Bedýnka tato archivační založena byla, by druhou Chvalinovu nedělní chvilku poesie uchovala.

Mé slunce
ze sbírky Do oka padla mi

Mé slunce
stihlo ji na louce.
Krásnou a rozvilou
jak jarní zbujelý květ.

Zrak trhal ovoce,
zrající, sládnoucí,
tvárnlivý monument.

Horečka němých slov
chvěla ret,
příval znal temné zlo,
osudí do karet
tažené na ostro.

Líbezně pohlédla.
„Jedna, dva!“ -
Prstíky bušily
v koberce trav.

Oheň a zvláštní mrav
koketně zřel z modrých očí.
Stín bujných obočí
ukrýval smích.

Řekla mi:
„Byl by to hřích
nepoznat přírodu, jaká je.“

„Mně zraje!“
vy-zněla odpověď.

Spoušť, pevná rukojeť,
měřila cíl. -
Nikdo nic netušil.

Mé slunce
stihlo ji na louce,
krásnou a rozvitou
jak jarní zbujelý květ.
Ve tvářích ruměnec,
na ústech smích.

Víc nelze povědět.
Řekla mi:
„Byl by to hřích!“

Ku poslechu jest báseň tato v přednesu Chvalinově zde.

Do bedýnky archivující předchozí Chvalinovu nedělní chvilku poesie lze skulinkou touto nahlédnouti, pro tu následující se do poličky horní natáhnouti račte.
Do sálu, v němž nejčerstvější Chvalinova nedělní chvilka poesie servírována jest a kam jsou do kartotéky všechny záznamy archivační přehledně zařazovány, lze se za pomoci vstupenky této prosmeknouti.