Jitka má velmi vřelý vztah ke lnu, což se promítá do oblečení dělaného s láskou a neskutečným okem pro detail. Nejpopulárnějším kouskem od Kelerky jsou pánské košile, ovšem hned v závěsu jsou i dámské šaty a nadčasové topy. Proč to vyhrál zrovna len a mnoho dalšího, vám poví sama Jitka...

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Můj letitý parťák je šicí stroj, časem se k němu přidal i len. Kolem šicího stroje, který jsme měli doma, jsem kroužila už jako malá holka, bavilo mě pozorovat, jak u něj maminka kouzlí a chtěla jsem prozkoumávat všechna ta jeho kolečka a hejblátka, přitahovaly mě krabičky s neuvěřitelnými poklady, které se poblíž něj vyskytovaly. Jakmile jsem si k němu směla sednout a vyzkoušet ho, už jsem se od něj jen tak neodtrhla, obzvlášť během středoškolského studia na obchodní akademii, kde jsem záhy zjistila, že „má dáti, dal“ a finanční strategie, o kterých jsme se učili, mou vášní nebudou.

Lákalo mne divadlo a scénografie, chodila jsem do všech možných výtvarek, ale nikdy mé výtvory neměly takovou šťávu, abych byla přijata na nějakou uměleckou školu. Zamířila jsem tedy alespoň dálkově na oděvní průmyslovku, kterou jsem si obohatila prací kostymérky v divadle a následně asistencí prodeje v Galerii módy u oděvní návrhářky Heleny Fejkové. Tento čas byl pro mou tvorbu asi nejzásadnější. Paní Fejková byla královna lnu, alespoň tak jsem ji tehdy vnímala. Do té doby jsem len znala jen jako takovou tu látku na ubrusy nebo na neforemné bachraté oblečení. Jednou jsem si od ní odkoupila pár metrů krásného šumperského lnu a zjistila, že to je úžasný materiál, jak na nošení, tak na šití. Shodou okolností jsme zrovna ve škole šili pánskou košili, a mne napadlo, že na ní je spoustu míst, která by se dala oživit, že kapsa nebo sedlo je takový prázdný list papíru, kam si můžu „kreslit“, jak chci, a tak vznikly mé první lněné košile „vráska“, „skulinka“ a brzy na to šaty „ékágé“, „africká skála“, „linky“…

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Jak už jsem naťukla, propadla jsem lnu. Líbí se mi na něm jeho struktura, nepravidelnost vlákna, jak je příjemný do ruky, tvárný, mám ráda jeho upřímnost – na nic si nehraje, klidně se okatě pomačká. Baví mne, že na sobě zanechává otisky pohybu těla. Tam, kde se ruka ohýbá, se on zkrabatí. Nejraději mám jednobarevný len, kde mohu zanechat mou autorskou stopu, podpis. Čas od času si odskočím k mikinám z bavlněného úpletu, ale i k nim propašuji alespoň pár centimetrů lněného plátna jako podklad pro výšivku.
Mám radost, když můj výtvor vypadá pěkně z dálky, má pohlednou siluetu, barevně je libý oku, ale důležitější pro mne je, aby zaujal detail, který je vidět, až když přijdete k člověku blíže.

Pro výšivky a detaily nepotřebuji žádný komplikovaný stroj, v podstatě si vystačím s rovným a klikatým stehem. Mou tvorbu provází především tečka a čárka, které se potkávají někdy nahodile, někdy je jejich umístění pečlivě naplánováno.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Inspirace přichází na koncertě, výstavě nebo na výletě. Často mne inspirují přímo zákazníci nebo jen nahodilá kupka barevných odstřižků látek, které si schovávám. Baví mne se jimi prohrabávat, občas si na pomoc vezmu špulky nití a nápad přijde vzápětí. Někdy je to ale daleko prozaičtější. Stane se, že střihnu do látky na nechtěném místě, najednou je potřeba nadělení napravit a ejhle, vznikne detail, který provází mou tvorbu dodnes. Užívám si momentů, kdy se zčistajasna rozhodnu udělat něco jinak, přidám ještě jeden steh, nebo naopak kousek vypářu, změním barvu nitě, i když to třeba znamená pár minut párání.

Co se týče zakázky, oslovují mě zejména zákazníci, kteří souzní s mým stylem, chtějí lněný kousek, takže spolu ladíme jen střihové provedení, barevné kombinace a detaily.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Dílnu mám doma v kuchyni a postupně si pro ni ukrajuji centimetr po centimetru z naší domácnosti, takže role látek jsou už téměř v každé místnosti, o chomáčcích nití a zatoulaných špendlících ani nemluvě. Za zdmi našeho domu si moc užívám „zlatých“ večerů, kdy vyrážím do ulic Starého Města pražského, hledám zajímavá zákoutí a zdi, kde bych si mohla vyfotit nově ušité věci.

Nejlíp se mi tvoří asi během léta, je dlouho světlo, teplo, takže mi nevadí stále se převlékat, když potřebuji vyzkoušet nový střih. Vzpomínám, kdy se děti na začátku prázdnin rozjely na tábory, a já měla najednou spoustu času a klid na šití. Tvořit od osmi ráno dlouho do noci, všude po bytě mít rozházené střihy, nůžky, tužky, pravítka, neluxovat, a když už se oči fakt klíží, nechat všechno tak, jak je, jít spát a druhý den pokračovat. Teď už jsou ratolesti odrostlé, takže prostoru a času na tvoření mám dostatek i během školního roku, ale i tak si občas v červenci nebo srpnu uvědomím, že najednou nastala taková příjemná atmosféra pro tvorbu. Jsou to chvíle, kdy se vše zklidní, machři v ulici netúrují sporťáky, vybije se telefon a z reprobeden hraje jazz.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
Bylo to v době, kdy už se naše děti přestaly batolit, mně tím pádem končila takzvaná mateřská dovolená a nastal čas vrátit se do práce. V ten moment jsem se rozhodla, že jestli se někdy chci vrhnout do šití naplno, není na co čekat. Rozhodnutí by ale nebylo tak snadné, kdybych neměla ohromnou podporu mého empatického muže, který vytváří skvělé zázemí a trpělivě snáší veškerý cvrkot spojený s mou prací. Navíc nepohrdne vyzkoušet novou košili, a dokonce se v ní nechá i vyfotit.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Nejspíš práce v Galerii módy Heleny Fejkové, kde jsem potkala spoustu tvůrčích lidí a kde jsem měla možnost nakouknout pod pokličku řady českých návrhářů, ať už tvořili právě ze lnu nebo jiných materiálů. Pak jsou to rozličná přání zákazníků, která mě vedou k hledání nových postupů a informací.
Také mi zásadně pomohlo šťouchnutí od kamarádky, která mě přesvědčila, ať zkusím prodávat na Fleru. Mně zpočátku přišlo nepředstavitelné, aby si někdo mé věci koupil bez vyzkoušení. Vystavila jsem tedy jen nějaké tašky a pro zajímavost jednu pánskou košili. Ta se brzy prodala, tak jsem zkusila další… a už to jelo. Stále si na Fleru netroufnu nabízet úplně všechno, co ušiju. S pánskými košilemi nebo dámskými volnějšími kousky to lze vcelku snadno, ale s propracovanějšími střihy už by to byl moc velký adrenalin.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Nevím, jestli pyšná, ale obecně mám radost, že je zájem o pánské košile, že si chlapi objednávají všechny ty „skulinky“, „paralelky“, „štráfky“ a „vrásky“ a že jsem snad třeba trochu rozčeřila vody klasických pánských košil.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Občas si povzdechnu nad tím, že jsem nechodila na nějakou školu zaměřenou na můj obor v rámci intenzivnějšího studia a nezažila tak tvůrčí práci, kde by mě někdo provázel, s kým bych mohla debatovat, radit se, kdo by mi kladl záludné otázky a kde bych si vytvořila nějaké tvůrčí zázemí. O to víc ale nyní vyhledávám různé kurzy či workshopy (teď mám například v hledáčku kurzy focení) a snažím se být otevřená lecjakým výzvám a příležitostem. Suma sumárum, nic bych neměnila, protože když bych udělala něco jinak, možná bych litovala, že nemám to, co mám, a nejsem tam, kde jsem…

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Je jich hodně, například White Deer, Nereza, mi.ui… Ráda nosím trička od ververdesign, užívám si koženou ledvinku od Arché, tašku od nesu, z látek „Tajná zpráva“ a „Dobrodružství v oblacích“ od wilburriny jsem si ušila sukni, do mých zásob lnu jsem pořídila i pár metrů lnu od atelier terej.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Nejraději se vypravím na výlet, buď s rodinou, kamarády, nebo i jen tak sama. Ráda vylezu na nějaký kopec nebo rozhlednu. S manželem se nechám zlákat na koncert, fascinuje mě nový cirkus, taneční představení a imerzivní divadlo. A taky chodím hlaholit do jednoho z pražských pěveckých sborů.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Do budoucnosti se moc nedívám, více mě baví prožívat naplno to, co se děje zrovna teď. Nemám nějaké velké ambice, netoužím po tom, aby moje „firma“ expandovala. Myslím, že i nadále si budu sama svou šéfovou i svou zaměstnankyní, protože mě baví být u všech fází tvůrčího procesu, a bylo by mi líto, kdyby mi něco uteklo. Zároveň si uvědomuji, že je spousta činností, kde bych se chtěla a měla zdokonalit, například v oblasti tvorby střihu nebo focení. Co bude za deset let? Kdo ví, co se semele... Třeba už konečně vytvořím na Fleru nějakou Top nominaci.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Myslím, že všechna moudra už byla řečena v předešlých rozhovorech, takže se asi budu opakovat. Tvořte to, co vás baví, co vám přináší smysl… Mám pocit, že v záplavě všech produktů, které na nás z různých koutů vyskakují, zákazníky nejvíce osloví tvorba, ze které je cítit osobitost a upřímnost.