Kočky, krásná a tajemná zvířata

Od CORRAL v kategorii Inspiromat | 13.2.2023

Chlapci a děvčata, máte rádi koťata? :-) Pak vězte, že spolu se psy patří kočky mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky. Však po boku lidí žijí už tisíce let! Ne vždy byly ale oblíbené, věřili byste, že byly dokonce pronásledovány jako čarodějnice? Pojďte nahlédnout do dlouhé kočičí historie, uvidíte, že je plná zajímavostí!

Divokým předkem domácích koček

...byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. Stejně jako její divoká příbuzná patří kočka domácí do podčeledi malé kočky a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, postupem času se ale více uplatňuje jako společník člověka. Ten rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou mrazivých oblastí), na mnoha místech zpětně zdivočela.

I domácí kočka je obvykle velmi schopným lovcem, který dokáže ve svém okolí zahubit velké množství drobných obratlovců, především hlodavců a jiných savců, ale také ptáků, plazů, ryb a dalších.

První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10–12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru.

Amber Kipp, Unsplash.com

Božské kočky

Bastet a Ra

Kolem roku 3 000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání.
Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů, dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, jež byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště.
Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyněmi Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.

Šašthí

Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1 000 let př. n. l. je začali chovat v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šašthí, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležitostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu.

Freya

Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku – Freyino zvíře.

Bastet, Commons.Wikimedia.org

Středověk: kočka budiž chována v každém dvoře!

Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se proměňují v kočky.

V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik obilí, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země.

Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy.

Michail Vasiljev, Unsplash.com

Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka.

Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.–17. století. V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra.

Stefan Ivanov, Unsplash.com

Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Například v britském námořnictvu v 18. století vznikla oficiální funkce lodních koček, majících status člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. století. Jedna z nich jménem Jenny se prý i se svými koťaty plavila i na Titanicu. Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.

S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývány angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské.

Moderní doba - výstavy a kočičí organizace

Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech.

Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídicí výbor chovatelů koček, v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků.

Ve Spojeném království některé kočky žijící v sídle premiérů, Downing Street, získaly titul „Vrchní myšilov úřadu vlády“.

Petrebels, Unsplash.com

Bílé kočky neslyší?

Odhaduje se, že asi jen pět procent všech koček má čistě bílou srst. Takové kočky jsou proto mnoha chovateli vnímány jako jaksi výjimečnější, či dokonce urozenější. Také historicky se k bílým kočkám pojila řada pozitivně chápaných pověr a historek.

Zároveň se ale můžeme setkat s tvrzením, že tato sněhobílá stvoření mají velkou pravděpodobnost výskytu hluchoty. Zde musíme dát bohužel tradovaným informacím za pravdu: Podle stávajících výzkumů a statistik mají bílé kočky skutečně větší šanci výskytu poruchy sluchu. Na vině je genetická vada. Ta potlačuje produkci melaninu, který má vliv na pigmentaci těla i na činnost tzv. hlemýždě ve vnitřním uchu. Tento sluchový orgán totiž pro správné fungování musí na svém povrchu melanin obsahovat.

Zajímavé je, že z hlediska statistik představují jisté vodítko oči koček. Zrcadlí totiž právě produkci melaninu, a tak se ukazuje, že bílé kočky se dvěma modrýma očima mají asi 85procentní šanci, že se narodí hluché. Pokud má kočka modré jen jedno oko, klesá pravděpodobnost hluchoty k 40 procentům.
Navíc je hezky vidět spojení s ušima v tom, že se v takovém případě častěji vyskytuje porucha sluchu jen u jednoho ucha, obvykle na stejné straně hlavy, jako je modré oko.

ilustrace: HelenaG

K čemu slouží kočce vousky?

Ať už jsou krátké či dlouhé, rovné či vlnité, vousky tvoří výraznou součást kočičí tváře. Kočka bez nich by nám vlastně nepřišla úplná. Nejde přitom ani zdaleka jen o estetickou záležitost.

Vousky jsou naprosto klíčovým nástrojem koček pro vnímání okolí a interakci s ním. Tyto vousky jsou dvakrát až třikrát silnější než kočičí srst.

Nachází se na obou stranách čumáčku, na bradě, nad očima a na zadní straně předních nohou. Kočka užívá své vousky několika různými způsoby. Ten nejdůležitější je spojený s hmatovými smysly – samo slovo „vousky“ je vlastně nepřesné, trochu lidové označení. Ve skutečnosti jde o specializované hmatové chlupy, které jsou velmi citlivě propojeny s receptory v kůži, které informují příslušná mozková centra s přesností odpovídající citlivosti špiček našich prstů.

Lina Angelovová, Unsplash.com

Hmatové receptory přitom aktivují i ty nejjemnější vibrace vousků, takže kočky jimi reagují nejen na dotek pevných předmětů, ale i na změny v proudění vzduchu. Díky tomu se výborně orientují v prostoru, navíc to pomáhá jejich vnímání i ve tmě. Stejně tak tyto smysly pomáhají při rychlém a akrobatickém pohybu při lovu či úprku.

Nemluvě o tom, že kočka díky fouskům „skenuje“ svou trasu, a tak dokáže rychle posoudit, zda se například dokáže protáhnout úzkým otvorem. Musím říct, že tuhle věc vím o kočkách odmala, a vždycky jsem měla nutkání zkusit našim kočkám vousky zastřihnout, jestli se pak někde zaseknou... ale nebojte se, nikdy jsem to neudělala :-).

Kočičí "mývalí" obr

Mainská mývalí kočka je jedno z nejstarších amerických kočičích plemen. Řadí se mezi největší domestikované kočky. Díky její impozantní velikosti a přátelské povaze se jí často přezdívá „něžný obr“. Tyto kočky byly poprvé spatřeny v americkém státě Maine a od toho je odvozeno první slovo názvu plemene. Druhé slovo – „mývalí“ bylo kočce přiřazeno díky jejímu huňatému ocasu, nápadně připomínajícímu medvídka mývala. Mezi chovateli je ovšem spíše uznávaná verze, že název Maine Coon je odvozen od britského mořeplavce a kapitána Charlese Coona, který do Ameriky přivezl zřejmě dlouhosrsté norské lesní kočky, jež se následně zkřížily s krátkosrstými kočkami žijícími v Americe.

Maria Vlasova, Unsplash.com

Mainské mývalí kočky jsou obzvlášť velké a robustní. U těchto koček je velmi viditelný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5–7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9–11 kg, kastrovaní kocouři dokonce 12 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života. To už je pořádný kousek k pomazlení, co říkáte?

Miluju tě!