Zem posetá akátovými květy, časné ráno s metařem zasněně se pohupujícím na dětské houpačce, slunce, které ostrými stíny kreslí ornamenty listů na zdech, starostlivé tváře hospodyněk, vybírajících na tržišti to nejlepší pro rodinný oběd…

...to je cesta do dílny v maďarském Kecskemétu…

Střih – zavřeme za sebou dveře do života Kecskemétu – vcházíme do světa, který žije vlastním životem.

Nemzetközi zománcmüvészeti alkotómühely – v Maďarsku nenajdeme mezinárodní slova. Tahle znamenají „mezinárodní sympozium smaltu“.

V Maďarsku je velmi silná a živá úcta k tradicím a řemeslu. Jejich rozvoj podporují četné instituce. Tradice emailérského umění patří k výrazným, krom toho je v Kecskemétu evropské centrum plstění, probíhají tu i sympozia keramiky. Prvotním impulzem k založení sympozia byla právě snaha zachovat a rozvíjet tradiční umění smaltu.

Cokoliv si budete přát...
Duchovními otci byli a dodnes jsou: Gyergyádez Lacsi, ředitel sympozia, Turi Endré, umělecký ředitel a kunsthistorik Pap Gábor. Je to výrazná trojka, kterou pojí celoživotní přátelství a vzájemná úcta.

Nejdříve, v r. 1975, byla vytvořena stálá sbírka emailových prací. Byla umístěna v budově bývalého mlýna, kde sídlí dodnes. Kromě toho je v depozitáři ohromné množství dalších prací, kterými jsou pravidelně obesílány výstavy v Maďarsku i v zahraničí. Později došlo k založení sympozia, které dodnes sídlí v budovách přilehlých ke starému mlýnu. Tato hlavní budova slouží jako recepce, kancelář, oddychové místo, v patře je již zmiňovaná sbírka.

Pokračuje několika budovami – v areálu je i dílna na výrobu smaltového materiálu, který je hojně využíván účastníky. Technický smalt, který se jindy používá k výrobě nádobí, je zde doveden do kvality uměleckého smaltu. Na rozdíl od našich technických smaltů je v sortimentu i řada transparentních smaltů na měď, které dělají nezaměnitelné efekty a v neposlední řadě i tzv. fímiše – kovově lesklé smalty. Smalty vyrábí na místě několik chlapíků, kteří také pomáhají účastníkům s řezáním mědi, vydávají železné plechy a zajišťují údržbu.

Konečně vcházíme do dílny. Dvě řady stolů podél zdí – ještě neobsazený prostor působí zoufale neútulně a dezolátně. V momentu – a to je genius loci tohoto místa – kdy tam zasednou výtvarníci, vybalí si všechny barvičky a nářadí a začnou pracovat, jakoby se vzduch naplnil barvami a představami a stačí se zakoukat a stahovat nápady ze stropu.

 

Zdi, které původně odpuzovaly, jsou najednou plné divotvorných bytostí, léta neumytá okna v další dílně, nasvícená sluncem v opálovém protisvětle, dávají pocit divadelního jeviště. Cáry balicího papíru, přichyceného lepenkou na jiném okně, dávají vzniknout obrazu Jízda králů.

Tam, kam by člověk jindy nevstoupil bez pocitu lehkého odporu, tam si to najednou zamiluje a tam se to stává svobodným světem fantazie a kreativity. Duše je tady doma, daří se jí zde.

Každý přijede s plány, co tentokrát musí kromě práce vidět – město, muzea, pustu se zvláštními býky a koňmi, termální lázně. Pak se posadí ke stolu, začne pracovat – a už se od stolu neodlepí. V horku s rozpálenými pecemi za zády všichni pracují 12-14 hodin denně.

Jezdí sem drobná Francouzka až z Nanntes s třemi přestupy autobusem a šíleně těžkými zavazadly (barvy, plechy i nářadí jsou opravdu hodně těžké). Indky přilétnou z Dillí, Řekové z Athén, Rusové jedou tři dny vlakem z Kavkazu nebo St. Petěrburgu. Vždycky je silné zastoupení Maďarů. Můžeme jen se závistí sledovat jejich urputnou národní hrdost.


To lidé nosí tradice…
V rámci setkání se pořádají semináře na dané téma sympozia. Přednášejícím je zakládající člen Pap Gábor, vysoký, štíhlý, charismatický kunsthistorik, který miluje svou práci a dokáže o ní dlouhé hodiny zaníceně hovořit.  Bohužel pro mne maďarsky. I tak tam sedávám a pozoruji jej, občas při výkladu tančí – to když vyprávěl o maďarské menšině na Sibiři, kterou navštívil, a kreslil nám na tabuli jejich tradiční ornamenty, kultovní zvířata a předváděl jakýsi úžasný šamanský tanec, který byl v jeho podání nezapomenutelný. Nebo hovoří na téma maďarské operety a za chvíli se vrší na tabuli symboly a schémata z úsvitu věků, pak probleskne ufo a Kaligula a já jen sedím a snažím se dát tyhle divoké střípky dohromady. Témata bývají dvě, jedno biblické nebo výrazně monumentální, druhé z maďarské historie.

Přednášky trvají až čtyři hodiny, historická témata jsou proložená ezoterikou, maďarskými legendami, jsou doprovázeny množstvím kreseb, grafů a symbolů. Maďaři sedí, ani nedutají a já si kladu otázku, zda by dokázalo dvacet českých výtvarníků takhle zaujatě poslouchat výklady z českých dějin. Pro ně je to ale poněkud svazující – snaží se vyplnit ty nastíněné představy, strašně se snaží…Já naproti tomu předstírám, že vůbec ničemu nerozumím a cítím se proti nim ohromně svobodná. Mohu si dělat své tajtrdlíky, mohu použít některý motiv, ale se silně groteskní nadsázkou a projde mi to.

Je velice zajímavé a poučné zde pozorovat lidi při práci. Většinou jsou mimořádně technologicky zruční a člověk se má stále co učit. Pozoruhodný je i kolegiální přístup. Stačí se zeptat a každý ochotně poradí. Vtipné ovšem je, že umělecký ředitel sympozia, který má být všem umělcům rádcem, rád poradí, ale zase – maďarsky.

Soukromá pracovna uměleckého šéfa sympozia Turi Endrého.

Každý rok v létě, v době největších veder, u pecí rozpálených na 850° C, se po dobu šesti neděl scházejí vybraní výtvarníci z různých koutů světa, aby si popracovali, popovídali si, setkali se s kolegy, kteří buď přijedou, nebo ne – nebo se i minou, v průběhu těch šesti neděl lidé jezdí na dva dny, na týden, na pár týdnů. Sestava se mění každým dnem a tím i nálada. Někdo sedí jako myška, jiného je všude plno.

Jen několik stálic zůstává – laskavý ředitel Lacsi, hromotluk s pohledem Čingischána Endré, jemná a milá asistentka Betti a tichá duše dílny Csaba. To je hoch, který je od té doby, co tam jezdím – 17 let, všude a nikde. Pracuje v dílně i během roku, všechno ví, ale příliš nemluví. To oni dělají tu atmosféru, která člověka nutí k permanentně šťastnému úsměvu po celou dobu pobytu. Pěkně pomalounku, zlehýnka, jak říkají – ňugy, ňugy… Tady není místo pro stres. A všechno je nasvícené měkkým, zářivým světlem a všichni se pomalu loudají…

Radka Urbanová

 

Úvodní foto: Mona Lisa - tajemný příběh | urbir