V červnu to budou tři roky, co pracuji s pryskyřicí a užívám si možnosti vložit svůj vlastní obrázek do šperku. Baví mě vytvářet ilustrace i jednoduché vzory a když je někdo jiný nosí na uchu nebo krku, je to pro mě velká čest.

Jak už to tak bývá, když je člověk kreativní, postupně objeví nové možnosti, vymyslí další způsoby, jak pracovat s tím, co už používá. Většina nápadů přišla spontánně, neplánovaně, ale s o to větší radostí. Je to napínavý příběh, který bych vám teď chtěla vyprávět.

S manželem jsme začínali s pryskyřicí v době, kdy se tento materiál teprve dostával na český trh a dal se sehnat jen ve velkých baleních po více kusech. Nenabízely jej kreativní prodejny a rovněž nenabízely další materiál dnes běžně dostupný.

Tak třeba lůžka. Dnes jich v ČR seženete nepřeberné množství. Ale když jsme začínali, měli jsme jen představu, co bychom si pro tuhle práci přáli a snažili se to najít. A také jsme po delším hledání opravdu našli a to stříbrné komponenty určené pro vsazování drahých kamenů. Výrobce tehdy neměl jediného zákazníka z naší republiky a ani své komponenty nenabízel jinde, než ve svém e-shopu. Když jsme mu své výtvory ukázali, bylo to pro něj překvapení ;-) a pro nás pocta.

Než jsme však stříbrná lůžka sehnali, pracovali jsme bez nich. Obrázky jsme lepili na vlastnoručně vyráběná bílá kolečka. Schválně jsem nikde nepsala, z čeho ta kolečka jsou, a tak jsem se občas dočetla úsměvné teorie o tom, "co to ta Amélka používá". Bylo to obyčejné bílé fimo. Na ta větší jsem měla běžné  vykrajovátko na cukroví, na ta menší 2,2 cm velká, jsem používala součástku ke kohoutku zakoupenou v železářství, protože ta měla pro mne ideální rozměr.

Dlouho jsme nabízela obě varianty, ale ta s bílým podkladem byla pracnější, a tak ji postupně stříbrné komponenty vytlačily z mé nabídky. Ne proto snad, že bych se bála pracnosti, ale až na drobnou výpomoc stran mého muže nebo dětí, dělám vše v jedné osobě a tedy pouze jedněma rukama. Kdo si pamatuje, šila jsem tehdy tašky a zakázky na ně měla na půl roku dopředu.

Přišla na řadu přáníčka. Jak jinak, než náhodou. Zbyla mi pryskyřice, velká kolečka na fimo byla už vystřižená a pro svoji rozměrnou plochu ideální k rychlé spotřebě. S pryskyřicí nemůžete dlouho otálet, takže jsem udělala šup, šup a kolečka byla zalita. Nabízela se otázka co s nimi. Přilepit je na fimo už zalitá se mi nezamouvalo. Mám raději, když se vše spojí v jednom kroku. Sedla jsem k počítači, vytvořila jednoduchou grafiku na přáníčko a obrázky na ně dolepila. Postupně jsem pak tímto způsobem využila své další ilustrace.

Magnety přišly brzy poté. Když jsem sháněla fimo, všimla jsem si v obchodě drobných avšak velmi silných magnetků v rozměru stejném, jako mají moje lůžka. Slovo dalo slovo a obrázky se na magnet přenesly bez reptání. Následovaly běžné černé magnety, magnetická folie jen malinko, na tu jsem pryskyřicí zalila pouze jediný motiv.

Přišly totiž krabičky a náhoda opět sehrála svoji roli. Krabičky byly původně určeny jako obal na odesílané šperky. Jenže jsme asi špatně koukali, měřili, no prostě vešly se do nich jen tak tak, což by nebylo hezké. Co tedy s krabičkami? O své využití si řekly samy. Jenže to nebyla žádná sranda, jak si krabičky původně myslely. Ač se zdálo, že to bude hračka, průhledná část víčka s kovem netěsnila a pryskyřice protekla skrz. Byla jsem od toho tenkrát upatlaná až za ušima. Ale svůj boj s hmotou jsem nakonec vyhrála a problém vyřešila celkem šalamounsky.

Jednobarevné náušnice byly opět dílem náhody. Žádné pigmenty do pryskyřice, žádná profi směs zakoupená ve specializované prodejně. Zase jednou zbyla pryskyřice a já měla v zásuvce jedny nejmenované barvičky (já to následovníkům neusnadním:)). Začaly nové experimenty, zajímavé "vůně" a upatlané misky. Dnes mohu nabídnout jakoukoli barvu si vymyslíte. Mám na to svůj recept.

Občas si koupím i jiné komponenty, láká to,...

ale na stříbro nedám dopustit. Naplňuje mě stále ten hřejivý pocit objevu. Líbí se mi, jak něžně, jemně a luxusně působí.

A kdo říká, že náhoda je blbec, ten se šíleně plete.