Bedýnka tato archivační založena byla, by dvoustou dvacátou šestou Chvalinovu nedělní chvilku poesie uchovala.
Společná radost předjarní - v tichosti, s vírou a pokorou...

Slunce svým obrazem
ze sbírky Obyčejný rok

Slunce svým obrazem
prodlužuje den.

Proměně v přelomu,
v dychtivém koberci
chvěje mladá tráva.

Hrdličky - věční milenci,
houfují u skladů obilí,
vítr mdlý, opilý,
jim peříčkami mává.

Z čerstvého scénáře
procitlého rána
předčítá verš vrána.

Na lesním okraji
straky se hádají,
pokřikem probouzí
ostatní zvěř.

Smrk hájem popouzí
nahatý šípkový keř,
aby si narovnal píšťaly,
vmaloval na trny
zelený plnovous.

Do vřavy škádlení
mudruje všetečka kos,
který už všelicos
z předjarních drbů ví.
Pochytil od lidí,
co je to láska.

Zděšené sýkorky, pěnkavky
prchají z měst,
aby v zahradách
ukryly panenskou čest.

Země při mutaci puká, až praská,
nemůže zadržet vlastní smích.

Vždyť láska
na lukách, na polích,
rodí svůj první hřích.

Báseň tato jest bez nahrávky.

Do bedýnky archivující předchozí Chvalinovu nedělní chvilku poesie lze skulinkou touto nahlédnouti, pro tu následující se do poličky horní natáhnouti račte.   
Do sálu, v němž nejčerstvější Chvalinova nedělní chvilka poesie servírována jest a kam jsou do kartotéky všechny záznamy archivační přehledně zařazovány, lze se za pomoci vstupenky této prosmeknouti.