Dovolte mi položit vám hned na začátku jednoduchou otázku: Co se vám vybaví, co vám prostě hned vytane na mysli, když se řekne krajka? Podnikla jsem malý průzkum a dobrá polovina oslovených si vybavila nejprve luxusní spodní prádlo a jako další nejčastější odpověď byly dečky a záclonky u babičky. Jenže krajka má mnoho podob a využití i v dnešní moderní době - a rozhodně vám přitom nebude jen ležet na stole. A protože nás zajímá řemeslo, budeme si tedy povídat o krajce ručně vyráběné. Poodhalme tajemství vzniku této křehké krásy, která nemusí být jen ve formě kraječkových záclonek a deček.
Umění krajky v našem přetechnizovaném světě dnes upadá, naštěstí se ale stále najdou krajkářky i umělci, kteří tuto techniku nejen ovládají, ale dokáží z ní vytvořit ojedinělé věci...
Co je to vlastně krajka?
Definic a charakteristik je mnoho a různě obsáhlých. Kupříkladu podle Ottova slovníku naučného z roku 1900, z pera M. A. Smolkové:
„Krajky... jsou ozdobné plochy jevící se obyčejně v pruzích libovolné šířky s krajem buďto rovným nebo vykrouženým. Hotoví se z nití lněných, konopných, kopřivových, hedvábných, bavlněných, vlněných, stříbrných i zlatých, ano i z vláken rostliny aloe a vlasin koňských. Ku zvýšení nádhery bývalo nezřídka při zhotovení krajek používáno zlatých, stříbrných a hedvábných perel, korálků a rozličných penízků a cetek ze zlaceného plechu.”
V podstatě se dá ruční krajka definovat jako vzdušná lehká textilie s transparentním vzorem, vytvářená jedním pracovním procesem pomocí jednoduchých nástrojů, tvořená jednou nití či jejich soustavou různými textilními technikami.
Toliko suchá teorie. A my spolu v několika následujících článcích podnikneme malý exkurz do tajů nejznámějších druhů ručně vyráběných krajek...
Z krajkové historie
Výroba krajek je velmi staré textilní odvětví – počátek ruční výroby krajek lze podle různých historických pramenů a nálezů odhadnout už do doby 4500 let př. n. l., i když tehdy ještě nelze hovořit o krajce v pravém slova smyslu. Šlo spíše o způsob zpevňování okrajů látek, ze kterého se postupným vývojem začala vytvářet samostatná krajka ve smyslu, v jakém ji známe dnes.
Marie Antoinetta, šaty s mechlinskou krajkou, dobová rytina ->
Uvádí se, že nejstarším typem krajky je krajka šitá, která vznikla v antice, síťované ozdobné šátky byly známé již ve starém Egyptě, zdobení uzly je doloženo od 11. století. Doklady nejstarších paličkovaných krajek jsou z Itálie konce 15. století.
Ovšem krajka jako vyhraněný druh textilie se v Evropě objevuje až v průběhu 16. století a to v Itálii, kde vznikají první vzorníky, díky nimž se krajkářství šířilo po zbytku Evropy. Zároveň s rozvojem krajkářské tvorby se vytváří i centra, která udávají směr vývoje. Podle charakteru vzoru vznikají různé druhy krajek, které nesou názvy významných krajkářských center – pojmem se stává krajka bruselská, valencienská, benátská, flanderská, mechlinská a v moderní době také česká škola.
Ve všech historických dobách byla krajka vyhrazena pro slavnostní chvíle a reprezentační účely. A to jak v odívání, tak v bytové kultuře. Stala se nezbytnou součástí dvorského i měšťanského oděvu, ale také lidového kroje a to nejen ženského, ale i mužského. Postupně se objevila snad na všech součástech oděvu. Z krajky se vyráběly drahé křtící soupravy či svatební šaty pro nevěsty. Vzácné rozměrné krajky sloužily jako honosné svatební dary. Krajkové závěsy byly součástí postelí s nebesy, oblíbených v 17. a 18. století. Také na liturgickém oděvu se objevovala krajka, a to jak v pravoslavných chrámech, tak v židovských synagogách.
Malíři coby dokumentaristé
Nejstarší dokumentované krajky se tedy objevují v renesanční módě. Z této doby se dochovalo velmi málo obrazových dokladů, krajky známe především z dobových obrazů a rytin, většinou však způsob užití krajky, ne tak techniky.
<- Peter Paul Rubens, Ludvík XIII., 1625
První výrazná módní vlna, která přinesla rozšíření krajek, začala španělským dvorním oděvem 16. století. Vyznačoval se honosností a nádherou, ale střih byl velmi upjatý a nepohodlný. Symbolem tohoto oděvu se stalo okruží – tuhý límec těsně obepínající šíji, který se zprvu vyráběl z hustě naskládané látky, nakonec byl až celokrajkový. Čím zdobnější a větší, tím výše jeho nositel stál na společenském žebříčku. Byla to nejnákladnější součást tehdejšího oděvu. Ze Španělska se tato móda rozšířila do protestantského Německa, Nizozemska a také do Čech, kde ji propagoval císař Rudolf II.
Elegantní Francouzi volili místo okruží vysoké stojaté límce, které dovolovaly odhalit krk. I ty se vyráběly z krajky, stejně jako nabírané manžety či krajkové kapesníčky. Také v Anglii se nosily krajky, tón módě udávala královna Alžběta. Itálie převzala španělskou módu v nejvolnějším stylu, nosily se hluboké dekolty a místo okruží vysoké krajkové límce. Ovšem okruží se hlavně v ženském oděvu udrželo až do poloviny 17. století.
Móda celého 17. století preferovala krajku, která byla zhusta zastoupena i v mužském oděvu. V této době byla krajka dokonce více v oblibě než šperky z drahých kovů. Byl to doslova zlatý věk krajky.
Krajka v módě...
Používala se hlavně na límcích a manžetách rukávů, které někdy sahaly až k lokti. Mimo krajek se ke zdobení zhusta používaly i stuhy, mašle a prýmky. V Čechách měly ležaté límce čtverhranný tvar.
Od 18. století začíná udávat tón evropské módy francouzský dvůr. Krajka se používala téměř ve všech textilních odvětvích, vzniká móda velkých krajkových vějířů, které se ve velkém vyrábějí ve Flandrech. V zájmu zachování domácích manufaktur se ve Francii, Anglii i Španělsku dokonce zakázal dovoz zahraničních krajek, což mělo za následek vysokou poptávku po krajkách vzácných, pašovaných.
Krajka se také stává sběratelskou vášní šlechticů, která vedla tak daleko, že v Anglii byl dokonce vydán zákaz pohřbívat nebožtíky s množstvím vzácných krajek.
Volán s akantovým vzorem, 1. čtvrtina 18. století, Brusel. Paličkovaná krajka bruselského typu. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
V 18. století se objevuje další oděvní prvek tvořený převážně z krajek – tzv. jabot. Byla to nabíraná krajka zakrývající zapínání košile, takový předchůdce kravaty. Stále více přichází do módy krajkové čepečky, původně používané jako ochrana vlasů ve spánku nebo při mytí. Teprve později se staly součástí negližé (uvolněný domácí oděv) nebo nahrazovaly složité účesy.
<- Maurice Quentin de La Tour, Mademoiselle Ferrand meditating on Newton, rokokové negližé
V rokoku se nešetřilo různými ozdobami a dekoracemi, a to nejen v módě, ale i v interiérech všeho druhu a především dámských budoárech. Nesmírně oblíbené byly různé alegorické kostýmy a orientální kabinety, z této doby také pocházejí malé taštičky zvané pompadurky - to vše bohatě zdobené mašlemi, stužkami a jak jinak – krajkami.
Rokoková móda zasáhla celou Evropu a naposledy sjednotila styl odívání aristokracie všech zemí.
Alex Bassano, fotografie královny Victorie při jubilejní oslavě, 1887 ->
...i v mírném úpadku
Nástupem 19. století zájem o krajky začíná pomalu upadat. V módě a životním stylu se vrací inspirace antikou, následovaná měšťanským biedermeierem, romantismem, druhým rokokem. Zdobnost přebírají vzorované látky, zájem o krajku se začíná ztrácet, i když stále zdobí čepce, výstřihy a manžety.
V polovině 19. stol. přichází móda krajkových punčoch. Ke konci 19. století se začíná citelněji rozlišovat mezi běžným oděvem pro všední den a honosnými toaletami pro slavnostní příležitosti, na kterých se stále uplatňovaly ruční krajky.
A právě tehdy se poprvé objevuje strojová krajka. Už začátkem 18. století vznikla ve francouzském (jak jinak, že?) Tulle tylová vazba a v Anglii byl vynalezen první stroj na výrobu tylu. A tak začíná nová etapa krajkářské výroby, tentokrát strojní, která odstartovala počátek úpadku ruční krajky.
První paličkovací stroj přichází do světa krajky roku 1872 (Eugen Malheres). Strojová krajka je levnější a dá se vyrobit ve velkém množství, rychle se tak stává běžným doplňkem prádla a domácího užitkového textilu. Ruční krajka však zcela nezaniká, např. v módě se dále udrží jako materiál pro luxusní a drahé společenské šaty nebo jako doplněk svátečních oděvů.
Krajkový vějíř s figurálními motivy, 4. čtvrtina 19. století, Brusel. Ručně šitá krajka, rohovina. Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Krajkový slunečník, kolem 1860, Brusel. Ručně šitá krajka. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Vlevo - Božena Troníčková, společenské šaty 1909, hedvábný satén, výšivka, paličkovaná krajka. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Vpravo - Augusta Eisenbergerová, společenské šaty, cca 1912, hedvábný satén, živůtek z ručně šité krajky. Uměleckoprůmylové museum v Praze.
Česká krajkářská škola = světový unikát.
V českých zemích se ruční výroba krajek ujímá nedlouho po jejím rozšíření v Evropě a zapouští zde silné kořeny. Krajky byly původně dováženy, ale opakované zákazy a nařízení o používání krajek daly u nás vzniknout dvěma hlavním krajkářským střediskům:
- od 2. pol. 16. století v Krušných horách a na Šumavě,
- o století později na Vamberecku.
Výrobou paličkovaných krajek se tehdy živily celé rodiny, vč. dětí a mužů. V Krušných horách kupříkladu založil školu se zaměřením na šitou krajku hrabě Auersperg. Ke konci 19. století, tak jako jinde v Evropě, ruční krajka upadá pod vlivem strojní produkce, a tak se krajkářky přeorientovávají na vyšívání.
Tyto negativní vlivy vyvolaly snahu o záchranu ruční krajky, a tak z popudu císařovny Marie Terezie roku 1767 vzniká v Praze první krajkářská škola ve střední Evropě, která vychovávala údajně 118 dívek – krajkářek. Roku 1879 vzniká ve Vídni Císařsko-královský centrální školský ústav, jemuž podléhaly všechny tehdejší krajkářské školy na území Čech a Moravy. Po zániku Rakouska-Uherska přechází roku 1918 na Státní ústav školský pro domácký průmysl v Praze.
(Škola navazující kontinuálně na tyto instituce dnes stále existuje pod názvem Vyšší odborná škola textilních řemesel a Střední umělecká škola textilních řemesel).
Božena Rothmayerová, pokrývka, 1947. Ručně šitá krajka. Vypracoval Školský ústav umělecké výroby v Praze. Depozitář SUŠTŘ a VOŠTŘ textilních řemesel v Praze.
Krajkářství tak u nás, na rozdíl od zbytku Evropy a světa, získalo vlastní školství a školené výtvarníky, a tak se mohlo transformovat do polohy uměleckého oboru.
Od počátku 20. století se formovala typická česká krajkářská škola s řadou osobností, jako např. Marie Sedláčková-Serbousková, Božena Rothmayerová, Anna Rossová, ale především Emílie Mildeová-Paličková. Pod jejím vedením vyrostla na VŠUP v Praze celá generace výtvarnic, které ctily tradici rukodělné tvorby, ale prosazovaly i nové pojetí. A tak ruční krajka ani v dnešní době nezaniká – vytvářejí se z ní dárkové předměty, bytové dekorace, ale i rozměrné tapiserie a monumentální krajky určené do interiéru.
Emilie Paličková, Úsporné prostírání, 1937. Paličkovaná krajka, len. Vypracoval Státní ústav školský pro domácký průmysl v Praze. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Není krajka jako krajka!
Na závěr našeho prvního povídání o krajce si pojďme letmo představit nejznámější techniky, kterými se dá vytvořit křehká pavučina. Způsobů, jak z obyčejné příze vytvořit jemnou krásu, je mnoho a leckdy se různé techniky navzájem doplňují a kombinují.
Drhaná krajka
Patří k nejjednodušším a vývojově nejstarším krajkářským technikám, která byla historicky prokázána v mnoha starověkých kulturách – Egyptě, Číně, předkolumbovské Americe i klasickém Řecku. V 13. století se hojně používala v Arábii, odkud se díky mořeplavcům dostala do Evropy. Krajka se vytváří pomocí uzlů rytmicky vázaných do určitého vzoru. O této technice najdete ve Fler MAGu už jeden inspirující článek.
náramek s měsíčním kamenem | aiva
Síťování
I touto starou technikou, o které jsme ve Fler MAGu již psali, se vytvářely krajky. Původně mělo síťování praktický účel (rybářské, lovecké sítě), v Egyptě, Řecku a Římě se ale vyráběly i ozdobné síťky na vlasy zdobené korálky a perlami. Tato krajka se vytváří vázaním uzlů pomocí síťovací jehly, na kterou je namotána příze.
Povlak na polštář, 1. pol. 17. století, Itálie nebo Nizozemí. Výšivka na síťovině. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Ručně šitá krajka
Je jedním z nejstarších typů krajek. Také je zdaleka nejnáročnější co do technologického postupu výroby. Byla známa již ve starém Řecku a Byzantské říši. Prošla vývojem od jednodušší Reticelly po klasickou šitou krajku, jakou známe z barokní doby, kdy dosáhla největšího rozmachu a velkoleposti. Šije se od samého začátku ručně, bez žádných podpůrných materiálů. Na pomocné plátno (celastik) se našijí kontury vzoru, do kterých se jehlou a nití šijí výplně. Po ušití krajky se pomocné plátno zcela odstraní.
Replika segmentu metrové krajky dle návrhu Emilie Paličkové, 2005. Ručně šitá krajka, len. Pro depozitář SUŠTŘ a VOŠTŘ textilních řemesel v Praze vytvořila Lenka Veselá.
Paličkování
Nejstarší písemné doklady o paličkované krajce jsou z Itálie 15. století, i když pro její značnou vyvinutost lze předpokládat, že tato technika byla známa již dříve. Už v egyptských sarkofázích byly nalezeny paličky a zbytky krajek. K výrobě paličkované krajky je potřeba tvrdou podušku plněnou pilinami (u nás se jí říká herdule) a paličky, na které je namotána příze. Prohazováním paliček, jejich křížením a kroucením vzniká vzor, který se fixuje na herduli pomocí špendlíčků.
Pletení
Tuto techniku asi není třeba příliš představovat, také jsme o ní ve Fler MAGu již psali, a každý máme jistě v šatníku nějaký ten svetr či ponožky. Věděli jste ale, že nejstarší dochované pleteniny pocházejí z vykopávek hrobek egyptských faraonů? Původně se pletlo na jedné jehlici, pro zjednodušení práce bylo vynalezeno pletení na dvou jehlicích (nálezy z 12. století). Ve středověku bylo pletení punčoch dokonce ryze mužskou záležitostí. Plést se dají ovšem nejen svetry a punčochy, ale též třeba krajkové závěsy a ubrusy.
Dětský čepeček se vzorem hvězdice a modrými květy, 2. čtvrtina 19. století, Čechy. Pletení, paličkovaná krajka vláčková, korálky. Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Háčkování
Také netřeba příliš představovat – vzniklo původně z pletení bez nářadí a jeho znalost dokumentuje už archeologický nález z hrobu ženy z doby bronzové. Háčkovat se nepřestalo, i když byly daleko více ceněny krajky zhotovené pletením či paličkováním. Háčkování začalo být znovu módní v 19. století a v jeho druhé polovině zažilo svou velkou renesanci. K výrobě háčkovaných krajek potřebujeme přízi a háček příslušné velikosti.
Frivolitková krajka
Původ má v orientálních zemích. S největší pravděpodobností vznikla z krajky drhané a pro svou zdobnost se rychle rozšířila po všech kontinentech. Je charakteristická bohatými zdobenými vzory skládajícími se z uzlíků a pikotek řazených těsně vedle sebe do obloučkových tvarů. V zahraničí je tato krajka rozšířenější než u nás, v oblibě ji mají v Německu a Anglii. U nás nemá příliš dlouhou tradici. Pro její výrobu je potřeba hladké příze a speciálního frivolitkového člunku či jehly.
Krosienky neboli sprang
Je na pomezí krajkářských technik. Je to vlastně pletení na rámu, kterým se vyráběly čepice, šátky, závoje, ozdobné ručníky. Svou vzdušností a variabilitou se její pomocí ale dají vytvořit i předměty krajkové povahy, jako vidíme na lidových krojích Valašska. Krosienka se objevila už ve starověku, v Dánsku a Egyptě byly ve vykopávkách z období 1400 let př. Kr. nalezeny předměty zhotovené neznámou textilní technikou. Znovuobjevena byla tato technika těsně před koncem 19. stol. údajně vídeňskou učitelkou v rusínských vesnicích v Haliči. Téměř bez přerušení zůstala na pomezí zájmu zachována v lidovém prostředí.
Replika koptské čapky z 5.-7. století, 1999. Krosienky, vlna. Pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze vytvořila Alena Samohýlová.
Fler krajkářský
I u nás na Fleru najdeme spoustu ručních krajek. Šikovné a zručné ruce tu nabízejí výtvory z různých známých i méně známých technik, a tak si dejte malou místní ochutnávku.
rukavičky Nostalgia starých čias | Marion15
Nad jezerem svítá | Romana Kdýrová
Ozdoby bílé-malá sada-frivolitky | Hanka.h
Ex Libris pro Lenku | Vesellenka
Polštářek s háčkovanou vsadkou - červená | Lenka Včelka
Tunika (tílko) se sprangovou krajkou | Šik-artex
A příště si povíme více již o některé konkrétní krajkářské technice ;-)
Za fotografie společenských šatů děkujeme Uměleckoprůmysovému museu v Praze. Obdivovat naživo (nejen je) můžete na výstavě "Pražské módní salony 1900-1948", která je pro velký zájem veřejnosti prodloužena ještě do 13. 5. 2012.
O výstavě jsme vás informovali v článku "Zájemci o historii módy se urychleně dostaví do Pražských módních salonů!".
Úvodní fotografie: Tvorive ruce
Zdroje:
Mertová Petra, PhDr., Paličkovaná krajka jako společenský, sociální a ekonomický fenomén, 2008
Mgr. Czumalová Petra, soubor přednášek Dějin umění na SUŠ a VOŠ textilních řemesel v Praze
Vondrušková Alena, Prošková Iva, Krajkářství, Grada 2004
Ing. Kadlecová Eliška, Vybrané kapitoly z textilní technologie, Praha 1993
Prošková Iva, Drhání, 1993
Hladká Helena, Martincová Illona, Háčkování našich babiček, díl 2., Praha 1980
