Bedýnka tato archivační založena byla, by dvacátou čtvrtou Chvalinovu nedělní chvilku poesie uchovala.
Báseň tato pochází z pásma, jež zahájeno jest básní Dědečku.

Zchmuřelý listopad
z malého pásma veršů věnovaného památce mých rodičů

Zchmuřelý listopad
provází můj starý venkovský hřbitůvek,
kde v tichu usíná moje máti.

Stojím tu rozechvěn, s plačtivou vzpomínkou,
uprostřed všech statků, jež tratí
pozemská pouť.

Květ zdobí vázičku - zažehám hromničku.
V blikavém plamínku vidím svou maminku.
Radostnou naději, mé mládí při teple domova,
které svou obětí bez náhrad
uměla vždycky tak dobře dát.

Říkám si lítostně:
"Svět mění, otáčí, posouvá. -
Co naplat. Hrob nelze překonat. -
Maminko, maminko, musíš spát."

Do nitra úvahy slyším hrát
z bílého kostela varhany.
Mé mladé venkovské varhany.
Prosté a neumné, zato však pravdivé,
poctivé, s božími chorály.
Hřímají, aby mi zahnaly bolestný žal.

Cokrát jsem na kůru
právě zde housle a cello hrál.
Zřejmě půjčoval - a nyní mi oplácí.
Hudbou mi navrací, abych si nezoufal.

Abych byl utěšen, srozuměn, zmužněle stál.
Abych sám usmířen,
v klidu a pokoji,
vykročil mým světem toulavým zase dál.

Ku poslechu jest báseň tato v přednesu Chvalinově zde.

Do bedýnky archivující předchozí Chvalinovu nedělní chvilku poesie lze skulinkou touto nahlédnouti, pro tu následující se do poličky horní natáhnouti račte.
Do sálu, v němž nejčerstvější Chvalinova nedělní chvilka poesie servírována jest a kam jsou do kartotéky všechny záznamy archivační přehledně zařazovány, lze se za pomoci vstupenky této prosmeknouti.