkových a odpadových koženek a umělých semišů. Koženka je sice na zpracování těžší než useň, protože ji nemůžete rozklepat kladivem nebo před šitím slepit jako useň, ale vybrala jsem si ji kvůli tomu, že mám ráda zvířata a vadí mi, když se zbytečně zabíjejí a týrají.
Záleží mi i na tom, aby moje tvorba co nejméně zatěžovala přírodu, a proto kupuji koženku, která je odpadem z výroby – jsou na ní občas drobné kazy, ale tím, že všechno nastříhávám ručně, se jim jednoduše vyhnu. Umělé semiše a většinu látek mám z obchodu, kde se prodávají zbytky ze šicích dílen.

Semiše jsem si oblíbila, protože jsou velmi příjemné na dotek a dobře se mi na ně tiskne. Šijí se z nich autopotahy a nábytek, takže jsou i snadné na údržbu, protože mají speciální apreturu. Pokud se zašpiní, stačí je otřít navlhčeným hadříkem.
Kromě šití i kreslím, poslední dobou většinou digitálně na tabletu. Mám sice mnohem raději tradiční kreslení na papír, ale kreslení na počítači je trošku rychlejší a nemusím toho pak tolik uklízet, takže momentálně vítězí.



Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Nejčastěji v REM fázi. Nejlepší nápady většinou dostávám v noci a pak je rozvíjím další den při vycházce. Při rychlé chůzi se mi dobře přemýšlí.
Velkou inspirací jsou pro mě i zvířata – třeba opičky, o které jsem se starala před třemi lety v útulku v Anglii, mě inspirovaly k navržení látky, ze které jsem ušila batoh.
Dříve jsem hodně šila na zakázku, ale momentálně na přání z časových důvodů netvořím.


Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Nejlépe se mi tvoří, když jsem sama doma a mám puštěnou hudbu nebo nějaký seriál. Nepatřím mezi šťastlivce, kteří mají vlastní dílnu, takže všechny moje výrobky vznikají různě po panelákovém bytě. Třeba na chodbě mám lis, který jsem si musela pořídit v rámci zachování dobrých sousedských vztahů – moc se jim nelíbilo, když jsem rozrážela nýtky kladivem. V jednom pokoji mám v koutě fotoateliér, v druhém nastříhávám, tisknu, šiju a kreslím. Mám jen jeden stůl, takže když kreslím, musím šití uklidit a naopak. Někdy je to otrava, ale aspoň mě to nutí mít pořádek.



Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není "jen" koníček.
Bylo to po promoci, když jsem s červeným diplomem v ruce marně hledala práci. A podruhé zhruba před rokem, když jsem naopak z práce odcházela.



Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Asi geny. Můj děda byl vědec, ale zároveň byl i velmi manuálně zručný – uměl vyrobit nábytek za použití obyčejné pilky a ručního vrtáku, dělal i krásná ručně vázaná fotoalba. Teď zrovna sedím u stolu, který děda předělal tak, aby měl větší pracovní plochu, a v rohu pokoje stojí police, kterou sám vyrobil. Moje babička zase hodně šila a byla velmi vynalézavá. Tyhle schopnosti po nich zdědila moje mamka a něco se přeneslo i dál na mě a mé sourozence.
Díky tomu, že moje mamka umí šít, jsem měla navíc k dispozici její šicí stroj, zbytky látek a zipy, takže jsem ze začátku neměla moc vysoké výdaje za materiál. Doteď mi radí s výběrem materiálů a občas za mě zaběhne na poštu.
Hodně mi pomohl i Fler a podobné prodejní portály, protože jsem si v začátcích nemusela zřizovat vlastní stránky a také jsem se nemusela vůbec starat o reklamu – zákazníci si mě našli sami.



Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Mám ráda všechny svoje výtvory, protože jsou za nimi hodiny práce a někdy i kapky krve, ale teď zrovna nejraději šiju kulaté kabelky s můřím sítotiskem. Ono se to asi nezdá, ale ušít kabelku na domácím šicím stroji tak, aby byla hezky kulatá a zároveň uvnitř pěkně začištěná, není sranda. Pokaždé mám úplně rozpíchané a bolavé prsty, ale o to víc se raduju z výsledku.

A taky jsem ještě pořád nadšená ze své první látky s vlastním potiskem. Vznikla tak, že jsem akvarelovými barvami namalovala různé druhy lučního kvítí, naskenovala je a pak jsem z nich v grafickém programu vytvořila opakující se vzor. Vždycky jsem si chtěla navrhnout vlastní látku, a konečně se mi to splnilo.



Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Asi bych nešla na vysokou školu, protože to bylo pro mě ztracených pět let. Nevím, jak je to teď, ale když jsem na UTB ve Zlíně studovala já, tak byla kvalita výuky a pedagogů na dost špatné úrovni a připadalo mi, že místo, aby tam v nás rozvíjeli kreativitu, tak ji spíš ubíjeli a snažili se nám vnutit vlastní názory. Ani po odborné stránce to nebyla žádná sláva – např. vedoucí oddělení designu obuvi nevěděl, co to jsou švové přídavky.
Abych se tam aspoň něco naučila, tak jsem se nakonec zapsala na předměty úplně jiných oborů – grafiku, 3D modelování a francouzštinu. Modelováním a grafikou jsem se pak nakonec i živila.



Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
V duchu „národ sobě“ musím zmínit moji mamá H.h., která dělá krásné šperky a taky šije kabelky.
Přiznám se, že ostatní tvůrce už moc nesleduji, protože na to nemám čas, pravidelně se ale kochám u značky veverka Zrzka.



Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Když potřebuju vypnout mozek, tak si zapnu seriál nebo film. Mám ráda americké nezávislé filmy, ranou tvorbu Tima Burtona nebo Terence Malicka, postapokalyptické seriály, německé komedie a filmy pro pamětníky.
Dovolenou většinou trávím prozkoumáváním středověké a starověké architektury, zíráním na moře a blouděním po galeriích. Když jsem byla před několika lety v Louvru, tak jsem myslela, že se tam rozplynu radostí. Byla to nádhera!
Dobře si ale odpočinu i při hraní se zvířaty. Během pandemie jsem se skamarádila s bandou koček a večer po práci si s nimi chodím za odměnu hrát. Patří jedné paní, která jich má dohromady asi 13, a tři z nich si mě zotročily. Když se nabažím těch jejich čumáčků, paciček a měkkých bříšek, tak ještě rychlochůzí obejdu park a přilehlou přírodní rezervaci a jsem odpočatá.



Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Chtěla bych určitě víc kreslit, zlepšit se v malování akvarelovými barvami a více se věnovat sítotisku.
Co bude za deset let, netuším, ale vzhledem k tomu, co se v současnosti děje a jak rostou ceny jídla, nejspíš brzy pomažu zpátky někam do kanceláře a šití a kreslení budu mít znovu jen jako koníček.



Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Dobře si nastudujte ceník České pošty. Nevím, jestli je to tak všude, ale u nás na pobočce se člověku vždycky snaží vnutit tu nejdražší možnou variantu. Často posílám balíky do USA a po Evropě a tam jsou rozdíly v cenách hodně výrazné.
A neprodávejte svoji tvorbu hluboko pod cenou. Neškodíte tím jen sobě, ale i ostatním tvůrcům. Sama sice taky nemám ceny nastavené tak, aby mi zaplatily veškerý čas, který výrobku věnuju, protože pak by byly moje věci neprodejné, ale vždycky mám do ceny započítané alespoň náklady na materiál.