Je hodina před půlnocí. Děti spí. Jiřík sedí na gauči a začisťuje boty. Balí je do krabic, to aby s nimi zítra zašel na poštu... Každý ten pruhovaný pantofel chvíli podrží v rukou a zálibně si ho prohlíží: „To je přece nádherná bota, Terezko, koukni na ni... Máš tam někde ty flérové otázky?“
„Myslela jsem, že si k tomu otevřeme víno a tak...“
„Někde to tam leží za tebou.“
„...no tak dobře.“

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
J.: Já su truhlář. Jiří Svatoš. Povídat o sobě... to je těžký. Pomoz mi s tím.
T.: Jiřík je takový truhlář, co za poslední rok zatloukl dva hřebíky při opravě žebříku. A povídání je pro Jiříka celkově těžké. Takže pokud se chcete dozvědět něco o botách, musíte říct něco jako: „Potřebuji udělat polici,“ a Jiřík odpoví: „To po mně nechtěj, já su Švec!“ Když to zaslechne náhodný či nenáhodný kolemjdoucí, hned se ptá: „A prosím vás, pane Svatoši, které ty boty jsou nejlepší?“ Jiřík chvíli poctivě přemýšlí a pokaždé dojde ke stejnému závěru: „Nejlepší boty jsou žádné...“
J.: A ještě tam napiš, že miluju Terezku, mám rád rodinu a ten náš krásnej kraj a srdce mi bije a život utíká a já pořád mlčím.

Jak jste se dostal k tvoření?
Už jako malý jsem lepil ty domečky z Ábíčka a tak... Chodil jsem malovat k panu akademickému malíři Červenkovi. Paní učitelka na výtvarce mě hladila po vláscích a říkala, že jsem šikovný chlapec. Pak na SUPŠ (to ten Jiřík - truhlář) jsem maloval své pubescentní výkřiky do tmy a účinkoval v kapele „Nucený výsek“ (to ten Jiřík – pankáč). Po škole přišla brigáda u nás ve Zruči – to aby mě Praha nezkazila. Bylo to v Sázavanu (vyráběly se zde dětské boty pro celé RVHP) a postupně jsem z technického pracovníka prošel všemi pozicemi až do návrhového oddělení. Díky tomu jsem se naučil, jak pořádně poskládat boty.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
V roce 1991 jsem začal pracovat sám – to už Sázavan padl a bylo potřeba se nějak živit a já nic jiného než dělat boty neumím. Dělám design, návrhářství, konstrukci obuvi a poradenství. V praxi to vypadá asi tak, že spolupracuji s českými firmami Jonap (dětská obuv) a Leon shoes (zdravotní obuv) a doma mám dílnu, kde tvořím a šiji boty sám. Dělám všechno – od kostkatých papučí s beránkem pro pantátu po zakázkové boty a boty se speciálními úpravami pro atypické nohy. Práci této věnuji veškerý čas, ve dne v noci, od sluníčka do měsíčka... Terezka občas nadává.

Popište typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Inspiruje mě všechno. Nápadů mám plná šuflata. Z jednoho nápadu je většinou dalších deset, takže doufám, že tu budu ještě aspoň 120 let, abych něco z toho uskutečnil.
Co se týká veselých botek, už si nepamatuju přesně, jak to bylo. Jisté je, že ty první (modré!) dostala Terezka a dala je na ten Fler a od té doby to jede.

Čí názor na tvorbu je pro vás důležitý?
Spokojených zákazníků.

Doporučte Fler tvůrce, které máte rád.
Jak jsem říkal, mám rád Terezku.
Já u toho popravdě moc nesedám... Většinou tu něco na mne jen tak vykoukne a já si říkám: „To je nádhera.“ V oblíbených mám třeba Helenu P. , Vendulku, DaDivu, Hanku Malikovičovou. Fler považuji za výborný prostor umožňující lidem, aby se živili tím, co umí a co je baví.

Kdybyste měl upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Já dělám jen jeden výrobek! Boty...

Nosíte své výrobky?
Nosím. Celá má rodina. Jsou spokojení jak želvy. Jenom ševcova žena a děti chodívají bosky. Nebo v ponožkách.

Čemu se věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Tak to už je tma. Umeju nádobí a hajdy na kutě. A o víkendu s děckama a s rodinou občas jedeme společně prodávat na nějaký jarmark. Nakonec, ono prožívat čas s dětmi je taky zcela tvůrčí proces. Takže volný čas “kdy netvořím” nemám.
T.: Jiřík sedává rád na takové rozpadlé lavičce na zahradě pod borovicí a usmívá se na svět. Moc často se mu to teď nedaří.

Jak vypadá váš ideální den?
Jak který. Někdy bych pracoval, pracoval, pracoval a někdy bych letěl do vesmíru.
A proto jsem rád, že jsem ženat, jinak bych se upracoval k smrti. Nebýt rodiny a práce, tak by ze mě nejspíš byl alkoholik.

Jaké máte pracovní plány pro příští den a pro příští rok?
Příští rok... Otevřít v našem baťovském domečku obchod se vším, co děláme. Potěšit Terezku, uživit děti, splatit dluhy. A plány pro zítřejší den... Dožít se ho.