Jak se děti s beránkem přátelily

Od Markéta Stříteská v kategorii Handmade Life | 4.4.2021

A je tu Hod boží velikonoční a první dubnová neděle k tomu. To znamená jediné. Fler vám přináší další pohádku od Markéty s krásnými ilustracemi Fler tvůrců z klubu Pohádková ilustrace.

Věříme, že potěšíme především ty z vás, kterým se líbila vánoční pohádka Jak se děti s hvězdičkou přátelily. Tato pohádka je totiž jejím volným pokračováním. Maruška s Josífkem se po zimě konečně setkají a budou prožívat velikonoční zázrak. Nechme se tedy pohádkou svátečně naladit.

♥ Celý Fler tým i tvůrci z velikonoční pohádky vám i vašim blízkým přejí krásné Velikonoce, hodně zdraví, radosti a naděje..., ať nám přinesou lepší časy a pokoj do našich srdcí. ♥

napsala Markéta Jungová

Maruška a Josífek se moc těšili na jaro. Bydleli v horách, každý na protilehlém kopci. Maruška bydlela jen s dědečkem a Josífek jen s babičkou. Byli to nejlepší kamarádi. V zimě se ale nemohli navštěvovat, protože všude ležel vysoký sníh. Viděli se vždycky jen o Vánocích. Tak to dělali od doby, co se Maruška jednou na Vánoce ztratila, a když ji hledali, našli také ovečku s beránkem, který se narodil právě na Štědrý večer. Všichni věděli, že to není žádný obyčejný beránek, protože obyčejní beránci se rodí na jaře, ale tento se narodil uprostřed zimy. Teď už z něj byl velký beran a byli s Maruškou dobří kamarádi. Ona si s ním ráda povídala a všude za ním chodila. Říkala mu, že brzy bude jaro, všechen sníh roztaje, louky se zazelenají a lesy budou vonět po houbách. A také mu prozradila, že se už moc těší na Josífka.

Brzy budou Velikonoce, i když všude je stále plno sněhu. Na horách je zima delší než v nížinách, proto byly děti už hodně netrpělivé. Ale konečně se dočkaly. Jaro přišlo náhle. Sněhu ubývalo a z horských potůčků se staly dravé řeky. Maruška se už moc těšila, až namaluje pro dědečka a pro Josífka kraslice a nazdobí stůl jarními větvičkami.

Běžela tedy rychle ke slepičkám a vybrala od nich hnědá i bílá vajíčka. „Jste šikovné, slepičky moje kropenaté. Z vašich vajíček budou krásně barevné kraslice. To víte, že vám je také donesu ukázat,“ chlácholila je.

Ilustrace od marketa.jungova

První, kdo se zjara vydal na protilehlý kopec, byl Josífek. Utíkal za Maruškou a kozičky, které pásl, ho následovaly. Všichni měli radost z čerstvé trávy. Kozičky, protože jim chutnala, a Josífek, protože se v ní mohl válet. Skoro by trávu také sám ochutnal, jak lákavě voněla. Ale věděl, že děti trávu nejedí, tak ji nechal kozičkám. Ony byly rády, že na ně víc zbyde.

Ilustrace od na hedvábí a papíru

Maruška pobíhala kolem domu a dívala se do údolí, jak se krásně zazelenalo. „Jéé, podívej, beránku, támhle jde Josífek. Ahoooj,“ nadšeně mávala a utíkala za ním. Josífek se dal do běhu a také mával. „Ahoooj.“ Děti si padly kolem krku a spolu se svalily do trávy. Nejmenší kozička měla radost, že má radost Josífek. Tak ho olízla na tváři. „Ty jedna nezbednice,“ ohradil se Josífek. „Nech si to a hleď si trávy.“ Kozička toho tedy nechala a šla zlobit starší kozy.

„Maruško, pojď honem, chci se podívat na vašeho vánočního beránka, jak už vám zase povyrostl.“ Děti čiperně utíkaly k dědečkovu domečku. Za ním se páslo veliké stádo oveček a mezi nimi na vše dohlížel statný beran. „Ten je veliký,“ volal Josífek. „A jak mohutné a zakroucené má rohy… Vypadá úplně jako král.“

Beránek měl děti rád a klidně je nechal, aby se na něm vozily. Zažily s ním hodně legrace, drbaly ho na hřbetě a utíkaly s ním o závod. Maruška mu pak uvázala kolem krku červenou pentličku, kterou si sundala z vlásků. „Tobě to sluší,“ smála se a beránek se trochu začervenal.

Ilustrace od StoneJane

----------------------------

Ilustrace od ZuTicha

„Dědečku, můžeme zůstat přes noc venku s ovečkami? Vezmeme si teplé deky, a když nám bude zima, přitulíme se k nim,“ žadonila Maruška. Dědeček o tom nechtěl ani slyšet. „Žádný takový, noci jsou ještě chladné. Tady zůstaneš a Josífek půjde domů za babičkou. Vždyť by se o něj bála.“ Maruška byla smutná. Venku je to zábavnější než spát doma pod peřinou. „Ach, dědečku, když my chceme pozorovat hvězdy na noční obloze,“ zkoušela to ještě. Dědeček nepolevil, ale řekl chlapci, že když se dovolí babičky, mohou příští noc přespat alespoň u nich na verandě. To se dětem líbilo.

Druhý den se zase shledaly. Hrály si na louce s ovečkami, běhaly za beránkem a hodně skotačily. Když nastal večer, dědeček jim dal slamník a vlněné deky na verandu. „A když vám bude zima, zalezete si dovnitř, ať nenastydnete,“ nabádal je. Na spaní venku se těšily celou zimu. Bylo to náramné dobrodružství. V noci se les promění na pohádkový a jsou slyšet zvláštní, tajemné zvuky. A každý ví, že na čerstvém vzduchu se spí nejlíp.

Nad ránem se Marušce zdál krásný sen. Spala s ovečkami na louce a tulila se k nim, jako by byla jedna z nich. Najednou se ale něco pokazilo. Všechny ovečky se začaly plašit a po louce pobíhal zlý vlk. Dívenka měla neklidné spaní, až se z toho snu vzbudila. „To nééé,“ vykřikla a sedla si na slamníku. „Chudinky ovečky, musíme je jít zkontrolovat. Josífku, vstávej…,“ naléhavě s ním cloumala. „Co se děje? Proč mě budíš?“ ptal se ještě se zavřenýma očima. „Měla jsem ošklivý sen, že jsou ovečky v nebezpečí. Poběž za mnou.“

Maruška už byla na nohách a utíkala na louku. Měsíček svítil a bílé ovečky byly v jeho svitu krásně vidět. „Josífku, rychle. To nebyl obyčejný sen. Mezi ovečkami opravdu běhá vlk.

Ilustrace od MARTINA-ART

----------------------------------

Ilustrace od Nedě lní malířka

Zavolej dědečka.“ Maruška běžela dál k ovečkám. Chtěla jim pomoct a vlka zahnat. „Jdi pryč a nevracej se,“ křičela na něj. Ale on jí nerozuměl a dělal, jako by křičela: „Pojď za mnou a sežer mě.“ Běžel přímo proti ní a vypadal hrozivě. Vylekaná dívenka se otočila a utíkala k domečku. Dědeček s Josífkem už běželi na louku a z dálky viděli, jak dívenku honí vlk. Křičeli a volali, co to šlo, aby ho zahnali. Ale on ji doháněl. „Ach, nééé, holčičko moje, utíkej rychleji. Už je skoro za tebou,“ volal dědeček. Jenže jí se zamotaly nohy a upadla na zem. To je konec…, strachovali se všichni, kdo to viděli. I ovečky starostlivě bečely.

Když tu najednou ze strany do vlka narazil jejich beránek. Vlk odletěl pěkný kus daleko a zůstal chvíli ležet. Když se postavil zase na nohy, Maruška ho už nezajímala. Obořil se teď na beránka a chtěl ho zakousnout. Ten utíkal do lesa a vlk za ním.

Maruška byla zachráněná. Posadila se, ale vstát nemohla, protože se celá třásla. Dědeček už byl u ní. Vzal ji do náruče a nesl domů. Ovečky se choulily k sobě a bečely jedna přes druhou: „Bééé, bééé…,“ volaly svého beránka. Ale ten nikde nebyl. Josífek se koukal k lesu, ale také nic neviděl. Po beránkovi i po vlkovi se slehla zem. Snad už je s vlkem konec, pomyslel si. Ale co beránek?

V domečku si děti vylezly za kamna, aby se zahřály. Už bylo ráno, tak jim k snídani dědeček uvařil kakao a k tomu každý dostal velký kus mazance.

Ilustrace od Sedmihlásek

„Dědečku, co se stalo s beránkem?“ ptala se Maruška. „Zachránil tě před vlkem, holčičko. Ale co s ním je teď, to nevím. Půjdu se po něm podívat.“ „Nikam nechoď, dědečku, vždyť je to nebezpečné.“ „Jen se o mě neboj, vlci se velkých lidí bojí. To jen malé holčičky si na ně musí dát pozor. Ale pro jistotu si s sebou vezmu svoji hůl. Ta mě ochrání.“

Dědeček hledal beránka celý den. Nikde ho ale nenašel. Hlavou se mu honily smutné myšlenky. Jak jen řekne dětem, že beránek na louku už nikdy nepřijde? Potácel se lesem a došel až k babičce, aby jí pověděl, co se stalo. „To je neštěstí,“ zesmutněla babička. Oba se pak vydali za dětmi, aby je nenechávali dlouho samotné. „Babičko…,“ volal Josífek, když ji uviděl ve dveřích. Rozeběhl se k ní a objal ji kolem pasu. Ta ho hladila po vláskách a říkala, že jí je beránka líto. A tu noc zůstali všichni pohromadě u dědečka. Vzpomínali, jaké to bylo, když se beránek narodil, a povídali si o něm dlouho do noci, až z toho usnuli.

Ráno je vzbudily sluneční paprsky pronikající do světnice. Děti se protáhly a hned byly na nohách. Běžely na verandu, aby se podívaly na modré nebe. „To je velikonoční zázrak,“ volaly na dědečka s babičkou. „Podívejte se, na obloze jsou beránci.“ A skutečně. Zástup drobounkých obláčkových beránků se rozprostíral po azurovém nebi. Jeden beránkový mrak byl mezi nimi největší. Byl to jejich beránek, který zahnal vlka a zachránil Marušku. Všichni ho hned poznali. Vypadal jako krásný načechraný obláček. Ale že to není obyčejný mrak, poznali podle toho, že měl mohutné rohy, které zlatavě zářily v slunečním světle. A kolem krku měl Maruščinu červenou pentličku.

Ilustrace od na hedvábí a papíru

Všichni byli ohromeni tou krásou. I ovečky koukaly vzhůru a radostně bečely. „To jsou ty nejkrásnější Velikonoce!“ zvolala babička a užasle koukala k nebi. Beránek se na všechny láskyplně podíval a slíbil jim, že se na nebi bude objevovat už napořád, bude jim na blízku a ochrání je před každým zlým vlkem.

Větev Štěstí Větev