Jak čáp nechtěl na zimu odletět do teplých krajin

Od Markéta Stříteská v kategorii Handmade Life | 3.1.2021

Rozloučili jsme se se starým rokem, který nám přinesl hodně nečekaného a netušeného a dost nás toho naučil. Byl to rok spojený s nemocí a hrdiny se pro nás stali především zdravotníci. Jistě se dění minulého roku dostane do knih a filmů po celém světě, ale doufáme a věříme, že nový rok 2021 přinese především ty šťastné dny.

A šťastný konec bude mít i naše třetí nedělní pohádka od Markéty, plná zvířátkových ilustrací od skvělých flerových umělců z klubu Pohádková ilustrace. "Jak čáp nechtěl na zimu odletět do teplých krajin" je pohádka o pevném přátelství, ale bude se v ní také trochu marodit. Ale nebojte se. Jako každá správná pohádka má i ta naše dobrý konec.

♥ Přejeme vám pohádkový nový rok se šťastným koncem a pěknou první neděli v roce s pohádkou. ♥

napsala Markéta Jungová

Na vysokém komíně v blízkosti rybníka bydlela čapí rodinka; máma, táta a neposedný čapí chlapeček Honzík.

Honzík pořád někde poletoval a hrál si s ostatními čapími dětmi. Když přišel podzim, skamarádil se s malou vraní holčičkou Janičkou. Byli spolu od rána do večera. Hráli si, poskakovali a pořád se něčemu smáli. Když se hodně unavili, sedli si na břeh rybníka a pozorovali vlnky, jak se třpytivě honí po hladině.

„Honzíku, až bude zima a tenhle rybník zamrzne, ukážu ti, jakou umím na bruslích krásnou holubičku. Chceš?“ zeptala se Janička. Ale Honzík tomu vůbec nerozuměl. Nevěděl, co to znamená bruslit, a už vůbec nechápal, jak to, že Janička umí holubičku, když je to vrána. Čápi totiž na zimu odlétají do teplých krajin, a tak Honzík nikdy neviděl sníh ani led a nezažil zimu ani mráz. „Co je to bruslení?“ zeptal se. „Ty nevíš? A jo, já zapomněla, že na zimu odlétáte do teplých krajin. Tak mě pozorně poslouchej, já ti to povím,“ řekla tajuplným hlasem.

Ilustrace od na hedvábí a papíru

Honzík napětím téměř nedýchal a Janička se dala do vyprávění. „Když je v zimě dlouho mráz, tak voda v tomhle rybníce zamrzne a utvoří se krásně hladký a kluzký led. To si pak všechna zvířátka i děti vezmou brusle na nohy a jezdí po ledu tam a zpět a pořád dokola. Kdo nemá brusle, tak se klouže jen tak. Je to báječná zábava. Škoda, že si to nemůžeš také zkusit,“ zesmutněla Janička.

Honzíkovi se vyprávění o bruslení moc líbilo. Hned se mu hlavou honily myšlenky o ledu a v noci se mu zdávalo, že bruslí na zamrzlém rybníce. Od té doby nemluvil o ničem jiném a přemýšlel, jak to zařídí, aby nemusel na zimu odletět do teplých krajin. Celý podzim mamince a tatínkovi opakoval, že chce zůstat s Janičkou. Oni mu zase vysvětlovali, že to nejde, protože by umrznul. Vrány mají teplejší peří a zima jim nevadí. Ale čápi by zimu nepřežili. Proto už od nepaměti odlétají na jih, kde je hodně slunce a tepla.

Ilustrace od Ajeejee

Když nastal čas odletu, byl Honzík moc smutný. Vždyť v teplých krajinách nikoho nezná a nemá tam žádné kamarády. A také věděl, že cesta je dlouhá a nebezpečná. Letí se přes vysoké hory, kde vane prudký vítr a létají tam velcí orli. A když překonají hory, musí přeletět velikánské moře a po celou dobu si není kam sednout k odpočinku. Ale hlavně se Honzík chtěl naučit bruslit a hrát si v zimě s vraní holčičkou. „Maminko, zůstaňme doma na komíně,“ zkoušel Honzík naposledy maminku umluvit. Ale nic naplat. Nakonec se musel s Janičkou rozloučit. „Nezapomeneš na mě, když budu tak dlouho pryč?“ zeptal se jí. Janička slíbila, že nezapomene, a objala ho na rozloučenou. Ale byla také smutná. Těšila se na zimu, až bude bruslit na rybníce, ale bez Honzíka to nebude žádná legrace.

Ilustrace od VeronikaArt

Honzík odletěl s čapími rodiči na jih a Janička se vrátila domů. Vraní rodinka bydlela na vysokém stromě, kde měla veliké hnízdo poskládané z větviček. Janička si ale ještě opodál postavila své vlastní malé hnízdečko na hraní - to Honzík jí ho pomáhal stavět. Tam si tedy zalezla a přemýšlela, co bude dělat celou zimu bez něj.

Byla jí dlouhá chvíle. Venku bylo zataženo a sychravo. Pořád pršelo a mlha se válela po kraji, takže nebylo vidět dál než k vedlejšímu stromu. V tom počasí se nedalo vážně nic dělat. Po sněhu ještě ani památky a voda v rybníce vůbec nezamrzala. „To nemá žádnou cenu,“ pomyslela si Janička. „Co asi dělá Honzík v teplých krajinách?“

Dny ubíhaly a začínalo trochu mrznout. Místo deště se na zem snášely vločky sněhu a krajina zbělela sněhovou pokrývkou. Jednou, když se Janička ráno vzbudila, uslyšela, jak se pod hnízdem někdo prohání!

„Ahoj, haló, dobrý den,
zdravím všechny zas.
Ahoj, haló, dobrý den,
přišel k vám dnes mráz.

Hop, skok, krok,
na co sáhnu, zmrzne hned.
Hop, skok, krok,
jeden dotek, je tu led.

Žbluňk, cák, šplouch,
já jsem mocný mrazík.
Žbluňk, cák, šplouch,
ať zmrzne hned rybník!“

Ilustrace od luciemouchova

„Hurá!“ zajásala Janička. „Děkuji, mrazíku. To se to bude bruslit!“ A hned si obula brusle a rozletěla se na rybník.

Děti se už také proháněly po ledu jako vítr a zvířátka se klouzala s nimi. Janička uměla bruslit rychle jako o závod a občas na bruslích také povyskočila. A když se rychle rozjela, předklonila se, jednu nohu zdvihla za sebe a udělala krásnou holubičku. Celý rybník jí zatleskal a ona byla ráda, že se jí to tak dobře povedlo.

Ale pak zesmutněla, protože si vzpomněla na Honzíka. Celá udýchaná si sedla ke břehu a přemýšlela, zda by se Honzíkovi bruslení také líbilo. A co by asi říkal na její holubičku? Uviděl ji holoubek a přisedl si vedle ní. „Co je ti?“ zeptal se. A Janička mu pověděla, jak se na podzim skamarádila s čapím chlapečkem a jak se museli rozloučit, i když Honzík se chtěl také naučit bruslit. „Mně se tak stýská, holoubku.“ Janička začala trochu plakat, ale rychle si utřela slzičky a odletěla domů.

Ilustrace od Nedělní malířka

Doma si zalezla do postýlky a usnula. Ráno ji šla maminka vzbudit, ale Janička byla celá bledá, čelo měla mokré od potu a krk nateklý. „Janičko, ty stůněš?“ zeptala se maminka. Janička ale maminku nevnímala. Bylo jí zle a měla teplotu. Maminka jí dala na čelo studený kapesník a kolem krku jí ovázala šátek. Tatínek jí uvařil šípkový čaj s medem a oba rodiče o ní měli veliký strach...

Ilustrace od StoneJane

Že Janička stůně, se dozvěděl i holoubek. A protože to byl holoubek poštovní, zaletěl za vraními rodiči a řekl jim, ať napíší o Janičce Honzíkovi a že mu psaníčko doručí. „To je nápad!“ zvolali vraní rodiče a maminka hned vzala pero do křídla a napsala dopis. Na obálku nadepsala: Rodina Čápových, Hnízdo 25, Teplé krajiny. „Tady máš, holoubku, a šťastnou cestu!“

Ilustrace od na hedvábí a papíru

Teplé krajiny jsou daleko a holoubek musel cestou ještě doručit ostatní psaníčka. Ale on byl zvyklý, a tak už, už tahal za zvonek u čapího hnízda. Cink, cink!

„Kdo je to?“ zeptal se tatínek a vykouknul ven. „Tady poštovní holub, nesu vám psaníčko.“ Tatínek převzal obálku a četl psaníčko mamince. Stálo tam:

Vážení pane a paní Čápovi,

naše holčička Janička je moc nemocná a stýská si po vašem Honzíkovi. Snažně vás prosíme, abyste udělali, co je ve vašich silách, a přiletěli z teplých krajin dřív domů na komín. Máme o Janičku starost a Honzík ji může potěšit.

V úctě.

Pan a paní Vránovi

Ilustrace od Nedělní malířka

„No tohle,“ řekl tatínek. „To nemůžeme Honzíkovi ani říct, že Janička stůně! Vždyť se bude o ni bát a hned se za ní rozletí.“ Maminka řekla, že je to pravda. „Ale co budeme dělat? Vždyť doma na komíně je ještě velká zima.“ Oba rodiče se na sebe dlouze podívali. Pak zamávali křídly a obletěli několikrát hnízdo dokola. To čápi často dělají, že krouží pomalu vzduchem, když mají o čem přemýšlet. Ono se tak spíš něco vymyslí. A když zase dosedli, maminka říká: „Už vím, jak to uděláme. Já napletu pro všechny šály, čepice, teplé ponožky a vestičky. A až se budeme blížit k domovu, teple se oblečeme, jak to dělají v zimě lidé. Jaro už není daleko, tak to vydržíme.“

Tatínek povídá, že je to dobrý nápad a že on vyrobí Honzíkovi krásné brusle, aby mohl s Janičkou na rybník, až se uzdraví.

Maminka tatínka objala, protože byla ráda, že to tak hezky vymysleli. A oba se těšili, jakou bude mít radost Honzík, až mu to poví.

No, to se ví, že měl Honzík radost! Jen ho mrzelo, že je Janička nemocná, a říkal si, že o ni bude pečovat, aby se brzy uzdravila. Maminka rychle napletla teplé oblečení a tatínek ukázal Honzíkovi jeho nové brusličky. Honzík se zaradoval a hned si je vyzkoušel. Padly mu jako ulité. Ale jak si na ně stoupnul, upadnul na zem, protože v bruslích chodit ještě neuměl. „Však to se časem naučíš,“ smál se tatínek. Smála se i maminka a sbírala Honzíka ze země.

Čapí rodiče zabalili všechny věci do batůžků a už se letělo. Cesta jim rychle ubíhala, protože se všichni těšili domů na komín. A Honzík se těšil, že uvidí Janičku. Ta ležela pořád v postýlce a marodila. Ze svého hnízda občas koukla na rybník, aby se podívala, jak tam děti a zvířátka dovádějí. A často myslela na Honzíka, jestli je zdravý a jestli se mu cestou do teplých krajin nepřihodilo něco zlého.

Ilustrace od Malované židličky

Najednou Janička slyšela zvonek. Cink, cink!

Vraní maminka se šla podívat, kdo to zvoní. Nejprve nemohla Honzíka pod jeho novou huňatou čepicí vůbec poznat. Ale když ho poznala, zaradovala se a hned ho vedla za Janičkou. Ta samou radostí poskočila na postýlce a nemohla uvěřit svým očím. „Co tady děláš?“ volala překvapeně a oči měla vykulené. Honzík Janičce hned začal vyprávět, jak to bylo, když k nim přiletěl poštovní holoubek s psaníčkem od vraních rodičů. „To jsem ráda, že jsi u mě, Honzíku.“ Honzík byl také rád. Zůstal u její postýlky a povídali si, co kdo zažil, když se neviděli.

Honzík Janičku každý den navštěvoval a četl jí všechny pohádky, ze své čapí pohádkové knihy. A Janička se pomalu uzdravovala.

Ilustrace od marketa.jungova

Jednoho dne, když zas přišel Honzík za Janičkou, už ho netrpělivě vyhlížela. „Honzíku, já už jsem úplně zdravá! Poleť se mnou rychle k rybníku, abys viděl, co je to bruslení!“ Honzík se zaradoval a těšil se, že konečně zažije to, co si dosud jen ve snu představoval. Letěl za Janičkou a vraní rodiče měli radost, že je Janička zase zdravá a veselá. Cestou k rybníku se stavili na komíně pro Honzíkovy brusle.

Než přišlo jaro, Honzík s Janičkou každý den bruslili na rybníce. Janička ho naučila všechno, co uměla, dokonce i holubičku. Honzíka to moc bavilo a dobře mu to šlo. Byl to jediný čáp na rybníce. Proto se na něj všichni dívali a moc se divili, že není v teplých krajinách. Ale Honzík jim říkal, že když se chce, tak všechno jde. A když se mají dva rádi, tak se může i čáp v zimě prohánět po ledě.

Od té doby vždycky čapí rodinka přiletí z teplých krajin na komín dřív a Honzík s Janičkou si užívají zimních radovánek. A všechny děti i zvířátka jsou rádi, že s nimi v zimě bruslí na rybníce čáp.

Ilustrace od ZuTicha

Brrrr, zima

Pohádky je konec, ale náš pohádkový článek ani dnes zdaleka nekončí. Ještě pro vás máme spoustu další zábavy, inspirované pohádkou. Tak s chutí do toho!

Omalovánky ke stažení