„... to není země, to je zahrádka...“

 

Každý máme nějaké svoje místo, kde je nám dobře, kde se cítíme doma a v bezpečí.

Pro někoho je tím místem rodiště, které celý život prakticky neopustí, jiný rád cestuje a svoje místo si najde někde za hranicemi – ať už státu, své komfortní zóny, či všedních dnů. Znám i takové poutníky, kterým je při cestách malý celý svět, a kdyby mohli, nejraději by se pustili kamsi do hlubin vesmíru…

 

Místo, které nazýváme svým domovem, může mít různé charakteristiky, každý pro domov máme jiná kritéria, jiná synonyma, jiné požadavky a kvality.

Říká se, že dům se stává domovem až tehdy, když v něm bydlí láska.
Zde na Fleru najdeme nepřeberné množství doplňků s odkazem na domov i lásku, více či méně vtipné, více i méně vkusné (to je samozřejmě věcí osobního výběru), všechny se snaží připomenout nám naše místa, místa, která si s sebou nosíme ve svém srdci.

 

 

Obecně lze domovem nazvat místo, kde žijeme, byť  jen přechodně.

Známe však i domovy, v nichž jsou jeho obyvatelé jaksi z nedostatku jiných možností – domovy dětské, domovy mládeže čili internáty, ženské domovy, domovy důchodců, domovy na poslední cestě i domovy pro bezdomovce.

 

Byl to vpravdě prehistorický okamžik, když se pradávný, původně toulavý člověk rozhodl usadit na jednom místě, založit první obydlí a vytvořit si tak domov – nejprve kdesi v jeskyni, později ve vlastnoručně postavených chýších a domech. Lidským teritoriem se tak staly domy, osady, města.

Některé národy dodnes setrvávají u kočovného způsobu života – pastevci, následující svá stáda v cestě za pastvou, pouštní nomádi, vedoucí karavanu přes vyprahlé území, tuláci bez domova, kteří jako věčný Ahasver bloudí světem bez potřeby někde usednout...

 

O člověku, který vnímá svůj domov na jednom místě, říkáme, že zapustil kořeny. Přirovnání ke kořenům stromu je trefné – starého člověka stejně jako starý strom už nelze dobře přesadit, jen těžko dokáže zapustit kořeny na novém místě.

Je však třeba vzít v úvahu, že kočovníci si svůj dům – svůj domov – vlastně vozí s sebou, ať už je jím jurta, plátěný přístřešek, maringotka, či jiný mobilheim. Karavan, stejně jako stan, může být pro většinu z nás skvělým přechodným domovem po dobu dovolené, ale trvalým bydlištěm bychom jej asi nenazvali. Přesto existují lidé, kteří ve svých obytňácích brázdí dálnice a krajiny celého světa a jsou takto spokojeni. Prostě si svůj fyzický domov neustále přesouvají.
Pro takový život je nezbytné mít svůj domov vybudovaný především uvnitř sebe; pak je vcelku jedno, kde spočine tělo.

 

 

Časté stěhování z místa na místo úzce souvisí s mírou zakořenění.  V moderní společnosti, zejména v Americe a západních zemích, lze pozorovat trendy životní hypermobility. Lidé se stěhují co chvíli za prací, pak zase zpět za rodinou, pořizují si levné „papundeklové“ domy, které nevydrží ani větší vítr, a přijde-li lepší příležitost, stěhují se dál. Není divu – jejich předkové byli převážně přistěhovalci a ani oni, byť se snažili, neměli v Americe své kořeny. Nelze se pak divit ani jejich psychické vykořeněnosti, která je nutí neustále hledat ten pravý domov. Člověk, který se stěhuje za prací, dává tak podvědomě přednost penězům před domovem. Chce být mobilní, a tak nemá svůj pevný bod, nemá základy jako kamenný dům, snadno opouští místa, k nimž nemá hluboký vztah. Prodá dům, prodá zemi, ...prodá otčinu, rodinu…, zaprodá národ…

To vše už tu historicky bylo a je, jen nám ty souvislosti vždy nedocházejí.

 

Naopak národy DomoRodé – tedy žijící ve svém rodném a stálém místě, doma – se vždy snaží udržet a předávat své logicky vzniklé tradice dalším generacím. Učí své mladé ctít svoji kulturu, vážit si svého rodiště, ctít vždy svoji zemi a její posvátná místa, své předky – živé i mrtvé. Zpevňují své kořeny, milují svůj kraj – a netýká se to jen domorodých národů Pacifiku či Austrálie, pralesních kmenů nebo teritoriálně uzavřených národů.

 

U nás se naopak říkává „můj dům – můj hrad“. Však také hradů je u nás nahuštěno velké množství,  všechny kamenné, s hlubokými základy, zapuštěnými mnohdy do rostlých skal.

Obdobou takových hradů bývají i naše staré chalupy, poctivě a v potu tváře vystavěné často z místních materiálů, vlastníma rukama dědů, děděné a udržované generacemi stále dál. Pokud se z takové chaloupky nestala hybridní brizolitová pevnost, je nyní velkým pokladem.

Dnes však u nových moderních domů často vídáme nezdravou izolaci;  vysoké ploty a neprostupné kamenné hradby jsou nejen očividnou známkou strachu z okolí, strachu z okradení, ale i opačným extrémem zmíněného vykořenění. Ani křečovitě se držet jediné hroudy není zcela zdravé.

 

Ti nejmoudřejší dokonce ve stáří odcházejí do vědomého bezdomoví – oprostí se včas od svých majetků, domů i latifundií – a věnují se v pronajatém tichu svému duchovnímu růstu a meditacím.

 

Ještě se pozdržím u slova „moje“: zcela samozřejmě říkáme „toto je MŮJ dům“, i když je v katastrální mapě zaznamenán jiný majitel, říkáme „toto je MOJE město, moje země“, přestože nejsme právě příkladní vlastenci a o skutečném majetku státu má přehled asi jen málokdo.  Říkáme „toto je MOJE planeta“, přestože se k ní chováme mnohdy tak surově, jak bychom se ke svým věcem nikdy nechovali.

Zamysleme se na chvilku nad tím, co je doopravdy „moje – naše“, CO skutečně vlastníme?

V reálu nevlastníme téměř nic – ani svůj život, ani své partnery, děti, rodiče, ani svá pracovní místa, své úspěchy, svá auta, účty, své bazény a dovolené…, vlastně i ty sebevětší majetky máme propůjčeny jen na přechodnou dobu „svých“ životů.
Hmmm...
To příslovečné „moje“ místo je tedy vlastně jen o vnitřním osobním vztahu a velmi subjektivním pocitu.

Moudrost historicky potvrzuje, že místo, kde jsme se narodili, je většinou také vhodné pro celý náš život a práci. Máme zde často i nějaký celoživotní úkol, možná „karmický“ dluh, proto bychom měli setrvat i přes překonatelné překážky a ne se za každou cenu hnát dobýt svět.  Přestože některým lidem právě odchod z domova přinesl štěstí a úspěch, na sklonku života se téměř každý vrací do svého rodného kraje, v návštěvách, nebo alespoň ve vzpomínkách.

Zdravá pravda je jako vždy zase někde uprostřed. 
Ctěme svoje (rodné) místo, svoji domovinu, ať jsme kdekoli;  zvelebujme svůj dům a vytvořme z něj pravý domov. Zapusťme poctivé kořeny a važme si svých předků a tradic, přispějme k dobré pověsti svých míst..., ale nedělejme ze svého domu nedobytný hrad, přes jehož brány se k nám pak nemůže dostat ani to, co opravdu potřebujeme.

 

„Naším – svým – mým“  můžeme nazvat pouze to, co nám nikdo nemůže vzít – tedy to, co máme v mysli a v srdci. A tam se toho vejde nepřeberně…:-)

 

.....-oOo-.....

 

 

Pro letošní časné léto jsme si jako téma tvorby klubu 100x jinak vybraly právě to „svoje“ místo.

Jak jsme se s tak širokým a veskrze individuálním úkolem popasovaly, podívejte se sami. Všechny jsme se pokusily představit to „své“ místo trochu jinak, po svém:

 

 

Danka D.FELIX

„Mým srdečním místem jsou České Budějovice, fotka je přímo z náměstí.
Říká se, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý :-).  Já jsem měla to štěstí, že jsem se tady narodila a prožila své mládí. Kdo ví - třeba se sem jednou zase nastálo vrátím.
Svůj výrobek jsem však vytvořila a nafotila v Brně ‚na Zelňáku‘, kde žiji nyní. Jsem ale trochu nomád, a tak každý rok celé léto bydlím a pracuji u moře...“

Že prý je v Brně nuda? Ale kdeže! Se šňůrou veselých korálků v korálové barvě se nudit nebudete nikdy a nikde. Danka navléká dřevěné korále na vlastnoručně barvené hedvábné šňůrky a můžete si vybrat z řady barev.

 

 

Helena HelaF

„Narodila jsem se v krajině mezi Křivoklátskem a tajemným Džbánskem, mám ráda ty krásné lesy, výhled měnící se za každým kopcem, roztomilé vesničky s kostelíkem na návsi i osamělé křížky a kapličky u cest.“

Hela ušila velký potah na poštář v kombinaci šedé a několika odstínů modré. Neobvyklý patchworkový vzor vytvořila technikou reverzní aplikace, a patchwork použila i při vytvoření originálního textilního obrazu.

„Inspirováno Litomyšlí. Toto město je moje srdeční, mám zde kořeny, rod mé maminky odsud pochází. Ač jsem se narodila a žiju 250 km odsud, od dětství jsem sem často jezdila. Nejdřív za babičkou a dědou na prázdniny, teď tudy provázím své děti a učím je toto místo milovat. Město i široké okolí mají duši, lidé tu jsou pevně zakořenění, pečují o krajinu i o tradice, váží si umu předků a zároveň dokážou nové a moderní dobře zakomponovat mezi to krásné a starobylé.“

 

 

Eva etomatelier2

„Narodila jsem se ve velkoměstě, ale nejšťastnější jako dítě jsem byla o prázdninách u babičky v Podkrkonoší. Nyní žijeme v malinkaté vesničce blízko Šumavy, je to vlastně samota uprostřed vesnice (neuvěřitelné, ale je to tak), kolem nádherná krajina. Vlastně jsme se vrátili i s manželem do kraje našich předků, můj praděda i manželova maminka pocházeli z tohoto kraje a jsme tady šťastní.“

Eva vytvořila krásný praktický chlebovník z bavlněných šňůr a lněného plátna. Můžete si v něm odnést chlebíček přímo z pekárny.

 Eva také ušila kolekci pestrých šatů, které jsou přímo stvořeny pro nadcházející léto. Určitě oceníte i to, že se dají nosit jako sukně.

 

 

 

 

 

 Tereza teruber

 

 

Katka Kbags

„Před třiceti lety jsem následovala svého muže a zakotvila v romantickém, leč hlubokém údolí... Třicet let se mi stýská po sluníčku a absenci sousedů... Zhoršující se zdravotní stav mých rodičů mě/nás letos přivedl zpět domů. Čeká nás nelehké období, ale ten klid a západy slunce neskutečně dobíjejí!“

Precizně ušitá taška z Katčiny dílny má podšívku, vnitřní kapsu, a dokonce i karabinku na klíče. Oceníte ji nejen na letní dovolené, ale po celý rok.

 

 

Mirka RE-NATUS

„Místem mého srdce je Šumava.
Rodné Chudenice s rozhlednou Bolfánek (původně kostel sv. Wolfganga), která je architektonickou kopií klatovské Černé věže, a podle místních ‚rozrazí každou bouřku‘...  Sakurová alej (z níž pocházejí i listy v mojí misce) je krásná v předjaří i v plném květu, kdy je centrem pozornosti mnoha návštěvníků.
V srdci nosím i řadu dalších mně milých míst u nás i v zahraničí, doma jsem však v Klatovech, kde žiju, pracuju a tvořím už čtyřicet let. Šumavské oblé vršky, ladné a z dálky tak laskavé, jsou mi nejblíž.
Jednu věc mám ovšem vštípenou od dětství – když při návratu z cest zahlédnu na obzoru některou z těch známých věží, vím, že už jsem doma...“

 Mirka si zvolila netradiční, pozoruhodnou a velmi křehkou techniku. S pomocí dalších materiálů vytvořila originální misku ze skutečných sušených listů sakury a okvětních plátků žlutých čajových růží.

 

 

Tereza Muzikanti sobě

„Dlouho jsem přemýšlela, jaké místo zvolit, jelikož jsem aktuálně takový „čechoběžník“ s několika bydlišti, a samozřejmě mám i další místa, kde sice nebydlím, ale mám k nim nějaký vztah.

Nakonec jsem se ale, jak už to tak bývá, vrátila k úplně první volbě, a to je místo, kde jsem vyrůstala. Domeček se zahrádkou jako dlaň v klidné okrajové části jednoho jihomoravského města. Pár kroků před domem protékající říčka, kde se v posledních letech usídlilo množství kachen. A kousek dál po proudu se pak rozprostírá park, kde je k nezřídka k vidění i ledňáček. Na druhém břehu říčky je malá zahrádkářská kolonie, a aby to všechno nebylo tak idylické, za zahrádkami je výhled na bývalý kolchoz, což je zkrátka v našich končinách bolístka spousty vesnic a městeček… I tak to tu ale mám moc ráda.“

 Ani tentokrát Terka nezapomněla na muzikanty a milovníky hudby. Šedá taška s jemným vzorem a látkovým panelem může být vhodným dárkem i pro muže.

 

 

Děkujeme za vaši návštěvu, doufáme, že se vám u nás líbilo.
Nás to bavilo, malinko jsme zvolnily a přemýšlely o místech, která nosíme ve svých vzpomínkách a srdcích.

Také tentokrát všechny doprovodné fotografie v blogu pocházejí výhradně z archivů a objektivů členek klubu.

 

Budeme velmi rády, když se k nám přijdete zase podívat na konci prázdnin. Už nyní se těšíme, jste srdečně zváni…

 

... A jste-li tvořiví, máte rádi výzvy, dokážete přijmout týmovou spolupráci, chcete se s ostatními zdokonalit ve fotografování a aktivně se podílet na tvorbě našich blogů, bez váhání zaťukejte na naše vrátka.

 

Pro klub 100x jinak připravila RE-NATUS – Miroslava Šmídová  a  dobrá trefa – Hana Konopiská